John Maddox Roberts

John Maddox Roberts

SPQR 07. Tribunova kletba

Kapitola 1

Byl jsem mnohem šťastnější, než má obyčejný smrtelník právo být, a to mě mělo varovat. Veškeré mytologické příběhy a každý závěr řecké tragédie, co byl kdy napsán, odhalil zcela jasně jednu nevyhnutelnou pravdu: pokud jste svrchovaně šťastní, bohové na vás mají spadeno. Nelibě nesou, když jsou lidé blažení, a přimějí vás za to zaplatit.

Důvod mé radosti spočíval v tom, že jsem nebyl v Galii. Nebyl jsem ani v Parthské říši, ani v Řecku, ani v Hispánii, ani v Africe, a dokonce ani v Egyptě. Místo toho jsem se nacházel ve středu světa. Byl jsem v Římě a pro Římana není větší radosti než být doma, kam vedou všechny cesty, jak ostatně ví úplně každý. Tedy pokud nemůžete být v Římě, Alexandrie také není špatná volba, ale Řím je zkrátka Řím.

Nejenže jsem byl v hlavním městě, ale byl jsem na Foru, kde se všechny ty cesty sbíhají u Zlatého milníku. On není vlastně zlatý, jen vylepšený trochou pozlacení, ale já mu dávám vždycky přednost před jakýmkoli okázalým barbarským pomníkem. A k tomu všemu byl překrásný den… Navíc jsem se ucházel o úřad, který jsem hodlal získat. Věděl jsem, že uspěji, protože když my muži z gens Caecilius Metellus chceme vysoký úřad, dostaneme ho.

Na mém dokonalém štěstí byl jen maličký, nepatrný kaz. Usiloval jsem totiž o úřad edila. Tedy podle ústavy úřad edila nebyl přísně vzato na seznamu cursus honorum, toho žebříku veřejných úřadů, po němž musel člověk stoupat hezky postupně příčku po příčce, aby dosáhl nejvyšších úřadů prétora a konzula. S nimi se spojovala největší pocta a pak následovalo proprétorské a prokonzulské velení, kde byla k mání pořádná kořist.

Edilové byli zavalení zodpovědností za vedení a prosperitu města. Dohlíželi na trhy, na stav ulic a veřejných budov, na dodržování stavebních předpisů, bděli nad veřejnou morálkou (to bylo leda pro zasmání) a plnili všechny další povinnosti, k jejichž vykonávání se nedal přimět nikdo další.

Také měli na starosti veřejné hry a stát poskytoval jen směšně malou sumu na tyto nutné, ale neskonale nákladné podívané. Což znamenalo, že pokud jste chtěli uspořádat skutečně velkolepé hry, museli jste je zaplatit z vlastní kapsy. Což zase znamenalo, že pokud jste nebyli neobyčejně bohatí, půjčili jste si a na celá léta jste se zadlužili.

Nasnadě je otázka, proč by vůbec někdo chtěl tenhle obtížný úřad vykonávat, když ho ústava nevyžadovala. Důvod je prostý. Voliči si navykli na velkolepé podívané, a pokud by vaše hry nebyly dostatečně okázalé, nezvolili by vás do úřadu prétora.

Toto nepříjemné pravidlo veřejného života obrátil v nečekanou výhodu Caesar, který si jako edil nadělal strašlivé dluhy, a každý měl za to, že se pošetile zruinoval, jen aby získal přízeň davů. Pak se ke svému velkému úžasu jednoho dne někteří nejvýznamnější muži Říma probudili a zjistili, že jestli mají mít alespoň nějakou naději získat své půjčky zpět, musí protlačit Caesara do vyššího úřadu, aby mohl zbohatnout. Pro Caesara to dopadlo báječně, ale znamenalo to, že nyní byli voliči zvyklí na ještě vyšší úroveň her: víc dnů závodů, víc komedií a dramat, víc veřejných slavností, a co bylo nejdůležitější, víc a hlavně lepších gladiátorů. Kde bylo kdysi za dobrou podívanou považováno předvedení dvaceti párů z místních škol, lidé dnes očekávali čtyři nebo pět set párů nejlepších kampánských bojovníků vyšňořených v perech a pozlacených pancířích. Nic z toho nebylo zad armo.

Všechny takovéhle chmurné vyhlídky byly mé mysli vzdálené, když jsem stál na Foru toho krásného dne na počátku podzimu, kdy jsou Řím i celá Itálie nejlíbeznější. Nebe bylo bez mráčku, kouř z oltářů stoupal přímo k nebesům a všude kvetly květiny. Letní dusno se vytratilo a deště, mraky a chlad zimy byly stále ještě daleko. Jako ostatní uchazeči o úřad jsem měl na sobě speciálně vybělenou tógu zvanou candidus, aby každý hned poznal, kdo jsme, když jsme tam jen tak postávali jako blázni a nic neříkali.

Podle prastarého zákona kandidát nesměl agitovat a získávat hlasy. Musel stát na jednom místě a čekat, až k němu někdo přistoupí a promluví na něj, a teprve tehdy ho mohl začít ze všech sil přesvědčovat. Pochopitelně každého kandidáta doprovázeli jeho klienti, kteří se chovali jako jásající dav, pořád na něj obdivně civěli, oslovovali kolemjdoucí a vykládali jim, jaký je jejich patron báječný člověk.

Řekl bych, že cizincům to všechno připadalo značně směšné, ale za pěkného počasí to byl příjemný způsob trávení času, obzvlášť když jste právě vyklouzli z Galie a na chvilku unikli tamější velké a krvavé Caesarově válce. Caesar mi poskytl dovolenou, abych se doma mohl ucházet o edilát, ale s podmínkou, že se vrátím, jakmile si odsloužím rok v úřadu. Tedy to se ještě uvidí. Caesar bude třeba tou dobou už mrtvý a válka se ukáže jako katastrofa. To byl konec, za který se jeho nepřátelé modlili a denně obětovali Jupiteru, nejlepšímu a největšímu.

Ale válka byla daleko, počasí pěkné a já naplňoval své caeciliovské dědictví tím, že jsem se ucházel o úřad. Než budu muset pořádat všechny ty hostiny, hry ludi a pohřební slavnosti munera, bude to ještě pár měsíců trvat, takže zatím se zdálo na světě všechno v pořádku. Byl jsem celkem v bezpečí před přisluhovači mého starého nepřítele Klodia, protože on byl Caesarův poskok a já se nedávno oženil s Caesarovou neteří Julií. Měl jsem tušit blížící se potíže – ne že by to znamenalo velký rozdíl, kdybych je předvídal. A přitom den začal tak hezky.

První muž, který ke mně přišel, byl můj význačný, ale nemožně pojmenovaný příbuzný Kvintus Caecilius Metellus Pius Scipio Nasika. S takovým dlouhým jménem byste očekávali většího člověka, on byl ale drobný a Caeciliovcem se stal díky adopci. To však mnoho neznamenalo – veškeré naše velké rodiny byly tak promísené sňatky, že jsme se všichni těšili témuž pokrevnímu příbuzenství, ať jsme nosili jakékoli jméno.

„Dobré dopoledne, Scipione,“ řekl jsem, když ke mně přistoupil. „Přišel jsi mě dnes podpořit?“ Rozumělo se, že nejvýznačnější členové rodiny se občas ukážou v mé společnosti, když se ucházím o úřad. Scipio byl toho roku jedním z prétorů, ale nedoprovázeli ho jeho liktoři. Byl také pontifex a toho rána měl na sobě pontifikální insignie, tudíž jsem věděl, že jde na nějakou formální náboženskou událost.

„Byli svolaní členové Kolegia pontifiků,“ vysvětlil. „Řekl jsem si, že se tu zastavím a propůjčím ti auru tak velmi potřebné úctyhodnosti.“ Má pověst si v rodině nestála příliš vysoko.

„Bude třeba rozhodnutí nejvyššího pontifika? Však víš, že je mimo město.“ Držitel tohoto prastarého úřadu byl pochopitelně sám Caesar, který pobýval v Galii na svém výjimečném pětiletém velení.

„Rozhodně doufám, že ne. Má se projednávat obtížná otázka. Možná budeme muset svolat konkláve všech kněžských sborů Říma.“ Netvářil se, jako by se na to těšil.

„Flamines, bratrstvo Arválů, quindecemviri, vestálky a všechny ostatní? Ale to se děje jen v dobách nejzávažnějšího stavu nouze. Stalo se něco, o čem jsme se my ostatní zatím nedoslechli? Byl Caeasar spolu se svými legiemi rozdrcen a Galové teď pochodují na Řím?“

„Mluv tiše, nebo začneš šířit fámy,“ varoval mě. „Ne, nic takového. Jedná se o jistou náboženskou záležitost a nesmím o tom hovořit.“

Během rozhovoru jsme se na sebe zubili jako opičáci, aby kdokoli z kolemjdoucích viděl, v jak veliké vážnosti má vznešený pontifex obyčejného, ale oddaného a svědomitého kandidáta, který podle nejlepších tradic Republiky usiluje vzít na sebe těžké břímě úřadu. Tohle se s různými obměnami opakovalo po celém okraji Fora, kde se shromažďovali uchazeči o úřad.

„Nu, musím běžet, Decie. Hodně štěstí.“ Poklepal mi po rameni a zvedl tak oblak jemné křídy, kterou byla tóga vybělená. Usadila se na něm a rozkýchala ho.

„Dávej pozor, Scipione,“ nabádal jsem ho. „Lidi by si mohli myslet, že se taky ucházíš o úřad.“ Odešel na svou schůzku, kýchal a oprašoval si šaty. To mě uvedlo do ještě radostnější nálady. Pak jsem pohledem zachytil muže, kterého jsem viděl mnohem raději.

„Zdravím, Decie Caecilie Metelle mladší!“ zvolal a kráčel ke mně s velkým zástupem drsně vyhlížejících klientů. Jeho hlas se zvučně nesl po Foru a lidé se před ním rozestupovali jako voda před beranidlem válečné lodi. Na rozdíl od Scipiona ho doprovázeli jeho liktoři. Podle zvyku měli jít před ním a razit mu cestu svými svazky prutů zvanými fasces, ale museli by být opravdu velmi rychlí, aby se udrželi před tímhle úředníkem.

„Praetore urbane, zdravím tě!“ přivítal jsem ho. Titus Annius Milo a já jsme byli staří přátelé, ale tady na veřejnosti bylo přijatelné pouze formální oslovení. Začínal sice jako pouliční gangster, když dorazil z Ostie, ale nějak mě přeskočil v cursus honorum, a já nikdy tak úplně nepochopil, jak se mu to podařilo. Ať využil jakýchkoli prostředků, nikdy si nikdo nezasloužil tu hodnost víc. Byl živým důkazem toho, že všechno, co člověk potřeboval, aby to v Římě někam dotáhl, bylo občanství. Pomohla mu energičnost odpovídající jeho ambicím, byl neuvěřitelně schopný, nadlidsky silný, krásný jako bůh a naprosto bezohledný.

Zkušeně mě objal, aniž by se mě ve skutečnosti dotkl, a uchránil se tak potřísnění od křídy. Bylo směšné, jak se zástup jeho hrdlořezů pokoušel vypadat důstojně a váženě. Z úcty ke svému postavení je Milo alespoň držel zkrátka. Byl úhlavním nepřítelem Klodia a všichni věděli, že příští rok, kdy ani jeden z nich nebude zastávat úřad, vypukne v ulicích Říma otevřený boj.

„Jdeš k soudu?“ zeptal jsem se ho.

„Celodenní program, bohužel,“ prohlásil smutně. Jestli Milo něco nesnášel, tak to bylo dlouhé vysedávání. Na druhou stranu ovládal trik, jak všechny účastníky soudní pře mimořádně zneklidnit, když občas vstal ze svého kurulského křesla a rázoval sem a tam přes prétorské řečniště a celou dobu je probodával pohledem. Byl to jeho způsob, jak se zbavit přemíry nervozity, ale vypadal přesně jako hyrkánský tygr přecházející v kleci chvíli před tím, než ho vypustí na nějakého ubohého nešťastníka, který se dostal na špatnou stranu zákona.

„Jak pokračují stavební úpravy?“ zeptal jsem se.

„Už je skoro hotovo,“ odpověděl, ale zatvářil se rozmrzele. Oženil se s Faustou, dcerou starého Sully a pravděpodobně nejsvéhlavější a nejextravagantnější ženou své generace. Milo žil celá léta v malé pevnosti uprostřed svého území, jenže Fausta se hned jako novomanželka rozhodla přeměnit pevnost na sídlo hodné urozené Korneliovky a dcery diktátora.

„Pokud chceš přestavbu obdivovat,“ prohlásil a rozzářil se, „budeme rádi, když dnes večer přijdeš s Julií na večeři.“

„S radostí!“ Nejenže jsem byl rád v jeho společnosti, ale Julie a Fausta byly také dobré přítelkyně. A navíc jsem nebyl v situaci, abych mohl odmítat jídlo zdarma. Můj podíl na kořisti z Caesarových prvních vítězství v Galii mi poprvé v dospělosti poskytl jisté bohatství, ale tenhle majetek se nevyhnutelně příští rok beze stopy rozplyne.

„To je skvělé. Přijde Gaius Kassius a možná mladý Antonius, jestli se bude obtěžovat ukázat se. Byl s Gabiniem v Sýrii, ale boje na chvíli utichly, tak se začal nudit a vrátil se domů. Nevydrží dlouho v klidu.“

Pochopitelně hovořil o Marku Antoniovi, který bude jednou nechvalně proslulý, ale tehdy byl známý hlavně jako prominent římské zlaté mládeže, hlučný, divoký mladík, který byl nicméně ohromně příjemný a milý.

„Když se někde objeví Antonius, je o zábavu postaráno,“ prohlásil jsem. „Kdo přijde ještě?“

Nenuceně mávl rukou. „Každý, kdo mi dnes padne do oka, a Fausta se se mnou nikdy nedomlouvá, takže to může být kdokoli.“ Milo nedodržoval zatuchlou formalitu přesně devíti osob u večeře. Velmi často se kolem jeho stolu sešlo dvacet i víc lidí. Neúnavně politikařil a byl náchylný zvát kohokoli, kdo mu mohl být nějak prospěšný. Přinejmenším jsem si byl jistý, že v jeho domě nikdy nenarazím na Klodia.

„Hlavně když to nebude Kato nebo někdo podobně nudný.“

Milo odešel k soudu a já se vrátil k nekonečnému setkávání a zdravení. Asi kolem poledne nastal rozruch, když dva tribunové lidu vystoupali na rostru a začali plamenně řečnit k davu. Přísně vzato tohle měli dovoleno jen na zákonně svolaném shromáždění plebejského sněmu, ale atmosféra se tenkrát přiostřovala, a v takových časech tribunové nedbali na předepsané formality. Protože byli nedotknutelní, nikdo nemohl dělat nic jiného, než na ně taky pokřikovat.

Stál jsem příliš daleko, abych rozuměl, co říkají, ale podstatu už jsem beztak znal. Markus Licinius Krassus, triumvir a podle pověstí nejbohatší muž světa, se připravoval vyrazit do války proti Parthské říši a hodně tribunů bylo tímhle jeho nápadem značně pobouřeno. Za prvé Parthové neudělali nic, čím by takovou válku vyprovokovali – i když, ne že by někdy někoho před námi uchránila mírumilovnost. Dalším důvodem byl fakt, že Krassus byl neskutečně bohatý a po vítězné válce by byl ještě bohatší, a tedy nebezpečnější. A spousta lidí Krassa prostě jen nenáviděla, což byl ten nejlepší důvod ze všech. Tribunové Gallus a Ateius byli obzvlášť vášniví při svých veřejných odsouzeních Krassa a právě tito dva dnes hulákali na dav na Foru.

Celý jejich povyk byl pochopitelně na nic, protože Krassus hodlal za najímání, vyzbrojení a vybavení svých legií zaplatit z vlastní kapsy. Na státní pokladnu neměl žádné požadavky a v římském právu nestálo nic, co by v tom mohlo komukoli zabránit, pokud byl dostatečně bohatý. A to Krassus byl, a proto měl dostat svou válku.

Mně to bylo jedno, jen když jsem s ním do ní nemusel jít. Nikdo si doopravdy nemyslel, že by Parthové mohli Krassa porazit. Neměli totiž tenkrát jako bojovníci valnou pověst. Pro nás to byli jen další degenerovaní orientálci. Jejich vyslanci měli dlouhé a navoněné vlasy, malovali si obočí a silně si líčili tváře. A jako kdyby to nestačilo, nosili dlouhé rukávy. Jaký další důkaz jsme potřebovali, že se jedná o houf slabošských zvrhlíků?

Navrhovaná válka byla ale lidem tak proti mysli, že občas zbili verbíře. Ne že by se v Římě verbovalo nějak masově. V té době byla už ochota občanů sloužit v legiích zcela žalostná. Mnohem víc našich vojáků přicházelo z menších italských měst.

Naopak Caesarova válka v Galii už nedávala žádný smysl, ale byla ohromně populární. Zprávy, které jsem mu pomáhal psát, byly hojně publikované, jeho jménu dodávaly lesk a obyčejní lidé pokládali jeho vítězství za svoje. Lidé Caesara milovali a Krassa neměli rádi. Tak prosté to bylo.

Město bylo toho roku plné členů Krassovy rodiny. Markus Licinius Krassus Dives, stejně jako Pompeius, podruhé zastával úřad konzula. Jeho starší syn, Markus mladší, se ucházel o úřad kvestora. Takže pro Krassa to byl skvělý rok navzdory nepopulární válce, kterou chystal. On a Pompeius se k sobě chovali neuvěřitelně přátelsky na dva muže, kteří se tolik nenáviděli. Krassus až chorobně záviděl Pompeiovi vojenskou slávu a Pompeius podobně záviděl Krassovi jeho legendární bohatství.

Před rokem napětí mezi členy triumvirátu narůstalo, ale poté, co se Caesar, Pompeius a Krassus setkali v Luce, aby urovnali neshody, začali spolupracovat. Krassus a Pompeius souhlasili, že ještě prodlouží Caesarovo už tak mimořádné pětileté velení v Galii, formovali pro něj legie a dovolili mu jmenovat deset legátů podle jeho vlastní volby. Na oplátku mají Caesarovi lidé v senátu a hlavně v lidových shromážděních zajistit Krassovi jeho válku a Pompeiovi po odchodu z úřadu prokonzulát v Hispánii. Hispánie se stala bohatou dojnou krávou a v té době dostatečně pokojnou, takže tam Pompeius ani nebude muset jet, jen nechá své legáty, aby území řídili a posílali mu peníze.

Římský politický život byl poslední dobou čím dál komplikovanější. Pompeius získal skutečně výnosný úřad v Hispánii nejen proto, že byl úřadujícím konzulem, ale i proto, že měl již třetím rokem výjimečný prokonzulární dozor nad zásobami obilí pro celou Říši. Neschopnost, korupce a hrabiví spekulanti způsobili v přidělování obilí na římském území katastrofální zmatek. Na některých místech propukl hladomor, i když obilí byl dostatek. Když mají lidé hlad, bouří se a neplatí daně. My Římané považujeme dohled nad zásobami obilí za naprosto stejně důležitý jako velení nad armádami a Hispánie byla Pompeiovi odměnou za vyřešení situace, což provedl se svou obvyklou bezohlednou rychlostí. Dostal pravomoc jmenovat patnáct legátů, kteří mu měli pomáhat, a zvolil nezkorumpovatelné, výkonné a nelítostné muže.

Gnaeus Pompeius Magnus byl patrně nejpřeceňovanější generál, kterého kdy Řím měl, ale i jeho nepřátelé, mezi něž jsem se počítal také já, nikdy nepochybovali o jeho úřednické genialitě. Kdyby si býval neusmyslel, že se stane novým Alexandrem, jeho pověst by dnes zářila stejně jako dobré jméno Cincinnata, Fabia a Scipionů. Místo toho se štval za vojenskou slávou a nakonec bídně zahynul rukou orientálního tyrana podobně jako Krassus, který si tento osud zasloužil mnohem víc.

Ale i tyhle chmurné vyhlídky se toho dne týkaly daleké budoucnosti. Hlad mi prozradil, že je téměř poledne, a tak jsem se vydal k velkým slunečním hodinám, abych zjistil, kolik skutečně je. Byly to ty staré, dovezené před dvěma sty lety jako kořist ze Sicílie. Protože je nastavovali v Katánii, neukazovaly čas moc přesně, ale byly to první městské sluneční hodiny zavedené v Římě, a proto jsme na ně stále hrdí. Prozradily, že je kolem poledního, plus mínus hodina. Nastal čas oběda. Pak mne čeká klidné odpoledne v lázni, kde budu pochopitelně probírat politiku s ostatními sobě rovnými, a nakonec večeře u Milona. Jaký báječný den.

„Pane!“ To byl můj otrok, kluk Hermes. Utíkal ke mně přes Forum a jako vždy nebral ohledy na postavení, věk ani důstojnost. Strkal do všech s naprostou nestranností. Toho roku mu bylo asi čtyřiadvacet, ale nedokázal jsem na něj myslet jinak než na chlapce. Pochopitelně i já jsem byl stále podle práva chlapec, protože můj otec dosud žil. Muž z mé rodiny a mých zvyků musel být vděčný, když se ve zdraví dožil třiceti let, a neměl důvod žehrat na to, že je z právního hlediska nezletilý.

„Co se děje?“

„Julie chce vědět, jestli přijdete domů na oběd.“ V jemné šifře dorozumívání manželských dvojic tohle znamenalo, že jí je v podstatě jedno, jestli přijdu nebo ne. Kdyby mě opravdu chtěla dostat domů, otázka by byla jinak zformulovaná: kdy mě může očekávat na oběd nebo tak nějak podobně. Hermes měl pro tyhle drobné rozdíly cit.

„Je zavřená se svými přítelkyněmi, viď?“ zeptal jsem se ho.

„Na návštěvu přišla Aurelia.“

Trhl jsem sebou. „Z vděčnosti za tohle varování obětuji kohouta Jupiterovi.“ Juliina babička byla gorgona, na kterou žádný člověk nepohlédl, aniž by se neroztřásl. Při třech různých příležitostech požadovala po svém synovi Gaiu Juliu Caesarovi, aby mě nechal popravit. Ten byl k jejím rozmarům obvykle shovívavý, ale v mém případě naštěstí odmítl.

„Navrhoval bych oběd někde jinde,“ vyslovil mou myšlenku Hermes. Vyrostl v pohledného mladého muže. Byl silný a s dobrou kondicí jako kterýkoli legionář. Strávil se mnou skoro tři roky v Caesarových galských táborech, kde ho trénovali vojenští cvičitelé, a po našem návratu jsem ho zapsal do gladiátorské školy Statilia Taura, aby dál trénoval s mečem. Pochopitelně jsem ho nechtěl nechat bojovat profesionálně, ale každý muž, který mi v těch neklidných dnech měl stát za zády, se o sebe musel umět postarat. Sice měl zakázáno nosit zbraně kdekoli v Itálii či na římském území, pokud mě zrovna nedoprovázel, ale uměl se všemi zacházet tak, že dokázal nadělat víc škody s dřevěnou holí než většina mužů s mečem.

„Koupím si tady něco ve stáncích. Vyřiď Julii, že dnes budeme večeřet v domě praetora urbana a paní Fausty. To jí zlepší náladu.“

Hermes se zazubil. „U Milona?“

„Věděl jsem, že se ti to bude zamlouvat, ty mladý kriminálníku. Až vyřídíš můj vzkaz, přines mi věci do nových Aemiliových lázní. Tak už upaluj.“ Rozběhl se k domovu, jako kdyby si vypůjčil okřídlené boty svého jmenovce. Hermes měl zločinecké sklony a hrozně rád tlachal s Milonovými gangstery, kdykoli jsme tam večeřeli, což bylo často.

Vyhledal jsem stánek patřící venkovské ženě Nonnii, jejíž specialitou byl bílý chléb pečený s olivami, vejci natvrdo a s kousky vepřové klobásy. Takovýhle malý bochník posypaný fenyklem a lehce politý omáčkou garum by vám dodal tolik energie, že byste mohli pochodovat celý den v plné legionářské výstroji. Přesně s takovým bochníkem a pohárem obyčejného kampánského vína jsem si šel sednout na schody rostry, abych se po namáhavém dopoledni občerstvil. Jeden z mých klientů, starý farmář Memmius, si vzal na starost můj candidus, abych neskutečně drahý oděv neumastil či nepolil vínem.

„Blíží se potíže,“ ozval se ještě starší klient, voják Burrus. Jeho syna jsem v Galii zachránil před obviněním z vraždy a krvežíznivý starý veterán teď dychtil pozabíjet všechny mé nepřátele. Vzhlédl jsem a uviděl, že ke mně kráčí můj nejméně oblíbený Říman.

„To je jen Klodius,“ poznamenal jsem. „Momentálně mezi námi panuje příměří. Pokud máte zbraně, postarejte se, ať nejsou vidět.“

„Příměří, nepříměří,“ zahučel temně Burrus, „netočte se k němu zády.“

„To jsem neudělal nikdy a ani nikdy neudělám,“ ujistil jsem ho. Nebyl jsem tak přesvědčený o naší bezpečnosti, jak jsem předstíral. Klodius trpěl podivnými záchvaty vražedného šílenství. Nenápadně jsem se ujistil, že mám dýku i caestus zastrčené pod tunikou, kde jsem na ně snadno dosáhl, čistě kdyby náhodou.

„Dobrý den, Decie Caecilie!“ zvolal Klodius, samý úsměv a bodrost. Jako obvykle, když nebyl v úřadu, měl na sobě obyčejné sandály a pracovní tuniku, která odhaluje jednu paži a rameno. Doprovázel ho dav gangsterů stejně pochybných jako ti, co obklopovali Milona, jen ti nejblíž Klodiovi jako by byli lepšího původu. Urození římští mladíci měli tenkrát sklony ke gangsterství. Koneckonců všichni jsme se nemohli zabývat politikou. Jeho gang vypadal jako mladší bratři chátry, která před osmi lety následovala Katilina v jeho pošetilém pokusu o převrat. Většina z nich během té ošklivé události zemřela, ale každých pár let přichází nová úroda mladých bláznů, aby doplnili uvolněná místa.

„Přidej se ke mně, Publie,“ vyzval jsem ho a utřel si ruce do tuniky. Není moudré mít mastné prsty, když musíte sevřít dýku. „Mám víc, než dokážu sníst.“

„S radostí.“ Posadil se vedle mě, vzal si hrst voňavého chleba a zakousl se do něj. „Ach, Nonniin. Byl jsem zrovna u jejího stánku, ale měla vyprodáno. Zdá se, že máš prázdný pohár.“ Luskl prsty a jeden z jeho poskoků přispěchal s měchem, aby mi dolil.

Napil jsem se a trhl sebou. Bylo to obyčejné vatikánské z podřadných vinic přímo za řekou.

„Publie, ty si můžeš dovolit koupat se v caekubském. Proč piješ tak odporné víno? Moji otroci si stěžují, když ho donesu domů.“

Ušklíbl se. „Pošetilá paráda nobilitas. Na takové věci mě neužije, Decie. Stejně je to už zastaralé. Celý tenhle nesmysl s dělením na patricije a plebejce by byl už dávno smetený, kdyby nebylo Sully. Vstupujeme do nového věku, příteli.“

„Nechápu, co to má společného s pitím slušného vína,“ zaprotestoval jsem, ale přesto jsem ten nechutný nápoj do sebe lil. „Navíc, jak vidím, i když jsi začal život obyčejného člověka, nevzdal ses svého bohatství.“

Spiklenecky se usmál. „Co by mohlo být obyčejnějšího a lidovějšího než bohatství?“

„To netuším. Já jsem dosáhl obyčejnosti chudobou.“

Srdečně se zasmál – opravdový výkon od muže, který vůbec nemá smysl pro humor. „Ale peníze jsou naprosto nezbytné. Musíme je mít, jestli má Republika přežít. Potřebujeme peníze, abychom si koupili hlasy na shromážděních a abychom upláceli soudce v našich soudních procesech. Čeká tě funkční období nejnákladnějšího úřadu. A máš novou, patricijskou manželku. Zjistíš, že má náročný vkus.“

Znovu jsem si lokl jeho vína, které postupem času začalo chutnat líp. Vše, co řekl, byla bohužel pravda. „Mám dojem, že tím někam míříš, Publie.“

„Jen k tomu, že není nutné, abys za svou službu státu příliš trpěl. Myslím, že je ostudné, když mají být občané zotročeni půjčovateli peněz.“

„Nikdy neztratíš hlasy, když je zkritizuješ,“ přisvědčil jsem. „Ale nechápu, jak to souvisí s mým případem.“

„Nebuď tak natvrdlý, Decie. Nedlužil bys raději jednomu muži, který tě nikdy nepřijde upomínat o dlužnou částku, než byl zavázán padesáti drobným bankéřům? Vím, že někteří členové tvé rodiny jsou ochotní ulehčit ti to břímě, ale příbuzní jsou ještě horší než lichváři, když přijde na půjčku.“

„Vím, že nemluvíš za sebe, Publie. Tak bohatý nejsi. Vlastně v Římě existuje jen jeden muž, který má jak peníze, tak zájem vzít na sebe jen tak s lehkým srdcem moje dluhy.“

„Věděl jsem, že natvrdlost jen předstíráš.“

Povzdychl jsem si. „S Krassem ses vždycky nepřátelil.“

„To nedělám ani teď. Ale Caesar, Pompeius a Krassus uzavřeli dohodu. Caesar, strýc tvé manželky, po mně chce, abych Krassovi poskytl veškerou pomoc při získání parthské války. To znamená urovnat jeho vztahy se senátem, tribuny a shromážděními.“

Začínalo to dávat smysl. „A velká koalice v senátu a na shromážděních by mu přestala dělat potíže, kdyby rod Caeciliů zanechal odporu.“

Rozzářil se. „No vidíš!“

„Opravdu Krassovi nedochází, v jak nepatrné úctě mě moje rodina chová? Skutečně věří, že s nimi můžu jen tak mávat?“

„Naděje, že ti nebudou muset pomáhat s placením her, by mohla ohromně vylepšit jejich smýšlení.“ Dolil mi pohár. „Doneslo se mi, že uspořádáš hry munera za Metella Celera. Byl to skvělý muž. Lidé jistě očekávají slavnost odpovídající jeho význačnosti.“

Už jen při pouhé myšlence na tuhle povinnost jsem zalapal po dechu. „Publie, ničíš to, co začalo jako výjimečně pěkný den.“

„Mohl by to být nejdůležitější den tvého života, Decie. Přejdi na Krassovu stranu a zbav se všech svých dluhů. Poskytne ti velkorysé podmínky.“

„Za takovou pomoc bude chtít mnohem víc, než říkáš, a ze mě se na celý život stane jeho poskok.“

„A co má být? Je starý, Decie, dlouho už tu nebude. I kdyby tu svou válku vyhrál, nejspíš se ze samé radosti zhroutí a zhebne během svého triumfálního pochodu.“

Byl jsem čím dál popuzenější, protože ta nabídka byla hrozně lákavá. „Jenže,“ namítl jsem, „tenhle nápad s válkou se mi hnusí stejně jako celé mé rodině!“

„Buď realista, Decie! Nemůžeš s tím nic dělat. Krassus má svou válku. Senát mu udělil povolení napadnout Parthskou říši, už má své vlastní vojsko a shromáždění ho nezastaví. Vyvádí kolem toho jen pár tvrdohlavých tribunů a vzpurných senátorů. Mnohem raději by se ale tomuhle odporu vyhnul a nechce, aby lidé proti němu pletichařili, až nebude ve městě. Poskytni mu podporu. Nic tím neztratíš, zato získáš všechno.“

„Musím to zvážit,“ prohlásil jsem. „Poradím se s rodinou.“ Neměl jsem nejmenší úmysl Krassa podpořit, ale moje politická zkušenost mi říkala, že rozhodné ne by nebylo moudré. Podmínečné ne bylo vždycky lepší.

Přikývl. „To udělej. A vyhni se těm bláznům Gallovi a Ateiovi. Začínají vyvolávat skutečné potíže. Měli by je zavřít za ohrožování veřejného pořádku.“ Uslyšet Klodia něco takového vyslovit stálo za to snášet jeho společnost. Se srdečně pokryteckým poklepáním po rameni mě Klodius opustil a vydal se hledat někoho, koho by mohl tyranizovat a zastrašovat.

Nedovolil jsem, aby vrhl stín na můj báječný den. Zamířil jsem do Aemiliových lázní a víno mi cestou příjemně hučelo v hlavě. Lázně byly velkolepou stavbou vybudovanou na pozemku nedaleko Fora, který se o dva roky dříve příhodně uprázdnil tragickým požárem. Před rokem byly lázně dokončeny a ve jménu slávy svých předků je s pompou otevřel prétor Markus Aemilius Scaurus. Byly to první skutečně velké lázně postavené v Římě a uvnitř se nacházely i dvory na cvičení, přednáškové sály, malá knihovna a galerie. To všechno obklopovalo hlavní bazén s horkou vodou, dostatečně velký, aby v něm svedly bitvu trirémy. Jestli bude chtít Scaurus využít příležitost a vynahradit si výdaje na lázně v Sardinii, kterou teď spravuje, tak ji předem lituji.

Právě jsem usínal na masážním stole, když se na vedlejší svalil muž, který mi byl matně povědomý. Núbijec přidělený k jeho stolu se pustil do práce, ale známé pleskání sevřených dlaní bylo v tomto případě poněkud tlumeno, protože muž byl chlupatý jako opice. Široký obličej s hrubými rysy se na mě usmíval, až masité rty odhalovaly velké, žluté zuby.

„Dobrý den, senátore,“ řekl. „Nemůžu věřit, že jsme se setkali. Já jsem Gaius Sallustius Krispus.“

„Decius Caecilius Metellus mladší,“ představil jsem se a natáhl ruku. „Viděl jsem vaše jméno na svitku úředníků. Jste tento rok jedním z kvestorů, že?“

„Přesně tak. Jsem přidělený k Obilnému úřadu.“ Teprve teď jsem si všiml, že mu je asi necelých třicet. Jeho hrubý vzhled a chlupatost vytvářely dojem, že je starší.

„Několik posledních voleb jsem promeškal,“ přiznal jsem. „Byl jsem s Caesarem v Galii.“

„Já vím. Sleduji vaši kariéru.“

„Ehm? Pročpak? Zatím nebyla nijak významná.“ Vlastně mě to moc nezajímalo. Nelíbil se mi pohled toho muže. Vždycky jsem považoval šerednost za vynikající důvod proč nemít někoho rád.

„Jsem v literárním rozpoložení,“ vysvětlil. „Hodlám sepsat úplné dějiny našich časů.“

„Moje účast na událostech Říma nestojí ani za zmínku,“ ujistil jsem ho. „Nenapadá mě nic, co byste o mně mohl napsat.“

„Ale zapojil jste se do Katilinova neúspěšného spiknutí,“ prohlásil s neutuchajícím úsměvem. „Na obou stranách, pokud mám dobré informace. To vyžaduje výjimečnou politickou obratnost.“

Nelíbil se mi našeptávačský tón, který halil do falešného přátelství. A nechtěl jsem se bavit o odporné události, která tolik lidí zabila, zničila jejich kariéry, poškodila mnohým pověst a která i po osmi letech stále vyvolávala nevraživost.

„Byl jsem, jako ostatně vždy, na straně senátu a lidu,“ pověděl jsem mu. „Z té hanebné záležitosti se zkrátka dělá příliš mnoho.“

„Ale doslechl jsem se, že Cicero píše vlastní historii té vzpoury.“

„To je jeho právo. Byl ústřední postavou a jeho činy zachránily Republiku za cenu ztráty jeho dobrého jména a kariéry.“ Cicero byl poslán do vyhnanství za popravu hlavních spiklenců bez soudu. Ani v této době nebyl v Římě skutečně v bezpečí navzdory tomu, že ho chránili Milonovi gangsteři. Přestože mě bolí říct cokoli dobrého o Katonovi, jeho snaha pomoci Ciceronovi byla značná a i kvůli ní se stal ještě méně oblíbeným, než byl, což o něčem vypovídá.

„Jenže on přirozeně poupraví fakta ve svůj vlastní prospěch,“ prohlásil Sallustius. „Bude třeba objektivnějšího popisu.“

„Jen si na tom klidně vyzkoušejte ruku,“ prohlásil jsem. Byl jsem si jistý, že jeho čmáranice, stejně jako většiny amatérských historiků, ho určitě nepřežijí.

„Tohle jsou tak vzrušující časy,“ přemítal zjevně rozhodnutý ošidit mě o zdřímnutí. „Caesarova válka v Galii, Gabiniovo tažení v Sýrii a v Egyptě, Krassova blížící se válka proti Parthům – zdá se být skoro ostudné zůstávat zde v Římě, když se toho tolik děje.“

„Můžete se klidně účastnit všech,“ pověděl jsem mu. „Mě osobně barbaři a východní tyrani nikterak nezajímají. Kdyby bylo na mně, zůstal bych po celý zbytek života tady, lenošil bych ve vládních úřadech a dřímal při senátních debatách.“

„To se mi nezdá jako řeč Metella,“ prohlásil. „Vaše rodina je proslavená oddaností vysokým úřadům, a to nezmiňuji panovačné uplatňování moci.“ Jeho hlas se snažil znít žertovně, ale já si všiml závistivého podtónu. Nebylo to poprvé, co jsem něco podobného slyšel. Tohle byl další nikdo z bezvýznamné rodiny, který mi záviděl rodinné konexe, s jejichž pomocí bylo snadné ucházet se o vyšší úřad.

„Netvrdím, že jsem typickým představitelem gens. Nemám touhu podrobovat si cizince či věnovat Římu další pouště či lesy, které bude třeba obsadit vojenskou posádkou.“

„Chápu, že dostát takové tradici je skličující. V Římě ještě žijí lidé, kteří si pamatují, jak gens Caecilia připojil k naší říši Numidii a Krétu.“

„Báječné. Numiďané jsou vzpurní divoši a Kréťané jsou ta nejlínější banda prolhaných, intrikánských rádoby Řeků.“ Ve skutečnosti jsem rodinnými úspěchy tak nepohrdal, ale něco ve mně chtělo vyvrátit všechno, co ten muž řekl.

„Myslíte, že bychom neměli připojovat Parthskou říši?“

Všichni se dnes chtějí bavit o Krassovi, pomyslel jsem si. Toho roku nikdo o ničem jiném skoro nemluvil.

„Každý chce zkusit zabrat tuhle část světa,“ řekl jsem. „Nikomu to ale nepřineslo žádný velký užitek. Většinou to jsou jen pláně a pastviny, přirozené území pro jezdce, ne pro pěší legionáře. Víte stejně dobře jako já, že my Římané jsme prachbídní jezdci.“

„Doslechl jsem se, že Caesar poskytne Krassovi několik jednotek galských jezdců, které v současné době nepotřebuje.“

Zasténal jsem. Byla to děsivá zpráva. Pomyslel jsem na skvostné mladé galské jezdce, kterým jsem velel v Severní válce a jejichž životy budou pošetile utraceny v nějaké strašlivé asijské poušti, aby Markus Licinius Krassus mohl získat slávu srovnatelnou s Pompeiovou.

„Děje se něco?“ zeptal se Sallustius.

„Nic,“ odpověděl jsem a posadil se. „Jsou to jen další barbaři.“

Vydal jsem se směrem do frigidaria. Potřeboval jsem studenou vodu, aby mě probrala a vyčistila mi hlavu. Ještě jsem se ale otočil. „Žádná armáda nikdy nepoznala nic jiného než zkázu, když jí velel pošetilý stařec. Přeji vám dobrý den.“

Nechal jsem ho tam a sám jsem se ponořil do studeného bazénu. Drsná muka, kterých jsem se obvykle děsil, přišla po rozhovoru se Sallustiem Krispem jako úleva. Když jsem vylezl ven, Hermes mi pomohl osušit se a obléknout. Studená voda mi z hlavy vyhnala vinný opar a ospalost. S jasnou myslí jsem uvažoval, zda jsem neudělal velkou chybu, když jsem Krassa před tou malou chlupatou lasičkou nazval pošetilým starcem.

Kapitola 2

„Večeře u Fausty!“ zvolala Julie celá natěšená. „Úplně celý den jsi nepromarnil, když jsi zařídil tohle!“ Seděla u toaletního stolku a nechala se líčit Cyprií, svou prohnanou a lstivou služkou.

„Pozval nás Milo,“ připomněl jsem jí nabroušeně. Jako vždycky mě popudilo, že sotva toleruje mého starého přítele, který býval prostým veslařem na galéře, kdežto Fausta pocházela z patricijského rodu Korneliovců, který se rovnal Juliovcům. „A je to nejvýznamnější muž v Římě.“ Konzulové se toho roku zabývali vlastními záležitostmi a praetor urbanus se tak stal mužem se skutečnou a veškerou mocí.

„Jen pro tenhle rok,“ prohlásila a připomněla mi, že úřad je na rok, kdežto urozený původ napořád.

„Dneska jsi nebývale snobská,“ poznamenal jsem.

Otočila se na stoličce a Cyprie jí začala upravovat vlasy. „Protože si myslím, že tohle přátelství mezi tebou a Milonem povede k neštěstí. Snad je úspěšným politikem, ale je to stejný zločinec a gangster jako Klodius, a jednoho dne tě nechá zabít, uvrhne tě v nemilost nebo tě pošle do vyhnanství.“

„Mnohokrát mi zachránil život,“ zaprotestoval jsem.

„Potom, co ho ve většině těch případů uvrhl do nebezpečí. Je to namyšlená nula a hrozba pro všechny, kdo s ním mají co do činění, a já zkrátka nechápu, proč si ho Fausta vůbec vzala. Připouštím, že je pohledný a dokáže být celkem okouzlující, když z toho pro něj něco kouká.“

„Na rozdíl od tvého slavného strýce, kvůli kterému mě jen za poslední dva roky zabili málem dvacetkrát?“

Pečlivě se prohlédla ve svém stříbrném zrcadle. „Nebezpečí války jsou vznešená a Caesar válčí v zájmu Říma.“ Jako všichni ostatní si zvykla užívat při oslovení pouze jeho cognomen, jako kdyby to byl bůh.

„O tom si promluvíme později,“ prohlásil jsem a odkráčel. Julii jsem vroucně miloval, a tak jsem to nechal být. Svého strýce zbožňovala a nechtěla si připustit jeho prospěchářské diktátorské ambice. A také jako většina patricijů hovořila před otroky, jako kdyby tam nebyli.

Moji vlastní staří otroci Kato a Kassandra stáli v atriu a o něčem si vzrušeně vykládali. Šel jsem zjistit o čem. Už mi nebyli moc k užitku, ale strávili se mnou celý život. Stáli ve dveřích, dívali se do ulice a potřásali hlavami.

„Co se děje?“ zeptal jsem se jich.

„Podívejte, co si najala,“ řekla Kassandra.

Nakoukl jsem jim přes ramena a zachroptěl, jako by mě někdo udeřil do žaludku. Přímo před branou stála nosítka zahalená bledě zeleným hedvábím se zlatou skythskou výšivkou. U ebenových tyčí dřepěli čtyři černí Núbijci. Díky egyptským sukénkám a ozdobným pokrývkám hlavy tvořili dokonale sladěné seskupení.

„Už přišli?“ ozvala se za mnou Julie.

„Ano,“ přisvědčil jsem, protože jsem nechtěl, aby moji otroci slyšeli, jak ji kárám, ačkoli naprosto přesně věděli, co se mi honí hlavou. „Vypadáš překrásně, drahoušku.“

A skutečně tak vypadala. Julie oplývala velkou přirozenou krásou a dobře věděla, jak ji podtrhnout. Navíc měla patricijský postoj, díky kterému se zdála vyšší a vznešenější, a její oděv byl vyrobený z nechvalně známé kójské látky. Skládal se z několika vrstev, aby se zabránilo průhlednosti, která tak pobuřovala cenzory.

Vyšli jsme ven a nastoupili do nosítek vyložených buclatými polštářky s husím prachovým peřím a vonnými bylinkami. Nosiči vyzvedli tyče na svalnatá ramena a nesli nás tak hladce, jako kdybychom pluli. Hermes a Cyprie šli za námi. Čas od času jsem zaslechl, jak si ve slangu otroků vyměňují kousavé poznámky. Moc spolu nevycházeli.

„Julie,“ ozval jsem se, „proč jsi najala tak okázalou přepravu, když víš, že nás čekají výdaje spojené s úřadem edila? Určitě to stálo víc než naše běžné týdenní výdaje na domácnost.“

„To je ale nízká úvaha, Decie,“ prohlásila. „Najala jsem je, protože jdeme na návštěvu k Faustě.“ Střelila po mě pohledem. „A pochopitelně k praetoru urbanu. Našim významným hostitelům bychom prokázali pramalou čest, kdybychom dorazili v nějakých rozvrzaných starých nosítkách pokrytých záplatovaným suknem, co by nesli chromí a nestejně odění otroci. Tvoje chování musí odpovídat důstojnosti úřadu, miláčku.“

„Je to tak, lásko,“ prohlásil jsem a uznal svou porážku. Zvítězit v hádce s Julií bývalo obvykle mnohem bolestnější než prohrát.

Núbijci nás donesli do úzké uličky před masivní dveře Milonova domu. Hned jak jsem vystoupil z nosítek, spatřil jsem výsledky Faustiny přestavby. Celý blok bytů naproti domu zmizel. Na jeho místě vyrostl překrásně upravený park s fontánami a jezírky, ve kterých spokojeně pluly labutě.

„Co se to tu stalo?“ zalapal jsem po dechu. „Hořelo tu?“

„Nic takového,“ sdělila mi Julie. „Fausta si myslela, že tahle špinavá čtvrť je příliš stísněná, tak nechala některé obytné domy zbourat. Stejně patřily Milonovi. Není to nádhera?“

„Je to docela pěkné,“ připustil jsem. „Jenže Milon umístil dveře domu právě na tuhle stranu proto, že ulice tu byla hodně úzká, takže nepřátelé proti nim nemohli použít beranidlo. V tom parku by si klidně mohli postavit obléhací věž.“

„Stojí za to smířit se s trochou nebezpečí, aby člověk žil s patřičnou důstojností. Pojď, hosté už se scházejí.“

Vešli jsme dovnitř a hned se kolem nás nahrnul celý zástup pěkných mladých otroků obojího pohlaví, pověsili nám na krk květinové věnce, hlavu nám ozdobili věnečkem, ruce potřeli parfémem a rozhazovali před námi plátky růží. To byla další změna. V Milonově domě jsem nikdy dřív neviděl nikoho jiného než silné muže. Jeho liktoři dostali na večer volno, ale šest prutů fasces bylo seřazeno ve stojanech u dveří na znamení jeho imperia.

Atrium se také změnilo. Fausta nechala spojit tři nebo čtyři pokoje do jednoho obrovského, navíc zvedla strop a nad dveře umístila okno z mnoha malých tabulek, aby dovnitř mohly proudit sluneční paprsky, kterých teď bylo díky demolici budov na druhé straně ulice dostatek. Stěny zdobily nádherné fresky s mytologickými výjevy a na podlaze byla mozaika s loveckými náměty. Obrázkové mozaiky patřily k nové módě zavedené egyptským vyslancem. Kolem celé místnosti stály sochy předků. Jejích předků, ne jeho.

„Viděl jsi někdy takovou změnu k lepšímu?“ zeptala se mě Julie.

„Je to… jiné,“ připustil jsem.

„Fausta mě sem vzala, když začala s přestavbou.“ Potřásla hlavou. „Jako kdyby Milo skutečně očekával, že bude žít v té tmavé staré pevnosti! Často jsem sem chodila, když probíhaly stavební práce. Poskytlo mi to nekonečné množství nápadů.“

Pocítil jsem první maličké zašimrání obav. Fausta byla Korneliovka, Julie Juliovka, a tak Julie musela být před Faustou o krok napřed. Při tom pomyšlení jsem se roztřásl.

„Ehm, miláčku, uvědomuješ si, že může trvat dost dlouho, než, doufejme, budeme žít s takovými příjmy…“

Přikryla si ústa palmovým vějířem, aby se mohla zachichotat. „Ach, Decie, to pochopitelně vím! Tyhle věci chtějí čas. Ale dříve nebo později musíš dědit po svém otci a Caesar ti samozřejmě projeví přízeň za to, jak jsi mu sloužil, a zanedlouho budeš mít prétorskou provincii.“ Položila mi ruku na rameno a políbila mě na tvář. „Vím, že bude trvat čtyři nebo pět let, než si pořídíme takovýhle dům. Pojď, prohlédneme si zbytek!“ Následoval jsem ji na roztřesených kolenou.

Cestou do impluvia nás potkala Fausta. Zatímco ona a Julie si odbývaly obvyklá objetí a výměnu komplimentů, já jen okouněl a přál si, aby se objevil Milo. Fausta byla zlatovlasá blondýna připomínající germánskou princeznu, jedna z mála římských žen, které získaly tento vzhled od přírody. Její oděv byl také z kójské látky a sestával z jediné průhledné vrstvy, ale Fausta měla způsoby a držení těla, díky kterým jí to procházelo. Nosila se tak královsky, že klidně mohla projít místností nahá, a lidé by si to uvědomili, až už by byla pryč.

„Pojďte,“ ozvala se Fausta. „Konečně jsem zařídila impluvium. To musíte vidět.“ Následovali jsme ji pod podloubím až do ohromného prostoru otevřeného k nebi. Zbourala celý vnitřek třípatrové budovy a přestavěla ji. Vybudovala tři terasovité balkony nad sebou, které mohly sloužit jako divadelní místa pro bohy. Z každého balkonu visely mohutné girlandy a na nich stály obří vázy, ze kterých tryskaly gejzíry barevných květin a rostly tam dokonce i malé stromky. Na zábradlí se usadili holubi a pávi a v tuctech bronzových misek hořelo kadidlo.

Podobně velká změna se udála na zemi. Dřív tu bývala skromná záchytná nádrž na dešťovou vodu. Teď se tu rozkládalo skutečné jezero a jeho štiplavý pach mě zarazil.

„To je mořská voda?“ zeptal jsem se.

„Přesně tak,“ přisvědčila Fausta. „Je tak otravné nechávat si na bárkách dovážet mořské ryby až z daleké Ostie; když konečně dorazí, nejsou vlastně nikdy čerstvé. Vodu si nechávám přivážet v soudcích. Musí se často měnit, ale stojí to za námahu. Říčních ryb už mám dost.“

Zahlédl jsem pod hladinou rozmanité mořské druhy: parmice, tuňáky, úhoře, dokonce i chobotnice. Voda nebyla dokonale čistá, ale viděl jsem, že dno tvoří další mozaika, tentokrát obrovská postava Neptuna v lasturovém voze taženém hippocampi. Jeho vlasy a vousy byly podle tradice modré, ale výstroj vozu a hlavice trojzubce pokrývaly plátky ryzího zlata. Všiml jsem si brodícího se otroka vyzbrojeného podobným, jen o něco obyčejnějším trojzubcem. Zbraň vyletěla a on ji přitáhl zpátky s kroutícím se tuňákem na hrotech. Přihlížející zatleskali, jako kdyby probodl lva v cirku. U krajů jezírka se jiní otroci oháněli vidlicemi na úhoře.

„Nic čerstvějšího si nelze přát,“ prohlásil jsem a v žaludku mi očekáváním zakručelo. Věděl jsem, že Julie bude muset mít přesně takovéhle jezírko, jen o něco větší, ale hodlal jsem si s tím dělat starosti až později. Pochopil jsem, že Milonův způsob spartánského jídla zmizel stejně jako všechno ostatní.

„Decie,“ ozvala se Julie, „Fausta mi chce ukázat svůj nový šatník. Zkus se vyhýbat potížím, ano?“

„Potížím? Do jakých potíží bych se mohl dostat na takovémhle místě?“ Julie popuzeně obrátila oči a zavěšená do Fausty odešla. Občas jsem míval pocit, že mi moje manželka nedůvěřuje.

Dům zaplnili hosté se svými doprovody a já s radostí zjistil, že je Fausta nevybírala všechny sama. Uviděl jsem Lisa, zdánlivě věčného vyslance Egypta, který byl v Římě tak dlouho, kam až mi paměť sahala. Z každé strany ho podpíral jeden otrok, ne snad proto, že by byl opilý, ale protože byl hrozně tlustý. Už několik generací byly jeho pobuřující způsoby a výjimečné zvrhlosti předmětem klevet, ale byl jedním z nejbodřejších a nejspolečenštějších mužů, které jsem kdy poznal, a přesně to je u vyslance důležité.

Dorazil mladý Antonius, už malinko přiopilý, a začal flirtovat se všemi přítomnými ženami, ať svobodnými nebo otrokyněmi. Trochu jsem ho znal a on mi zamával pohárem s vínem. Byl jedním z těch směšně krásných, sošných mladých mužů, kteří nikdy nemají strach udělat či říci cokoli, co je napadne, protože vědí, že jsou všeobecně zbožňovaní a všechno se jim vždycky promine.

Od kolemjdoucího sluhy jsem si vzal pohár vína a vydal se hledat Milona. Našel jsem dvoranu plnou jeho gangsterů. Všichni byli pro změnu slušně oblečení a jedli a bavili se u dlouhých stolů. Zahlédl jsem mezi nimi Herma, hrál s kůstkami a nejspíš prohrával. Stěny zdobily obrazy znázorňující vozatajské závody, hony na zvěř a zápasy gladiátorů, záležitosti drahé srdcím Milonových mužů – obrazy, které bezpochyby nevybírala paní domu. Velké rodiny s radostí sponzorovaly hry, ale považovaly je za příliš prosté, aby se staly vhodným námětem domácí výzdoby.

Všichni tihle muži mě znali a mnozí z nich mě poklepali po zádech, gratulovali mi a přáli všechno dobré. Kdybych se někdy s Milonem pohádal, se stejným nadšením by mi podřízli krk, ale do té doby byli mými veselými společníky. A navíc věděli, že jednoho dne budu možná o jejich osudu rozhodovat u soudu a je vždycky moudré být zadobře s člověkem, který vás podle své vůle může poslat do dolů, ke lvům či osvobodit.

„Decie! Vítej!“ Otočil jsem se a uviděl Milona vcházet postranními dveřmi. I on mi poklepal po rameni a já jsem jako obvykle trochu ucukl. Pochopitelně neužíval žádnou sílu, ale člověk, který věděl, jak je silný, se choval naprosto instinktivně. Měl nejsilnější ruce, jaké jsem kdy viděl, a dokázal přerazit čelist muže jedním plácnutím otevřenou dlaní. Viděl jsem ho, jak se vsadil, že koňskou podkovu zaváže do uzlu prsty jedné ruky.

„Ty změny tady jsou… pozoruhodné, Tite,“ prohlásil jsem.

„Už ti Fausta ukázala, jak mě ruinuje?“ Žalostně se usmál.

„Jen zčásti a děsí mě, když vidím pohled, který se přitom vkrádá do Juliiných očí. Jak udržíš na uzdě její výstřednosti, až odjedeš vládnout provincii?“ Stále platil zákon, že manželka promagistrátního úředníka musí zůstat v Římě, zatímco on je v cizině.

Zašklebil se. „Nechystám se odjet. Jsem jako ty, Decie, nechce se mi opouštět Řím. Přidržím se Pompeiova příkladu a pošlu legáta, aby území spravoval a posílal mi peníze. Jedině tak mě má žena nepřivede na mizinu. Pojď, najíme se. Umírám hlady!“

Vydal jsem se s ním k tricliniu přestavěnému podobně velkoryse jako zbytek domu. Bylo dostatečně prostorné pro velkolepé hostiny a pro dnešní večer byla připravena místa pro nejméně osmnáct hostů místo obvyklých devíti, zjevně pro příležitost, že by si každý host přivedl přítele, což nové uvolněné zákony etikety dovolovaly.

Další odklon od tradice umožňoval ženám uléhat u stolů vedle mužů, nemusely už sedět na židlích. Téměř jsem si přál, aby se tu objevil Kato, a já si mohl vychutnat šokovaný výraz na jeho tváři.

Přistoupila ke mně Julie následovaná služkou. „Nejsou tyhle malby překrásné?“

Chvilku jsem si je prohlížel. Zobrazovaly hostinu bohů s Jupiterem, který si bral pohár od Ganyméda, Venuše přes stůl mrkala na kysele se tvářícího Marta, Vulkán očarovával své mechanické hračky a celý zbytek společnosti se skvěle bavil, zatímco okolo tančily Grácie.

„Nu,“ řekl jsem, „až Faustu začnou nudit její hosté, může se prostě podívat na stěny a bude se cítit mezi sobě rovnými.“

Julie mě se smíchem plácla vějířem. „Ty jsi nepolepšitelný. Fausta mi určila místo vedle toho tlustého Egypťana. Doufám, že se nepokusí o nic nechutného.“

„Prostě ho toleruj,“ poradil jsem jí. „Může jen snít. Už dávno nedokáže naplnit žádné své úmysly. A navíc v Římě patří k mým nejoblíbenějším lidem. Je neuvěřitelně užitečný a skutečně bezedná studnice drbů. Pokud o něčem Lisas neslyšel, buď se to nestalo, nebo se to nestane.“

„Uvidím, co z něj dostanu.“

Loudavě odešla a mě zavedli k mému místu. Klesl jsem na lůžko, Hermes mi zul sandály a posadil se, aby mě mohl obsluhovat. Tuhle povinnost nesnášel. Všiml jsem si, že sedmnáct míst je obsazených a místo tradičně nazývané „konzulovo“ zůstalo prázdné. V prétorově domě ho vždy nechávali volné pro případ, že by se konzul přece jen ukázal.

S potěšením jsem si všiml, že muž po mé pravici nebyl nikdo jiný než Publilius Syrus, který si rychle získával pozici nejlepšího římského herce, dramatika a impresária. Na druhé straně se uvelebil Gaius Messius, plebejský edil toho roku, který uspořádal neobvykle krásné florálie.

„Tohle je výjimečně šťastná náhoda,“ oslovil jsem Syra. „Chtěl jsem vás vyhledat, protože se příští rok stanu edilem.“

„Hovoříte jako pravý Metellus,“ prohlásil Messius. „Už plánujete ludi, a ještě vás ani nezvolili. Ale nemůžete si vybrat lepšího muže na uspořádání představení než Syra. Hry, které dělal pro mě, vyšly báječně. Moje zvolení prétorem je jisté.“

„Mám rozpracovaná dvě nová dramata,“ řekl mi Syrus. „A šest krátkých komedií.“

„Doufám, že nic o Troji. Toho už bylo dost.“ Co bylo horší, Caesar si tajně najímal básníky a dramatiky, aby psali o Aeneovi, protože Caesarova rodina, gens Juliovců pocházel z Jula, syna Aenea. A Julova babička nebyl nikdo jiný než sama bohyně Venuše. Všichni jsme žili v blaženém nevědomí o Caesarově božském původu, dokud se nerozhodl sám nám o něm povědět.

„Jedno drama se týká smrti Hannibala, to druhé skutků Mucia Scaevola.“

„To se zdá jako bezpečná, vlastenecká témata,“ přisvědčil jsem. „Všechny zmínky o cizích válkách vypadají v současné době jako odkaz na Caesara, na Gabinia nebo na Krassa. A co komedie? Nejspíš nemáte nic, co by si dělalo legraci z Klodia, nebo ano?“

S maličko strojeným úsměvem podotkl: „Já v tomhle městě taky musím žít, nemyslíte?“

„No nic, zapomeňte na to. Zdá se, že bohatě postačí obvyklí satyrové, nymfy, zbabělí vojáci, intrikánští otroci a parohatí manželé.“

„Mám jednu dobrou o egyptském králi Ptolemaiovi,“ řekl. „Víte, že sem loni přijel škemrat o peníze a podporu?“

„Slyšel jsem o tom. Nikdy nepochopím, proč je král nejbohatšího národa světa vždycky žebrák. Jenže Gabinius ho vrátil zpátky na trůn. Hra není o něm, že ne?“ To poslední, po čem jsem toužil, bylo utrácet peníze pro reputaci někoho jiného. Nebo ještě hůř, abych riskoval, že si z mocného muže udělám nepřítele.

„Ne, tahle je o tom, jak sem přijel žadonit před senát. Jenže já ho nechávám chodit od dveří ke dveřím v nejchudších částech města, oblečeného do hadrů a s miskou v ruce, následovaného skupinou otroků, kteří nesou jeho vinné měchy. Vymyslel jsem zařízení, které mu dovoluje vyprázdnit měchy jeden po druhém přímo na jevišti.“

Od srdce jsem se té představě zasmál. Znal jsem Ptolemaia a jeho výkony při pití vína nebyly o mnoho menší, než herec popisoval. „To zní skvěle. Jen tak dál. Egypťané jsou vždycky dobrým zdrojem zábavy.“ Pochopitelně jsme si mysleli, že všichni cizinci jsou směšní, ale Publiliovi jsem to neřekl, protože jeho jméno napovídalo, že pochází ze Sýrie.

„Doporučuji nové Aemiliovo divadlo,“ řekl Syrus. „Viděl jste ho?“

„Ještě ne,“ přiznal jsem. Bylo postaveno před rokem týmž Aemiliem Scaurem, jehož lázní jsem si užíval toho odpoledne. „Je podobně velkolepé jako nové lázně?“

„Je větší než Pompeiovo divadlo,“ řekl Syrus. „Postavené ze dřeva, ale s neuvěřitelně bohatou výzdobou, a ještě nestihlo zchátrat. Navíc Pompeiovo divadlo bylo poničeno během jeho triumfálních her. Splašení sloni rozdupali spoustu kamenické práce, a když nechal na jevišti shořet město, zákulisí vzplanulo. Ty škody jsou stále patrné.“

„Navíc,“ ozval se Messius, „Pompeiovo divadlo bude každému připomínat Pompeia a ke všemu na jeho vrcholu stojí chrám Venuše Vítězné, a to lidem připomene Caesara. Zvolte Aemiliovo a pak se budete muset bát jen toho, že vypukne požár a uškvaří polovinu voličů. Vejde se do něj osmdesát tisíc lidí.“

„A také,“ dodal Syrus, „většina lidí se nebude muset vláčet tak daleko. Pompeiovo divadlo stojí na Martově poli, zatímco Aemiliovo přímo u řeky vedle mostu Sublicio.“

„Přesvědčil jste mě,“ prohlásil jsem. „Bude to Aemiliovo.“ V té chvíli začali podávat první chod, my se do něj pustili a pak i do těch dalších, které následovaly. Byl jsem nucen připustit, že dokonale čerstvá mořská ryba je v Římě vzácnou lahůdkou, protože úlovek je obvykle přinejmenším den starý, když dorazí do města. Tihle úhoři a ostatní ryby v podstatě stále ještě lapali po dechu.

Právě jsme se vrhli na moučník, když v atriu vypukl rozruch. O chvilku později vstoupila do triclinia skupinka mužů. Jedním z nich nebyl nikdo jiný než Markus Licinius Krassus. Milo vyskočil.

„Konzule, vítejte! Prokazujete mému domu čest!“ Přispěchal ke starému muži a vlastní rukou ho dovedl na čestné místo.

„Nesmysl, praetore urbane,“ řekl Krassus zjevně ve velmi dobré náladě. „Jen jsem se po večeři s Kolegiem pontifiků vydal na několik návštěv. Celý den jsme jednali a já se k smrti nudím. Mohu se však zdržet jen krátce.“

„Zůstaňte do té doby, než odjedete na Východ. Můj dům je váš dům,“ pronesl Milo velkomyslně. Zatleskal a místo před konzulem se okamžitě zaplnilo cukrovím a chlazeným vínem. Jestli Milo přijal konzula víc než zdvořile, Fausta ne. Měřila si ho s chladem hraničícím s pohrdáním.

Pokud se mě týče, byl jsem šokován. Poprvé po návratu do Říma jsem měl možnost prohlédnout si Krassa zblízka a od chvíle, co jsem ho viděl naposledy, zřetelně sešel. Měl výraznou barvu, ale jen na tvářích a na nose, a to pouze díky vínu. Jinak byla jeho pleť popelavá a plná hlubokých vrásek. Bílé vlasy mu splývaly v neupravených chomáčích a vazy krku vystupovaly pod laloky brady jako struny lyry. Sám krk byl vychrtlý a hlava se na něm kymácela jako míč na rozbouřené vodě.

„Nebude dlouho trvat,“ prohlásil Krassus, „a moje legie zaženou parthského krále Oroda i jeho zbabělé divošské jezdce do pasti a všechny je zničíme. K zastrašení římského vojáka je třeba něco víc než šípů, nemám pravdu?“

„Jistě, a co nejsrdečněji vám přejeme rychlé vítězství, konzule,“ pronesl Milo vřele a dokázal udržet svůj úsměv nezměněný. Většina z nás zvolala tradiční přání. I já ze sebe vymáčkl slabé povzbuzení.

Krassus předvedl křivý, přihlouplý úsměv, jako kdyby už vyhrál. „Přivleču Oroda domů ve zlatých řetězech a předvedu Římu takový triumf, že všichni zapomenou na Pompeia a Lukulla i všechny ostatní!“ Zvedl pohár, ale polil si vínem ruku plnou prstenů. „Smrt Parthům!“

Opětovali jsme mu přípitek, jako kdybychom to mysleli vážně, a skrývali jsme rozpaky za spoustu starých vojenských pokřiků. Krassa to podle všeho uspokojilo a přikyvoval, když mu otrok sušil ruku.

„Jupitere, ochraňuj nás!“ zašeptal jsem. „Vážně tohle pošleme velet armádě?“

„Bojím se, že ano,“ špitl stejně tiše Messius. „Přinejmenším v případě, že se mu podaří opustit město.“

„Co tím myslíte?“

„Spousta vlivných mužů prý přísahala, že mu zabrání připojit se k armádě, až odstoupí ze své funkce. Tvrdí, že ho zadrží i silou, pokud to bude třeba.“

„Neříkám, že je to špatný nápad,“ pověděl jsem mu, „ale netuším, jak to chtějí provést v souladu se zákonem.“

„Lidé, kteří se obávají katastrofy, nehledí tak moc na závazné právní předpisy. Mohou zburcovat lidové shromáždění, aby ho dav zastavil násilím.“

Pochopitelně hovořil o tribunech. To oni měli na lidové shromáždění největší vliv a ze všech úředníků toho roku byli Gallus a Ateius nejostřeji proti válce s Parthskou říší. To mohlo znamenat znovu krev v ulicích.

„Co ten další, který protlačil zákon poskytující Krassovi velení? Byl to Trebonius?“ zeptal jsem se.

Messius přikývl. „Mezi tribuny byl jediný, který skutečně s válkou souhlasil, jenže s Krassovými penězi a Pompeiovou vážností jeden úplně stačil. Podařilo se mu zajistit podporu všech ostatních tribunů kromě těch dvou, kteří denně vystupují na Foru. Zbytek je banda prospěchářů, kteří strávili rok mrháním času nad detaily Caesarových zemědělských zákonů a činy zmocněnců pro půdu.“ Narážel na jednu z palčivých záležitostí té doby: řadu navržených reforem, které byly tehdy nekonečně sporné, ale dnes jsou už jen neuvěřitelně nudné.

Krassus se bavil s Milonem a my ostatní jsme se vrátili k nezávazným hovorům. Když byla večeře u konce, vydali jsme se na procházku po zrenovovaném domě, družili jsme se a klábosili. Brzy jsem našel starého tlustého Lisa u mořského jezírka. Právě se bavil s robustním mladíkem vojenského vzezření. Ten bodrý starý zvrhlík mě pozdravil přívětivým úsměvem.

„Decie Caecilie, můj starý příteli! Právě jsem strávil velice příjemný večer v rozhovoru s vaší rozkošnou a převelice urozenou manželkou. Znáte mladého Gaia Kassia?“

„Myslím, že ne.“ Potřásl jsem mladému muži rukou. Jeho přímočaré modré oči byly zasazené do hranatého a zavalitého obličeje s velkými opálenými plochami. Měl silný krk běžný u zápasníků a u těch, kteří skutečně trénují do války, vyvinutý každodenním nošením helmy už od chlapeckých let.

„Udatný mladý muž doprovází Krassa do Parthské říše,“ řekl Lisas. „Povídám mu, co vím o tamní zemi a lidech.“

„Ctihodný vyslanec mě varuje, abych Parthy nepodceňoval,“ řekl Kassius. „Říká, že jsou mnohem bojovnější, než si myslíme, a v činech proradní.“ Hovořil s upřímností vzácnou u Římanů jeho generace. Dobře se hodila k jeho vojáckému chování.

„Na národ, který se teprve nedávno usadil a zbavil se nomádských zvyklostí, jsou kultivovaní,“ řekl Lisas. „Obratně střílejí z luku při jízdě na koni a člověk by měl obezřetně vážit jejich nabídky k vyjednávání.“

„Myslím, že nebudou mít žádný důvod vyjednávat kromě toho, až se budou vzdávat,“ řekl Kassius. „Ještě nebyl vyroben luk, z něhož vyslaný šíp by prorazil římský štít, a na koni se mohou prohánět, jak se jim zlíbí. Dříve nebo později se budou muset přiblížit, aby boj rozhodli, a tehdy je vyřídíme.“

„V to všichni doufáme,“ prohlásil Lisas nepříliš přesvědčivě.

„Jakou budete mít funkci?“ zeptal jsem se Kassia.

„Vojenský tribun. Doporučil mě Lukullus a potvrdil mě senát.“

Funkce vojenského tribuna byla v té době nanejvýš nejasným postavením a pro mladého muže na začátku veřejné kariéry představovala jakési zkušební období. Může strávit tažení vyřizováním záležitostí v hlavním stanu velitelství, ale jestli se ukáže, že je slibný a schopný, mohl by si zajistit významné velení. Vše záleželo na uvážení generála.

„Máte mé nejsrdečnější přání úspěšného a vítězného tažení,“ prohlásil jsem s jistou upřímností. Nebyla jeho chyba, že mu bude velet jeden z mužů, kterými jsem nejvíc opovrhoval.

„Děkuji vám. A teď, pokud mě omluvíte, musím jít složit poklonu konzulovi.“ Odešel a já přitom pocítil radost, že se u nás stále ještě rodí oddaní mladí muži. Přestože lidé později zpochybňovali Kassiovu účast v parthské válce, pokud se mě týkalo, každý důstojník, který vyvedl sebe i své muže z toho fiaska živé, měl můj obdiv a nikdy moji úctu neztratil.

„Vynikající mladý aristokrat,“ ozval se Lisas. „Člověk si jen přeje, aby měl důstojnějšího velitele.“

„Neříkejte mi, že jste také proti parthské válce,“ řekl jsem a z podnosu, který mě míjel, jsem popadl plný pohár.

Pokrčil tlustými rameny a jeho otroci poplašeně přiskočili, aby se nesvalil. „Porážka Parthské říše by pro Egypt znamenala o jednu hrozbu méně. Kdyby římským jednotkám velel generál Pompeius nebo Gabinius, či dokonce Caesar, ačkoli tenhle generál je převelice zaneprázdněn, neměl bych žádné výhrady.“

„Jistě nemáte námitky proto, že je Krassus pokročilého věku?“ prohlásil jsem. Ptolemaios Aulétés zůstal u moci díky římské podpoře a měl jsem za to, že o něco slabší Řím by se mu zamlouval mnohem víc.

„Možná nic nevíte o konzulových činech, když můj svrchovaný vládce, nejskvělejší král Ptolemaios, byl zde v Římě téměř od vašeho odjezdu až do loňského roku, nebo ano?“

Matně jsem si vzpomínal na dopisy z té doby zmiňující něco takového, ale tolik mě zaměstnával strach o můj vlastní život, že skandály ve městě mě téměř nezajímaly. „Bohužel ne. Povíte mi o tom?“

„Rád. Když král Ptolemaios téměř před třemi lety přišel, aby požádal senát o navrácení trůnu, ten důstojný orgán byl zprvu víc než nakloněný vyslyšet jeho žádost.“

„Podpora Ptolemaiovců je už po celé generace základním kamenem římské politiky,“ přilil jsem trochu oleje do ohně.

„A naše úcta k Římu je téměř bez hranic. Bohužel Markus Licinius Krassus ve svém srdci žádný velký zápal nechová. Před senátem zpochybnil, zda by měl Řím vzít na svá bedra břemeno vojenského tažení za znovunastolení Ptolemaia na trůn, když je už tak účastníkem mnoha probíhajících vojenských plánů.“

„Ta pochybnost byla rozumná,“ prohlásil jsem. „Z vojenského hlediska jsme vyčerpaní na maximum.“

„S tím naprosto souhlasím,“ pronesl úlisně. „Nicméně se bojím, že se Krassus uchýlil k nevybíravým prostředkům, aby podpořil svou věc.“

„Nevybíravým?“ Tehdejší římští politici byli zvyklí využívat k dosažení svého cíle takové prostředky, které by Řeky bývaly šokovaly. A to tehdy, když jednali se sobě rovnými Římany. Co se týkalo cizinců, nedodržovaly se skoro žádné meze.

„Ze své funkce augura a pontifika požadoval, aby se nahlédlo do Knih Sibyliných.“

Tento postup jsem pokládal za směšný, i když už jsem byl k takovým věcem značně netečný. „Krassus nahlédl do starých knih? To se děje jen při národním ohrožení, či když se zdá, že jsme se nebezpečně znelíbili bohům – když blesk udeří do velkého chrámu nebo něco podobného. Nikdy jsem neslyšel, že by se do nich nahlíželo v otázkách týkajících se zahraniční politiky.“

„Máte pravdu. Přesto právě to udělal. Tvrdil, že objevil pasáž varující před poskytnutím pomoci králi Egypta.“

„Počkejte,“ přerušil jsem ho a zvedl ruku, abych ho zarazil. „Říkáte, že tvrdil, že ji objevil? Nejsem odborník na kněžské záležitosti, ale mám dojem, že držení a výklad knih je svěřeno kolegiu patnácti kněží, kterým se říká quindecemviri.“

„To tedy je.“ Mrzutě shlédl do hlubin svého poháru. „Zdá se, že Krassus má prostředky, aby získal to, co chce.“ Zdvořilý způsob, jak vyjádřit, že podplatil kněze.

„Nu což,“ ozval jsem se. „Ptolemaios je znovu pevně zpátky na trůnu díky Gabiniovi.“

„Vynikající muž. Ale teď bude mít Řím armádu na Východě pod velením muže, který není přítelem egyptského královského rodu.“ Z toho vyplývalo, že kdyby snad Krassus požádal Ptolemaia o pomoc, dostalo by se mu jí velmi pomalu. Jednalo se o celkem významnou diplomatickou záležitost a znamenalo to, že se Lisas snaží jednat se mnou, jak jsem doufal, v přátelském duchu. Poděkoval jsem mu a vydal se hledat Milona.

Nebyl jsem tak pohoršený, jak by se bylo patřilo. Nikdy jsem si na Knihách Sibyliných ničeho zvlášť nevážil, vyjma jejich stáří. Jednalo se o cizí záležitost pocházející z dob králů v převelice zastaralém jazyce a formulovanou v tradičních nesrozumitelných frázích používaných sibylami a věštci všude na světě. Původní knihy navíc v chrámu shořely před mnoha lety a nové byly sestaveny po konzultacích se sibylami ve všech zemích a já měl jisté pochybnosti o jejich podobnosti s originály. Kněží se zrovna netěšili velké vážnosti.

Obecně jsem pohlížel na význam sibyl a věštců skepticky, i když většina lidí jim bezvýhradně věřila. Pokud máte co říct, proč mluvit v hádankách? Přesto se jednalo o mimořádně nestoudnou drzost překroutit sibylinu radu. Ale kdo byl nestoudnější než Krassus? Zatímco jsem o těchhle věcech přemýšlel, zjevil se přímo přede mnou.

„Decius Caecilius! Dovolte mi, abych vám jako první poblahopřál k vašemu zvolení!“ Popadl mi ruku a vřele mě poklepal po rameni, což bylo neklamným znamením, že po mně něco chce. Byl jsem si naprosto jistý, že vím, co to je.

„Jste maličko ukvapený, ale přesto vám děkuji.“

„Nesmysl. Oba víme, že vyhrajete, protože jste přeci Metellus, ne?“ Zakřenil se a odhalil zuby dlouhé jako moje prsty. Příšerný pohled!

„Ehm, tedy povídá se to.“ Krassa jsem nikdy neměl rád a bál jsem se ho, ale tenhle senilní pokus o srdečnost byl dvojnásob nepříjemný. Senát byl sice plný praštěných starců, ale nesvěřovali jsme jim osud legií.

„Přesně tak, přesně tak. Edil není zrovna levný úřad. Hry, údržba silnic, hradeb, bran – jsou v příšerném stavu, však víte. Příští rok bude pro edily zlý. Někteří z nich už za mnou přišli, abych jim s jejich břemenem pomohl.“

„A já jsem si jistý, že jste je vyslyšel se svou příslovečnou štědrostí.“ Byl stejně známý pro svou lakotu jako pro své bohatství a nikdy nepustil ani sestercius, aniž by na oplátku nečekal tučný výnos. Přirozeně že moje ironická poznámka ho minula.

„Jako vždy, jako vždy, můj chlapče. A totéž bych mohl udělat pro vás.“

Nejspíš se tohle mělo stát hlavním tématem dne. Ta vyhlídka se však opakováním nestala méně lákavou. Toužil jsem se jí chopit, ale odpor, který ve mně Krassus vždycky vzbuzoval, mě přiměl stáhnout se zpět.

„Ale pak byste očekával, že budu v senátu podporovat vaši válku, Marku Licinie.“

Přikývl. „Přirozeně.“

„Jenže já s ní nesouhlasím. Galové a Germáni poskytli Caesarovi přinejmenším nepatrnou záminku, aby proti nim rozpoutal válku. Parthové neudělali nic.“

Zatvářil se upřímně zmateně. „A co? Jsou bohatí.“ Pro Krassa a jemu podobné je tohle vždycky dostatečně dobrý důvod.

„Nazývejte mě staromódním, konzule, ale myslím, že Řím býval lepším státem, když jsme válčili jen tehdy, pokud jsme bránili sebe a naše spojence či plnili své smluvní závazky. Zaplavili jsme město bohatstvím jiných lidí a zničili vlastní farmáře přílivem levných cizích otroků. Rád bych se dožil konce toho všeho.“

Zadíval se na mě potměšilým, odporným pohledem. „Žijete v minulosti, Decie. Já jsem mnohem starší než vy a takový Řím si nepamatuji. Můj vlastní dědeček nesloužil podobnému Římu. Války s Kartágem nás naučily, že smečku řídí největší vlk s nejostřejšími zuby. Pokud přestaneme válčit na tak dlouho, že jedna generace vyroste v míru, naše zuby se otupí a mladší, divočejší vlk nás sežere.“ Jeho hlas byl pevný, oči jasné a na okamžik jsem před sebou viděl mladého Marka Licinia Krassa, který si vyškrábal cestu na vrchol římské pyramidy moci během nejkrvavějšího a nejtragičtějšího období města, během občanských válek Maria a Sully.

„Po ovládnutí Galie nás čekají mnohaleté vzpoury, které budeme muset potlačovat,“ prohlásil jsem. „Caesar dokonce hovoří o výpravě do Británie.“

„Caesar je ještě dost mladý, takže o takových věcech může uvažovat. Na Východě je stále jedna válka, kterou je třeba vybojovat, a já mám v úmyslu ji vyhrát, vrátit se do Říma a oslavit svůj triumf. Ostatní členové vaší rodiny nejsou vůči cizím králům tak přecitlivělí. Vřele vám doporučuji, abyste se poradil s význačnými muži své rodiny, než učiníte nějaké nemoudré rozhodnutí. Přeji vám dobrý večer, Metelle!“ Poslední větu vyštěkl přiškrceným jízlivým hlasem, pak se otočil a odkráčel.

Zachoval jsem svou bezstarostnou pózu, ale pod tógou jsem se třásl po celém těle. Ano, tehdy jsme na večeře ještě stále nosili tógy. Byl to Caesar, který zavedl mnohem pohodlnější oblečení zvané synthesis jako přijatelný večerní oděv, ale to bylo až po jeho pobytu na Kleopatřině dvoře. Milo mě našel přesně v tomto postoji, ale neoklamalo ho to. Znal mě mnohem lépe než kdokoli jiný, snad kromě Julie.

„Tváříš se jako by se ti pod tunikou plazily zmije. Co ti ten stařík povídal?“

Stručně jsem mu to převyprávěl. Před Milonem jsem neměl téměř žádná tajemství a ve většině politických záležitostí jsme spolupracovali.

„Osobně nechápu,“ prohlásil, „proč jeho nabídku nepřijmeš. Nic tě to nestojí a on určitě umře dřív, než se vrátí domů, ať ta válka dopadne jakkoli. Je neuvěřitelné, jak za poslední dva roky sešel.“

„Klodius mi před pár hodinami řekl v podstatě totéž.“

„Dokonce i ta malá lasička je schopná čas od času ukázat zdravý rozum.“

„Byl bych radši, aby se o mně nemluvilo jako o dalším Krassově patolízalovi, i když to už někteří Caeciliovci vzdali.“ Přestože měla moje rodina na shromážděních stále vliv, poslední dobou se v ní neobjevili žádní význační muži. Metellus Pius byl mrtvý a jeho válka proti Sertoriovi zcela zapomenutá. Dobytí Kréty Metellem Kretikem ve skutečnosti mnoho neznamenalo. Velká trojka věděla, že za něco stojí pouze nedávná sláva.

„Dnes je nejistá doba,“ připustil. „Je obtížné vědět, jak přesně se zachovat a jak volit. Já si to teď opravdu užívám, ale za pár let bude situace děsivá. Caesar, Pompeius a Krassus zamíří do Říma a budou usilovat o diktaturu.“

„Toho by se neodvážili!“ zaprotestoval jsem bez velkého přesvědčení.

Shovívavě se usmál. „Marius se odvážil. Sulla se odvážil. Oni se taky odváží. To je hlavní důvod, proč tak silně podporuji Cicerona. Je to zapřisáhlý konstitucionalista. Jestli se Caesar stane diktátorem, zbaví se mě a Klodia dosadí do funkce Magister equitum.“ Tento starý titul znamenal diktátorovo číslo dvě a vykonavatele jeho rozkazů.

„A jestli se jím stane Krassus nebo Pompeius?“

„Pak to bude znamenat vyhnanství nebo popravu jak pro Klodia, tak pro mě. Dokud válčí v cizích zemích, potřebují muže, jako jsme my, aby za ně ovládali město. Při diktatuře budou mít všechno a nebudou nás potřebovat.“

„Mluvíš o smrti republiky,“ prohlásil jsem rozechvěle.

„Umírá už dlouhou dobu, Decie. Tak pojď a zaplaš ten smutek. Zajdeme si promluvit s mými muži. Dvacet těch nejlepších souhlasilo, že budou bojovat na tvých pohřebních hrách munera za Metella Celera a jen za nepatrný obnos jako laskavost pro mě.“

To mě rozveselilo a hned jsem se snažil setřást všechny chmury. Pro Milona pracovalo několik skvělých vysloužilých šampiónů, mužů, kteří byli zvyklí dostávat ohromné honoráře, aby pozapomněli na odpočinek a bojovali ve zvláštních hrách. Cestou do dvorany jsem popadl další pohár.

„Zase jsi moc pil,“ oznámila mi Julie, když jsme nastoupili do našich nechutně drahých nosítek.

„Myslíš, že to nevím, miláčku? Byl to nepříjemný večer.“

„Tobě to tak připadalo? Já se báječně bavila. Fausta mi poskytla spoustu nápadů.“

„Toho jsem se bál,“ prohlásil jsem a stiskl si kořen svého dlouhého metellovského nosu.

„A Lisas je u večeře tak zábavný společník. Rozhodně nám musíš zajistit pozvání na další recepci na egyptském velvyslanectví. Prý je to úžasné místo.“

„Takové pozvání je na spadnutí. Lisas si mě předchází, i když edil nemá se zahraničními záležitostmi nic společného.“

„Ví, že jsi na cestě vzhůru,“ řekla a spokojeně mi poklepala po koleni. „Tak co ti zkazilo večer?“

„Krátký rozhovor s naším váženým konzulem.“ Popsal jsem jí ono zlověstné setkání.

„Ta stará, odporná stvůra.“

„No, já nevím, jednoho dne budu taky starý a sešlý, pokud mi bohové zajistí dlouhý život.“

„To není, co myslím, a ty to víš!“ prohlásila a plácla mě vějířem. „Znám ho z dětství jako docela pohledného muže středního věku. Ale už tehdy to byl odporný a hrabivý lakomec!“

„Všichni nemůžeme být patricijové. Náhodou ale naprosto souhlasím s tvým zhodnocením jeho povahy. Před lety mi Klodia pověděla, že římská politika je hra, ve které všichni bojují proti všem, a nakonec musí vzejít jeden vítěz.“

„Je to hnusná ženská.“

„Ale v politice se vyzná. Zdá se, jako by panovala obecná shoda, že Krassus má být brzy odstraněn z hracího pole. Všichni ostatní kromě Caesara a Pompeia zemřeli nebo vypadli ze hry. Bojím se, že je na obzoru občanská válka.“

„Nesmysl. Pompeius je politický tupec a na příliš dlouhou dobu se oddělil od svých veteránů. Pokud bude strýček Gaius nucen nastolit diktaturu – což je, abych ti připomněla, konstituční úřad, jsem si jistá, že přijme pouze opatření nutná k obnovení republiky. Pak rozpustí liktory a předá své výjimečné pravomoci zpátky senátu podobně jako všichni naši velcí diktátoři minulosti.“

Promluvila dětinská patricijská neteř. Její pesimistický plebejský manžel si tím nebyl ani zdaleka tak jistý. Ale tehdy měl v hlavě spoustu jiných věcí.

Kapitola 3

Příští ráno jsem měl malou kocovinu z vína, ale jinak jsem byl připravený čelit dalšímu příjemnému předvolebnímu dnu. Pokud se mě týkalo, každý den, který nezačínal trumpetami, co ohlašují, že Galové za úsvitu útočí, byl dobrý. Opustil jsem Julii jemně a aristokraticky pochrupující, postříkal si obličej vodou a vydal se hledat něco k snídani. Když jsem byl svobodný, snídal jsem v posteli, ale tenhle luxus se vytratil spolu s většinou mých staromládeneckých návyků.

Snídaně byla jednou ze zvrhlých cizích zvyklostí, které jsem si s nadšením osvojil. Kassandra prostřela na nádvoří malý stolek, na který přinesla proužky melounu, studené kuře a teplé víno notně ředěné vodou. Hermes oblečený jen do bederní roušky opodál běhal na místě, aby se zahřál, než půjde na celé dopoledne do školy ludus. Všiml jsem si v jeho krocích nepatrné obtíže a chtěl jsem zjistit příčinu.

„Pojď sem, chlapče,“ zavolal jsem. S obavami přišel k mému stolku. Zahlédl jsem, že má na levém stehně čerstvou, úhledně sešitou pěticentimetrovou ránu.

„To je Asklepiodova práce, viď?“

„No, ano. Řekl, že to nic není, jen rozříznutá kůže. Ani se nepřeřízl sval. Vlastně…“

Praštil jsem dlaní do stolku, až jsem málem převrhl víno, které Hermes zachránil. „Přikázal jsem ti, abys nikdy netrénoval s ostrými zbraněmi! Nenechám si zbytečně ohrožovat svůj majetek!“

„Ale všichni velcí muži školy…“

„Ty k nim nepatříš! Trénink s ostrými zbraněmi je výhradně pro veterány, vítěze mnoha soubojů. Jsou to muži, kteří si svými schopnostmi umějí vydělat jmění a nemají žádné vyhlídky na budoucnost. Dokud mi budeš patřit, budeš se držet dřevěných mečů. Ostré meče použiješ, až budeme ve válce.“

„Slibuju, že už se to nestane,“ prohlásil kajícně. Při první příležitosti se mě ten proradný malý mizera chystal neuposlechnout. Ostatně jako vždy.

„Byl to Leonidas, viď?“

Zatvářil se překvapeně. „Jak jste to poznal?“

„Seknutí špičkou dýky směrem zleva je jeho značka. Tys vykročil levou nohou a držel jsi štít příliš vysoko. Na to vždycky čeká. Kdyby to byl vážný boj, klidně ti mohl useknout nohu. Tenhle muž zvítězil ve dvaatřiceti soubojích, o kterých vím. Nemáš s ním co zápasit. Drž se svých obvyklých cvičitelů a studentů své úrovně. Rozumíš mi?“

S naprostou neupřímností svěsil hlavu. „Ano, pane.“

„Tak už upaluj a děkuj bohům, že se nemusíš účastnit mých dopoledních povinností.“ Vyletěl ze dveří, aniž by se obtěžoval obléknout si tuniku. Docela spokojený jsem se vrátil ke své snídani. Pokud si mistr jako Leonidas myslel, že mu Hermes stojí za to, aby se s ním utkal, určitě si vede velmi dobře. Leonidas dokázal setnout hlavy mouchám bzučícím mu kolem helmy. Šrám na stehně představoval dobře míněné varování.

Moji klienti za mnou přišli do atria a společně jsme se vydali do domu mého otce. Jako vždy byl plný jeho klientů. Protože jsem se ucházel o úřad, obvykle jsem jen u dveří pozdravil a splnil tak svou povinnost, ale tentokrát mi majordomus řekl, že stařík chce se mnou mluvit. Věděl jsem, že to nevěstí nic dobrého, ale šel jsem dál.

Můj otec, Decius starší, byl jedním z nejpřednějších představitelů gens Caecilius. Zastával každý veřejný úřad včetně cenzora, velel armádám v poli a jeho hlas patřil v kurii k těm nejrespektovanějším. Právě jeho neochabující dlouhověkost mě udržovala právně nezletilým. Mohl mě osvobodit jednoduchou formalitou, ale ten starý ničema se nehodlal vzdát svého práva mě ovládat. Našel jsem ho samotného v pracovně.

„Dobré ráno, otče! Jak…“

Otočil se. Jeho obličej byl rudý až na velikou horizontální jizvu, jež dělila jeho obličej téměř na poloviny a dala mu i přezdívku: Beznoska.

„Skutečně jsi včera odmítl Krassovu nabídku, aby pokryl tvoje dluhy?“

„No, ano.“

„Rozumím tomu dobře, že dvakrát?“

„Tady se všechno roznese! Ano, to jsem udělal. Podruhé přímo jemu do tváře. Poprvé to nemůžeš počítat. To byl Klodius a jemu bych nikdy na nic nekývl.“

„Idiote! Víš dobře, jak usilovně tvoje rodina pracovala na tom, aby urovnala vztahy s ním a s Caesarem i Pompeiem!“ Ty měly podobu manželských svazků: Krassův syn se oženil s Caeciliovkou, já si vzal Caesarovu neteř a tak dále. Skutečnost, že Julie a já jsme se skutečně chtěli vzít, neměla v politickém dohazování žádný vliv.

„Vím, že ty a ostatní jste se rozešli s Pompeiem.“

Mávl rukou s velkými klouby. „Na tom nezáleží. Může si rozdělovat obilí tak dlouho, jak se mu zlíbí. Odvedl skvělou práci. Jen ho musíme držet dál od velení legiím. Z Caesara se vyklubal divoch a nakonec se s ním budeme muset vypořádat, pokud přežije. Ale Krassus je neskutečně bohatý a mohl by se vrátit z Parthské říše jako triumphator!“

„Všeobecně se má za to, že zemře dřív, než se dostane domů.“

„Jak jsem kdy mohl zplodit takového pitomce! Není divu, že přicházíš o tolik peněz na závodech, jestli takhle sázíš!“

„Přicházet o peníze? Já?“ zvolal jsem dotčeně. „Například minulý měsíc jsem v Modeně vyhrál…“

„Mlč!“ Opřel se celou vahou o klouby na rukou, naklonil se přes stůl, vystrčil hlavu dopředu a probodl mě pohledem. „Vím, že máš krátkou paměť, ale já si vzpomínám, jak se Gaius Marius vrátil z poslední války. Byl dokonce starší než Krassus a šílenější než Aiás. Zmocnil se vlády nad městem a pak zabil víc Římanů než Hannibal! Jestli se Krassus vrátí, uspořádá triumf a bohatství krále Oroda přidá k tomu, co už má. V srdci bude mít plno zášti ke každému, o kom si jen myslí, že ho urazil, a spousta z nás zemře!“

„Na to jsem nepomyslel,“ přiznal jsem zkroušeně.

„A myslíš si snad, že výdaje nového úřadu budou tak nepatrné, že si tvoje rodina může dovolit odmítnout půjčku od Krassa? Půjčku téměř bezúročnou, pokud mohu dodat?“ Tohle bylo jasnější: pryč od světových událostí a zpátky k tématu, jež se nás dotýkalo nejdůvěrněji – k rodinným penězům.

„Raději půjdu za půjčovateli peněz, než aby mě vlastnil takový netvor, jako je Krassus.“

„Nesmysl! Krassus tě nemůže vlastnit, protože tě vlastním já! Uděláš, co ti řeknu, budeš volit, jak ti řeknu, a jednat s Krassem tak, jak ti řeknu!“

Kdysi bych při tomhle vybuchl jako sopka, ale během let mi zesílila kůže, a dokázal jsem svou povahu kontrolovat. Navíc potom, co na mne pouštěli hrůzu podobní lidé jako germánský král Ariovistus, otec zdaleka nebyl tak děsivý.

„Vezmu si tvou radu k srdci, otče. Ale škoda už se stala. Třeba to budu moct napravit. Ten starý blázen už na celou záležitost možná zapomněl. Ale poslyš, Milo měl pro mě vynikající nabídku…“ Otec přikývl, a když jsem mu popisoval situaci, začala se mu vracet barva.

„Dvacet? Mám za to, že někteří z nich jsou Kampáňané. Ano, to výrazně sníží cenu pohřební munery. Jestli přivedeme dva nebo tři páry starých šampiónů na závěr každodenních zápasů, budou si to lidé pamatovat a zapomenou na to, že jsi neměl sto párů během dne. Vždycky jsem zastával názor, že záleží na kvalitě zápasů, ne na tom, kolik zpola vytrénovaných amatérů a mizerných vězňů dokážeš sehnat. Tedy, za mých mladých časů…“ a tak dále, a tak dále.

Když jsem odcházel, měl o něco lepší náladu, než když jsem přišel. Moje nálada se však nezlepšila. Káral mě stejně, jako jsem já ráno káral Herma, a z téhož důvodu. Byl jsem stále jeho vlastnictví. Občas, pomyslel jsem si, svět zkrátka není spravedlivý.

V poledne přišlo nečekané pozvání. Přistoupil ke mně dobře oblečený muž a já ho pozdravil stejně bodře, jako bych pozdravil kteréhokoli dalšího potenciálního voliče.

„Senátore,“ řekl, „já jsem Sextus Silvius, jezdec. Přišel jsem jménem tribuna Ateia Kapitona, jenž by považoval za čest, kdybyste ho dnes odpoledne poctil návštěvou. Pokud nemáte žádné jiné plány, obvykle předkládá vynikající polední jídlo. Bude to však muset být zcela neformální. Víte, jak vypadá dům tribuna.“

Podíval jsem se na rostru. „Váš přítel dnes není na svém obvyklém místě.“

„Ví, že řečmi už se nedá nic získat. Mohu mu sdělit, že přijdete? Či ještě lépe, půjdete rovnou se mnou?“

Rozhlédl jsem se po Foru, neviděl nikoho, s kým bych si chtěl popovídat, ale uslyšel jsem, jak mi kručí v břiše, a to rozhodlo. „Bude mi potěšením.“ Svlékl jsem candidus, podal ho jednomu klientovi s pokynem, aby ho vzal domů a řekl Julii, kam jdu. Zbytek klientů jsem propustil.

„Pročpak se chce letošní tribun setkat s edilem, jenž bude ve funkci příští rok?“ zeptal jsem se přímo, když jsme pomalu kráčeli k via Nova a pak na východ do změti uliček severovýchodně od via Sacra.

„Jak vy, tak on míříte k vyšším úřadům. Muži, jež budou v příštích letech řídit záležitosti Říma, by se měli seznámit, pokud mají úspěšně spolupracovat.“

„To dává smysl,“ přitakal jsem a přemýšlel. „Silvius, to je marské jméno?“

Přikývl. „Ach ano. My jsme Marsové od Fucinského jezera. Pochopitelně jsme už po celé generace římští občané.“

„Přirozeně.“ Marsové byli proslulí jako skvělí farmáři a také nechvalně známí jako provozovatelé veškerých druhů magie. „Jste tribunův příbuzný?“

„Ne, přítel. Ještě s dalšími mu během tohoto roku, kdy slouží v úřadu, dělám asistenta. Velmi se mi uleví, až rok skončí.“

„Tribunát je opravdu náročný úřad,“ vyjádřil jsem se mírně.

Příbytek Ateia Kapitona zabíral přízemí v nájemním domě, jenž stál v úzké ulici proti stejnému bloku domů. Ulice sama byla plná občanů: zahalečů, přisluhovačů, prosebníků se srolovanými papyry, které chtěli předat tribunovi, a vůbec nespokojeně se tvářících lidí. Všichni se dostavili, aby naléhali na zástupce lidu v naději, že vyřeší jejich problémy. Jakmile zahlédli na mé tunice senátorský pás, rozestoupili se. Někteří z těch, co drželi svitky, se je snažili podstrčit mně. Doufali, že je předám tribunově pozornosti, ale já se omluvil. Přibrat si další politickou práci bylo to poslední, po čem jsem toužil.

Dveře zely pochopitelně dokořán. Dle prastarého zákona dveře tribunova domu, dokonce i dveře do jeho ložnice, zůstávaly během jeho ročního úřadu otevřené. Musel být lidem dostupný v každou hodinu, ať ve dne nebo v noci. Předpokládalo se, že se tím nijak nevystavuje nebezpečí, protože nedotknutelnost úřadu ho chránila před násilím. V letech občanského neklidu bylo několik tribunů zavražděno, ale to se považovalo za naprosto nepřípustné jednání.

V atriu bylo stejně plno, ale tady služebníci velkého muže řídili tok návštěvníků, aby vstupovali po jednom, po dvou či po malých skupinkách, a mohli tak předat své žádosti, otázky a stížnosti. Když jsem procházel spolu se Silviem, služebníci ustoupili.

„Tribune Ateie Kapitone,“ pronesl Silvius vznešeně, „představuji vám senátora Decia Caecilia Metella mladšího!“

„Vítejte v mém domě, senátore,“ řekl Ateius a s napřaženou rukou vstal. Stiskl jsem mu ji a poprvé jsem si toho muže pořádně prohlédl. Byl štíhlý jako dýka a obličeji s tmavými drobnými rysy dominovaly neobvykle velké, pronikavé oči. Vlastně celý ten muž byl pronikavý. I když stál v klidu, zdálo se, že vibruje jako rozezvučená struna lyry. „Prokazujete mi velkou čest.“

„To pro mě je to čest. Vím, že jste určitě velice zaneprázdněn.“

„Jsem občanům neustále k dispozici,“ prohlásil. „Nicméně myslím, že nás na pár minut omluví.“ Přešel ke dveřím a zvedl ruce. „Moji přátelé, spoluobčané, musím krátce něco projednat s urozeným senátorem Metellem. Slibuji, že vyslyším všechny vaše žádosti.“ S projevy zklamání lidé odstoupili od dveří a nechali nás samotné u bazénku v compluviu.

Ne že bychom byli doslova sami. Zůstal asi tucet Ateiových přátel, z nichž většina, stejně jako on sám, náležela k jezdeckému stavu. Všichni vypadali jako zámožní muži, což se skutečně dalo očekávat, protože značný majetek byl jedinou podmínkou pro zapsání do této třídy. Ateius se ujal úvodu.

„Uzavřené a formální hostiny jsou pro tribuna naprosto nepřijatelné,“ řekl Ateius, „ale pokud nejste vybíravý, mám zde prosté občerstvení.“ Zavedl mě k dlouhému stolu plnému jídla.

„To je naprosto postačující,“ ujistil jsem ho velkoryse. Skutečně se jednalo o nejprostší jídlo: chléb, sýr a čerstvé ovoce, ale to se dalo čekat. Opravdu nemohl odmítnout jídlo svým početným návštěvníkům a ti by ho brzy zruinovali, kdyby jim předkládal lahůdky. A pro muže, jenž žil celé měsíce z armádních přídělů, pokud je vůbec dostal, nebylo na prostém jídle nic špatného. Naložil jsem si talíř a postavil ho na malý stolek. Ateius se posadil na židli proti mně. Ostatní muži stáli zdvořile okolo, dost daleko, aby nám poskytli jakési soukromí, ale dost blízko, aby je Ateius mohl přivolat, aniž by zvedl hlas. V této službě se skrývá hotové umění, i když Římané ho nikdy nezvládli způsobem, jakým se to podařilo u východních dvorů.

Zatímco jsme jedli, hovořili jsme o všem možném, ale ničem významném. Naříkal nad úmornou prací tribuna, já si zoufal nad blížícím se břemenem edilátu; oba jsme si vychutnávali svou vlastní důležitost. Když jsme dojedli, přešel k věci.

„Je dobré mít vás mezi sebou, senátore Metelle. Zbytek vaší rodiny je naprosto nečitelný.“

Připadalo mi, že mi ušlo něco důležitého. „Promiňte? Ke komu jsem se to připojil?“

Usmál se. „Není třeba být opatrný. Teď už každý ví, že jste odmítl Krassovu nabídku na převzetí vašich dluhů a že jste se tím vystavil osobnímu nebezpečí. To obdivujeme.“

„Kdo ,my‘?“

Mávl rukou směrem k mužům okolo sebe. „Protikrassovská frakce. Muži, kteří vědí, že ten člověk nám přinese neštěstí.“

To bylo ožehavé. V politice republiky člověk nikdy nepřiznal, že patří k nějaké factio. Horlivý státník, za kterého se každý považoval, nikdy nemyslel na nic jiného než na dobro státu. Naproti tomu to byli vaši odpůrci, vaši nepřátelé, které jste obviňoval, že patří k factiones. Na rozdíl od vás to byli prospěchářští mizerové bez cti a důstojnosti.

Pochopitelně to všechno byly žvásty. Každý patřil k nějaké factio a mnoho lidí patřilo dokonce k několika. Nikdy to nebylo formální či kodifikované, jako když člověk podporoval družstvo v cirku, kde jsme my Metellovci byli odjakživa přívrženci Červených. Vlastně právě z cirku slovo factio pochází.

V té době existovaly dvě hlavní strany, ke kterým se do jisté míry hlásil každý. Byli tu optimáti: „dobří muži“, tedy ti urození, a populárové: „muži z lidu“, tedy ti ostatní. My Metellovci jsme byli optimáti. Stejně tak Cicero. Klodius a Caesar byli vůdčí představitelé populárů navzdory skutečnosti, že se narodili jako patricijové. Klodius býval Klaudius a změnil si jméno, když byl díky tajné dohodě s Caesarem a proti námitkám Katona a Cicerona přeřazen mezi plebejce. Podnikl tento drastický krok, aby se mohl ucházet o tribunát, úřad, jenž patricijové nesměli zastávat. Tribuny připravil o moc Sulla, jenže oni si ji postupně získávali zpátky, a dvacet čtyři let po diktátorově smrti byl tribunát v mnoha ohledech jedním z nejmocnějších úřadů v Římě.

Mezi těmito hlavními uskupeními existovaly menší factiones představující vyhraněné zájmy. Měl jsem dojem, že jsem se právě ocitl uprostřed jedné z nich.

„Snad byste to měl raději vysvětlit, tribune,“ řekl jsem. „Je pravda, že jsem odmítl půjčku od Krassa, protože se netoužím stát jeho slouhou. Neměl jsem jiný motiv než zachovat si svou politickou, a to nezmiňuji ekonomickou, nezávislost.“ Tvrzení nebylo tak docela pravdivé, ale neměl jsem pocit, že dlužím tomuhle podivnému tribunovi něco víc.

„Och, tomu naprosto rozumím,“ řekl. Jeho tón naopak naznačoval, že rozpozná každou lež. „Ale víte, že jeho chystaná válka je hanbou.“

„A přesto jste, senátore,“ prohlásil Silvius ve velmi dobře nacvičeném přerušení, „hlasoval ve prospěch Krassova velení.“

„Jak všichni dobře víte,“ ozval jsem se, „senát neodhlasoval žádnou válku. Krassus má převzít syrský promagistrát od Aula Gabinia. Co udělá se svými vojáky, až tam bude, záleží na něm. Je ostudné, že vláda má tak malou kontrolu nad tím, jak generálové využívají svá vojska, ale takovouhle ústavu jsme zdědili. Jako obvykle jsem v této záležitosti volil stejně jako moje rodina. Senát pouze ratifikoval zákon, který schválil váš kolega, tribun Gaius Trebonius. Viňte jeho.“

„Ach, to dělám, senátore, to dělám!“ Ateius jen syčel a prsty instinktivně zatínal, jako by svíral rukojeť dýky. Ateius a Trebonius spolu zjevně měli vztah podobný tomu mezi Milonem a Klodiem: každý by s radostí vypil krev toho druhého.

„Senátore,“ řekl Silvius, „musíme zastavit Krassa dřív, než zničí republiku. Mnoho, mnoho Římanů všech tříd a všechny factiones nám v tomhle dávají za pravdu. Rozhodli jsme se apelovat na ty vlivné muže, o nichž víme, že stojí proti Krassovi, aby se k nám připojili. Doufáme, že vás budeme moci započítat mezi sebe.“

„Pánové,“ řekl jsem a rozhodil ruce, abych apeloval na rozum, „je příliš pozdě. Už se nedá nic dělat. Ať použil jakkoli lstivých metod, aby si zajistil velení, senát a lid promluvili. Má podporu Caesara a Pompeia. Plebejské a setninové shromáždění odhlasovaly schválení Treboniova zákona a senát ho ratifikoval. Škoda už se stala. Neexistují žádné ústavní prostředky, jak ho zastavit.“

„Pak,“ prohlásil Ateius a oči mu nepříčetně žhnuly, „se možná budeme muset uchýlit k moci přesahující tu ústavní.“

„Promiňte?“ ohradil jsem se. „Přiznávám, vrátil jsem se z Galie po dlouhé době, ale jistě by se ke mně doneslo, pokud by byla naše vláda zrušena, řekněme diktaturou či vpádem Libyjců do země.“

„Já nežertuji, senátore!“ vyštěkl. Zjevně přede mnou stál muž s omezeným smyslem pro humor.

„Tak co tím chcete říct?“

„Republika,“ spustil, „spočívala mnoho století na trojích základech. Za prvé,“ a v té chvíli zvedl sukovitý prst, „zde existuje orgán politický – senát a lid. Za druhé,“ zvedl prst o nic půvabnější než ten první, „je tu ústava – náš soubor zákonů a tradičních postupů přísně dodržovaný, ale po nutné diskusi změnitelný. Za třetí,“ prst číslo tři, o něco kratší než ostatní dva a ozdobený prstenem ve tvaru hada požírajícího vlastní ocas, který měl místo oka maličký smaragd, „nesmíme zapomínat na vůli bohů.“

Pokusil jsem se vymyslet další faktory, ale nic mě nenapadlo. „Řekl bych, že jste to hezky shrnul.“

„Jak jste právě řekl, možnosti těch prvních dvou byly vyčerpány, pokud nebereme v úvahu násilí. Takže zbývá třetí.“ Jeho slova ho zjevně potěšila, což bylo s podivem, když nedávala žádný smysl.

„Bohové? Jsem si jistý, že v tomto případě stejně jako ve všech ostatních, ve kterých jsme se obrátili na bohy, byly provedeny správné oběti, odříkány modlitby, přizvali se augurové a tak dále. Ale všichni víme, že pro Olympany je krajně neobvyklé, aby přímo zasahovali do událostí v Římě. Nanejvýš nám sešlou znamení, která na vlastní nebezpečí ignorujeme.“

„Existují další,“ prohlásil okázale. „Existují bohové méně vzdálení než oficiální bohové státu – bohové toužící pomoci těm, kteří vědí, jak se na ně obrátit.“

Sevřel mě náhlý chlad. Zrovna jsem se vrátil z míst, kde byli divocí a krutí bohové neustále vzýváni, a zdálo se, že převelice dychtí zapojit se do záležitostí lidí – čím krvavějších, tím lépe.

„A vy jste člověk, který ví, jak podrobit tyto bohy své vůli?“ zeptal jsem se.

„To jsem,“ prohlásil samolibě.

Vstal jsem. „Tribune, našlapujete příliš blízko magie. Proti takovým praktikám existují zákony – zákony, jež s sebou nesou strašlivé tresty. Jsem pevně přesvědčen, že náboženství a obchodování s nadpřirozenými silami by nemělo mít žádný vliv na řízení státních záležitostí, až na obětování, slavnosti a sledování znamení schválených ústavou, z čehož je vše více než dostatečně definováno prastarým zákonem.“

„Nebuďte blázen, Metelle!“ zakřičel a zapomněl na svou srdečnost. „My jsme připraveni přijmout ta nejkrajnější opatření, abychom Krassa zastavili, a pokud nejste s námi, musíme vás považovat za svého nepřítele.“

Ostatní se tvářili trochu zaraženě, jako kdyby je uvedla do rozpaků přehnaná Ateiova reakce. „Není třeba roztržky mezi námi a rodinou Metellovců,“ prohlásil Silvius ve snaze situaci uklidnit. „Senátor je zjevně proti Krassovi…“

„Přidejte se k nám, Metelle,“ řekl Ateius, „nebo neste následky spolu s ostatními.“

„Mám to považovat za výhrůžku?“ pronesl jsem chladně.

„Je to varování, jež nabízím v dobré víře jako tribun a kněz,“ prohlásil s touž šílenou jistotou, která charakterizovala zbytek jeho žvástů. Tribun a kněz? Pokud jsem věděl, tribunát s sebou nenesl žádné kněžské povinnosti. Ten muž byl zjevně blázen. Pochopitelně že šílenství nebránilo úspěšné politické kariéře. Podívejte se na Klodia.

„Pak vám přeji dobrý den. Příliš dlouho jsem vás zdržel od vašich občanů.“ Odkráčel jsem ven, jak jsem doufal, s velkolepou důstojností. Za sebou jsem slyšel vzrušené hučení, jako když se převrhne úl.

Byl to jeden z mých nejpodivnějších rozhovorů, které jsem během své kariéry plné zvláštností zažil. Ten večer jsem tu neobvyklou záležitost popsal Julii.

„Nenech se tím vyvést z míry,“ řekla a ospale zívla. „Ten muž je šílenec a ani ne za tři měsíce v úřadu skončí.“

„Přesto se mi nelíbí, když tribun prohlašuje, že je můj nepřítel. Šílení nepřátelé jsou ti nejhorší. Jsou nepředvídatelní.“

„Až odejde z úřadu, bude neškodný,“ trvala na svém. „Potom budeš mít normální starosti jen se svými příčetnými nepřáteli.“

Její slova byla rozumná, ale já měl neodbytný pocit, že rozum bude v této záležitosti hrát malou roli, a měl jsem pravdu. Tu noc jsem nespal příliš tvrdě.

Kapitola 4

A tak nastal úsvit velkého dne. Protože se jednalo o nejslavnější den v dlouhé řadě těch bolestných let, stojí za to, abych ho podrobně popsal. Tím spíš, protože byl popsán špatně mnohými, kteří tam nebyli, nebo tam i byli, ale měli své vlastní důvody, aby události zkreslili, a nemálem těch, kteří v té době ještě ani nebyli na světě.

Mnozí vám například povědí, že to byl temný, ponurý den s hrozivými mraky nevěštícími nic dobrého a se zlověstným hřměním z nebes, protože se má za to, že právě takovéhle počasí provází strašlivé události. Ve skutečnosti byl svěží listopadový den. Vítr ostře foukal, ale slunce jasně zářilo. Popravdě to nebylo počasí, ale občané, kteří vykazovali všechny známky ponurosti. Ulice byly plné, jak tomu bývá při všech takovýchto událostech, a na Foru by se sotva našlo místo pro malého psa, který by se propletl lidem mezi nohama.

Ne z mraků, ale z tohoto davu přišlo zlověstné hřmění. Ateius a Gallus i mnozí další ho zburcovali téměř k šílenému odporu proti odjezdu Krassa. Na obzoru se rýsovala vzpoura.

Senát se sešel před svítáním a já tam byl také. Zíval jsem a podupával nohama, protože jsem se snažil zahřát. Situace se zlepšila, když vyšlo slunce a ukázalo senátory v plné vznešenosti, jak se usilovně snaží nevypadat tak prochladle jako prostý lid. Nejusilovněji ze všech se tak pokoušel tvářit Markus Porcius Kato oblečený do své ohavné staromódní tógy. Střih tohoto roucha byl ještě obdélníkový, a nezřasil se tak ladně jako tradiční půlkruhový. Navíc bylo tak ušmudlané, že v něm Kato vypadal jako truchlící člověk, a dokonce pod ním neměl ani tuniku, protože předkové, jež uctíval, neviděli důvod pro to, aby nosili víc než jeden kus oděvu. Byl bos, jelikož titíž předkové považovali boty či sandály za podobně změkčilé. Nebo si to aspoň Kato myslel a velmi obšírně to při každé příležitosti sděloval ostatním.

V Římě byl toho rána každý senátor bydlící ve městě nebo jeho blízkosti a schopný vstát z postele. Markus Licinius Krassus Dives se vzdával svého konzulátu, přebíral prokonzulární imperium a připravoval se na odjezd do Sýrie. Každý chtěl vidět, zda se dostane k městské bráně živý. O tom existovaly značné pochybnosti. Jeho armáda byla daleko a v Římě měl jen málo přátel. Pojistil si své zvolení zastrašováním a uplácením a stoupenci získaní těmito prostředky nejspíš člověku nepřispěchají na pomoc, když se po ulicích rozlévá krev, létají zuby a různé kusy těl.

Jak se vždycky při takovýchhle příležitostech stává, město vřelo osudovými znameními: v Kampánii se narodilo dvouhlavé tele, Etna znovu vybuchla, z nebe padala krev na pás půdy před chrámem Bellony, který je označovaný za nepřátelské území, a tak dále – zkrátka všechna ta obvyklá špatná znamení. Toho rána mne nejvíce pobavila zpráva o tom, že byl spatřen orel letící pozpátku Janusovým chrámem, zadními dveřmi dovnitř a předními ven. Jen zřídka se člověk doslechne o skutečně originálním znamení. Napadlo mě, jak někdo věděl, které dveře jsou které, protože bůh se dívá oběma směry.

Víc zneklidnění vyvolávaly podrobné zprávy z chrámů, kde všechny oběti byly neblahé. Obětní zvířata bojovala, knězův pomocník potřeboval víc než jedinou ránu kladivem, aby je omráčil, vloudila se tam nečistá zvířata nebo se kněží při prastarých formulacích zakoktali. Etruský haruspex Stator s hrůzou uprchl od Jupiterova chrámu, kde zkoumal játra obětního býka. To já mám sklony s hrůzou utíkat od jakýchkoli jater, ale haruspikové by snad měli být uhněteni z tvrdší hmoty. Čekali jsme na úpatí Kapitolu, zatímco Krassus stál na jeho vrcholu a obětoval Jupiteru Kapitolskému.

Moji kolegové senátoři se shromáždili na schodech Saturnova chrámu a všude kolem nás byli členové různých kněžských kolegií oblečeni do příslušných insignií. Vestálky stály na schodech svého chrámu obklopeny způsobným davem složeným převážně z žen.

Byli přítomni i senátoři, kteří zřídka zavítali do města dvakrát ročně. Zahlédl jsem Kvinta Hortensia Hortala, starého patrona mého otce a kolegu, který se uchýlil na svůj venkovský statek poté, co jeho kariéru u soudu zastínila ta Ciceronova. Byl ponořený do rozhovoru s jedním z loňských konzulů Markem Philippem. Věděl jsem naprosto přesně, o čem se baví: o rybnících. Když Lukullus před rokem zemřel, neměli Hortensius a Philippus od té chvíle sobě rovného ve výjimečnosti a nádheře svých rybníků, které obsahovaly jak slanou, tak sladkou vodu, dosahovaly velikosti malých jezer a obklopovaly je arkády a sloupoví, a jejichž nejposlednější parmici a mihuli, jak se zdálo, znali jménem. Mám za to, že každý muž potřebuje nějakou zálibu.

Dostavil se i sám Cicero, který se vrátil z exilu, ale v Římě nebyl zrovna v bezpečí. Jenže toho rána veškerá zášť směřovala jinam.

Prodral jsem se davem ke Katonovi. „Kurz je pět ku třem, že se živý nedostane za Zlatý milník,“ prohodil jsem. „A deset ku jedné – a kurz stále roste, že se na nohou nedostane k městské bráně.“

„Já toho muže nenávidím,“ prohlásil Kato s jistou zdrženlivostí, „ale římský úředník má právo svobodně odjet do své provincie a nikdo by mu v tom neměl bránit.“

„Neměli bychom mu takový úřad vůbec svěřovat, že?“ poznamenal jsem a prohlížel si pěknou novou jizvu na jeho čele. Při loňských volbách se pokusil zabránit Pompeiovi a Krassovi, aby se ucházeli o konzulát. V následných výtržnostech byl těžce zraněn.

„To Krassovi najatí gangsteři začali rvačku,“ pronesl Kato odměřeně.

„Lituju, že jsem to propásl,“ povzdychl jsem si.

„Byl bys býval ve svém živlu?“ Vzhlédl na svah. „Už jdou.“

Ohromný dav se ztišil, jak průvod postupoval dolů příkře se svažující Kapitolskou ulicí. Nejdřív šly dva zástupy liktorů, dvanáct v každé řadě. V jedné řadě, té Pompeiově, si oblékli tógy. Krassovi liktoři měli na sobě červené tuniky stažené širokým černým koženým páskem pobitým bronzovými cvoky – polní oblečení pro liktory doprovázející promagistrátního úředníka do provincie. Za nimi kráčeli konzulové.

„Je s ním Pompeius,“ prohlásil s úlevou Kato. „Takže se k bráně přece jen možná dostane.“

Pompeius předvedl velkolepé gesto. Odsunul stranou osobní nevraživost, aby bezpečně vyprovodil svého kolegu z Říma. Byl to stále nesmírně oblíbený muž a jeho přítomnost mohla zkrátka zabránit násilí. Těsně za Pompeiem jsem spatřil ohromného člověka, jehož kníry odpovídaly galské módě. Z ramen mu splývala tóga velikosti lodní plachty, a tak jsem poznal, že se jedná o občana. Nikdy předtím jsem ale neviděl římského občana s knírem.

„Kdo je ten obr se zarostlým rtem?“ zeptal jsem se.

„Lucius Kornelius Balbus,“ odpověděl Kato. „Je to blízký přítel Pompeia i Caesara. Bojoval pod Pompeiovým vedením proti Sertoriovi. Pompeius mu udělil občanství jako odměnu za hrdinství.“ Pochopitelně jsem to jméno už slyšel a Caesar mi o něm často vyprávěl, ale teprve teď jsem ho poprvé spatřil. Byl z Cádizu v Hispánii. Tamní lidé jsou směsicí Kartaginců, Řeků a Galů a ti posledně zmínění převažují a nejspíš byli zodpovědní za ozdobu pod jeho nosem.

Současní prétoři kráčeli za konzuly a já zahlédl Milona a Metella Scipiona i pár dalších, které jsem znal. Jeden z cenzorů, Messala Niger, s nimi byl, ale jeho kolega Servilius Vatia Isaurikus ne. Vatia byl už hodně starý a nejspíš zůstal doma. Všiml jsem si pohledného muže, který se oddělil od davu a přidal se k Milonovi. Byl to jeho švagr Faustus Sulla.

„Senátoři!“ zvolal Kato. „Připojme se za sloužící úředníky. Nesmíme připustit, aby důstojnost veřejného úřadu narušil vzpurný dav.“ Hezky řečeno, pomyslel jsem si. Nic nenaznačovalo podporu Pompeiovi nebo Krassovi, o němž každý věděl, že patří k jeho osobním nepřátelům. Kato nebojácně vykročil kupředu a koutkem úst zamumlal: „Decie, zůstaň mi nablízku. Alliene, Fonteie, Aurelie Strabone a Aurelie Flakku, běžte dopředu.“ Vyzval i další senátory a svolal tak většinu nejproslulejších veteránských pouličních rváčů; takových mužů nebyl ve vznešeném shromáždění nedostatek. Když se muži jako Milo dokázali dopracovat až k úřadu prétora, umíte si představit, jak vypadalo osazenstvo zadních lavic.

Pomalu jsme kráčeli za muži s nachovými lemy na tógách. Z davu se stále ozývalo reptání, Krassus dělal, že si toho nevšímá, ale Pompeiova přítomnost zabránila propuknutí násilí. Skoro jsem si myslel, že jim to vyjde.

První nepokoj přišel dřív, než jsme se dostali z Fora. Jakoby zázrakem se dav před liktory rozestoupil a objevili se tribunové Ateius a Gallus spolu se svými pomocníky. Ateius zvedl ruku a vykřikl: „Marku Licinie Krasse! Jako tribun lidu vám zakazuji opustit město Řím!“

„Ustupte stranou, tribune!“ zahřměl Pompeius vojenským hlasem, který zaduněl Forem jako kámen vržený z katapultu.

Ateius ukázal na Krassa. „Zadržte toho muže!“ Tribunovi pomocníci se vyhrnuli kupředu, ale liktoři uzavřeli řady. Několika hbitými ranami fasces poslali Silvia a jeho společníky k zemi. Lidi taková výjimečná zábava rozjařila.

Náhle k Ateiovi přispěchal další muž. „Nech našeho konzula pokračovat, idiote!“ vykřikl a udeřil Ateia pěstí do obličeje.

„Tento muž vztáhl ruku na tribuna!“ vyjekl Ateius. „To je svatokrádež!“

„Trebonius je taky tribun,“ zakřičel Milo. „Nemůžu s tím nic dělat. Je rovněž nedotknutelný.“

Brunátný Ateius vrčel jako pes a slabě krvácel ze rtu. Otočil se a razil si cestu davem. Jeho muži se roztřeseně postavili na nohy a pospíchali za ním.

Průvod pokračoval v cestě. Zdálo se, že ta drobná fraška všem zvedla náladu. Neozývaly se veselé výkřiky, ale těch výhružných ubylo až na pár hrubých zvolání a posměšný smích namířený na Krassa.

„Myslím, že to k bráně zvládne,“ ozval se někdo za mnou.

„To doufám,“ přikývl jsem horlivě. „Vsadil jsem sto padesát sesterciů, že se z města dostane.“ Senátoři, kteří uzavřeli sázky, že z Fora živý neodejde, už vypláceli vítěze. Tvářili se kysele a nenávist ke Krassovi narostla o další důvod.

Kráčeli jsme dlouhou cestou k prastaré Kapenské bráně vedoucí k via Appia. Krassus měl v úmyslu cestovat po ní až na samý její konec v Brundisiu. Odtamtud chtěl plout do Sýrie, tak dychtil po tom, aby se na místo dostal co nejdříve. Člověk, který se rozhodl vyplout v listopadu, byl schopný každé pošetilosti.

Ateius na něj čekal na městských hradbách nad bránou.

„Co ten blázen chystá?“ prohodil Kato stejně zmatený jako my ostatní. Průvod i celý dav, který ho následoval, se zastavil a stejně jako zástupy čekající celé ráno u brány jen zíral na tuto neobvyklou podívanou.

Ateius se změnil. Nejenže stál na poměrně netradičním místě, ale tógu vyměnil za bizarní, červenočerně pruhovaný oděv lemovaný jemným řeckým vzorem vyšívaným zlatou nití a zkrášlený hvězdami, štíry, hady a dalšími symboly, z nichž spoustu jsem vůbec neznal. Levou stranu obličeje si pomaloval červeně jako tvář triumphatora, pravou bíle. Na hlavě měl přiléhavou čapku pošitou něčím, co vyhlíželo jako množství maličkých kostí. Před ním v bronzové misce umístěné na trojnožce hořel oheň. Plameny měly jedovatou zelenou barvu.

„Vyslyš mě, Janusi!“ zvolal Ateius. Prozatím dost tradiční, pomyslel jsem si, navzdory prapodivnému oděvu. Když se dovoláváme bohů, vždy nejdříve oslovujeme Januse, boha počátků. „Vyslyš mě, Jupitere, nejlepší a největší! Vyslyš mě, Juno, Minervo, Merkure, Venuše, Saturne, Marte, Neptune a všichni Olympané! Vyslyš mě, Bellono, Ops, Floro, Vulkáne, Faune, Conse, Pales, Vertumne, Vesto, Tibere, Dioskúrové i všichni bohové města, řeky, polí a lesů Říma! Vyslyš mě, Neznámý bože!“ Vyčerpávající, ale ne neobvyklé vzývání, pomyslel jsem si.

Jednalo se o bezpříkladnou podívanou. Nebyl jsem si vědom, že by Ateius patřil k nějakému kněžskému kolegiu. Nepředváděl obřad, či co to bylo, v chrámu, ve svatyni nebo na jiném posvátném místě. Přesto navzdory troufalosti a nestoudnosti se ho nikdo nepokusil zastavit. Ne že by nám v tom bránila nějaká moc. Bylo to zkrátka tím, že my Římané hrozně neradi zasahujeme do probíhajícího obřadu. Od nejútlejšího mládí jsme vychováváni podle obyčeje, že rituál musí být proveden od začátku do konce bez přerušení a bez nejmenší chybičky. Ateius využíval naší bezmyšlenkovité věrnosti dodržování obřadních zákonů.

Teď ukázal na Krassa hůlkou obtočenou myrtou a zakončenou něčím, co vypadalo jako lebka novorozence.

„Nesmrtelní! Markus Licinius Krassus ignoroval mnohá a četná znamení, jež jste seslali, abyste jasně vyjádřili svou nelibost nad jeho bezbožnou výpravou, jež má za cíl rozpoutat válku proti vůli senátu a lidu!“ Jeho slova zněla melodicky, odříkával je hlasem, který lidé slýchají od kněží. Ti musejí často přednášet formulace v jazyce tak prastarém, že i nejlepší učenci se přou o jejich přesný význam, a jediný způsob, jak je vyjádřit srozumitelně, je odzpívat je rytmicky. Kněží jsou tak zvyklí na tento druh přednesu, že ho užívají, i když odříkávají modlitby v latině nebo řečtině. Ateius teď vyzvedl hůlku vysoko a zvolal hlasem ještě mohutnějším.

„Proklínám tohoto muže! Proklínám jeho výpravu i všechny, kdo se jí účastní! Proklínám všechny, kteří ji v Římě podporují! Jménem všech bohů, kterých jsem se až doteď dovolával, prosím o nejstrašlivější zatracení padnoucí na hlavu Marka Licinia Krassa!“

Všechny čelisti v početném davu nevěřícně poklesly. Instinktivně jsme si zakryli hlavy, jako bychom se účastnili obětování. Všude kolem začali lidé vytahovat ochranné amulety a předváděli prastará gesta rukama, aby odvrátili zlo. Ryzí kněžské prokletí bylo velkou vzácností, obvykle mířilo proti cizímu nepříteli nebo velmi zřídka proti římskému zrádci. Kletby prováděli jen kvalifikovaní kněží a i tehdy pouze za přísně předepsané ochrany, aby se zabránilo, že by se prokletí obrátilo proti knězi a ostatním, kteří stojí blízko něj.

Až doteď? pomyslel jsem si. Na koho se mohl ještě obrátit? Brzy jsem se to dozvěděl.

Ateius sáhl do záhybu svého podivného oděvu a vytáhl cosi velmi podobného sušenému hadu. Hodil to do plamenů, ze kterých se vyvalil páchnoucí kouř. Nato vyndal podobně vysušenou lidskou ruku a hodil ji tam také. V zelených plamenech skončily byliny, kořeny a uchované zvířecí i lidské části. Přelomil hůlku napůl a vhodil ji do plamenů. Pak vytáhl maličký nůž se zahnutým ostřím. S jeho pomocí si rozřízl žílu na předloktí, a jak krev se syčením dopadala po kapkách do ohně, znovu začal melodicky přednášet.

„Otče Díte, Plutone podsvětí, Aite, Charóne s kladivem, Tuchulche, Orko a všichni mánové a lemurové shromážděte k posílení mé kletby všechny přisluhovače své říše!“ A tehdy se dostal k jádru věci.

„Nesmrtelní! Vzývám…“ a tady řekl jméno, které měl zakázané vyslovit každý člověk v kněžské hierarchii pod hodností flamen, a i ten je směl pronést ve společnosti oficiálních kněží státu. A pak řekl další. A další. Jednalo se o neuvěřitelně prastaré, zpola zapomenuté bohy, z nichž většina byla v Itálii uctívána před založením města. Někteří z nich byli etruští bohové a Etruskové byli kromě Egypťanů nejmocnější čarodějové. I dnes, o tolik let později, se mi pero třese v ruce, když na ten den pomyslím. Nu, moje ruka se dnes vůbec třese, ale při téhle vzpomínce je to mnohem horší.

Slyšel jsem ho vyslovit jméno boha, o kterém jsem si myslel, že je známý jen v mé vlastní rodině, boha, kterého vzýváme, abychom se spojili s našimi mrtvými předky při zvláštních obřadech Caeciliovců, a to poté, co paterfamilias provedl všechny ochranné a očišťující rituály. Rozhlédl jsem se kolem sebe a viděl, že všichni hlavní kněží státu zbledli jako smrt. Virgo maxima si rukama pevně zakrývala uši a všechny vestálky za ní dělaly totéž. Výraz ostatních občanů vyjadřoval ohromení a hrůzu. Člověk jen zřídka vidí lidi, kteří jsou zachváceni panikou a zároveň naprosto ochromeni.

Ateiův hlas stoupal až k strašlivému, kvílivému jekotu. Zprvu byla slova v jednom z těch prastarých obřadních jazyků, kterému už nerozumějí ani Etruskové, ale jež nahánějí hrůzu jen při poslechu. Pak přešel do latiny:

„Proklínám ho navěky, v životě i ve smrti! Proklínám jeho přátele a stoupence! Jménem všech bohů a démonů, které jsem vzýval, navěky je všechny proklínám! Nesmrtelní, vyslyšte mě!“ Při posledním slově kopnutím převrhl misku. Ta spadla z brány na cestu a všude kolem se rozprskly plameny, žhavé uhlíky a páchnoucí látky. Lidé s křikem couvali, protože jim začaly doutnat šaty. Poté, co jsme se vzpamatovali a znovu vzhlédli, Ateius byl pryč. Dlouhou dobu nikdo nepromluvil.

Nakonec si Kato odkryl hlavu. „Opravdu vhodná chvíle, aby byl pontifex maximus mimo město! Je jediný, kdo má moc nad takovýmito záležitostmi.“

Přistoupil k nám Cicero. „Caesar by byl přinejmenším schopen zvládnout tenhle dav,“ prohlásil. „Teď jsou jako omráčený dobytek, ale za chvilku se zpola vzpamatují a propukne vřava, jakou ještě nikdo nikdy neviděl! Jsou vyděšení!“

„Existuje jedna osoba, kterou poslechnou,“ prohlásil jsem. „Počkejte tady.“

Pospíšil jsem si k hloučku vestálek. Virgo maxima byla moje stará teta a nejuctívanější člověk v Římě. Kněží a augurové byli většinou politici, a tak se na ně pohlíželo kromě okamžiků, kdy prováděli obřady, ale vestálky představovaly ztělesnění samotného Říma.

„Milá tetičko,“ spustil jsem, „měla bys promluvit k davu, nebo úplně zničí město. Ujisti je, že tahle kletba jim neublíží.“

„O ničem takovém je ujistit nemohu,“ prohlásila. „Ale udělám, co budu moci.“

Dlouhými kroky přešla do středu prostranství. V oslnivě bílém rouchu vypadala vyrovnaně a klidně, i přesto však vzbuzovala hrůzu. V davu propuklo přerývané, křečovité mumlání, ale utichlo, když se postavila vedle konzulů.

„Římané!“ zvolala. „Naše prastaré a posvátné město je nečisté. Zakazuji veškerou práci, všechny oslavy a všechny činnosti kromě těch, které jsou k životu nezbytné. Nebudou se konat žádné oběti, žádné pohřby, žádné propouštění otroků na svobodu, žádné soudy, naprosto žádná úřední jednání.“ Obrátila se na Krassa. „Marku Licinie Krasse, ihned opusť město Řím a odnes si prokletí s sebou. Běž převzít imperium nad svou provincií a dokonči spoušť, po které tvé srdce prahne, ale odejdi.“

Krassus se tvářil naprosto vyděšeně a mísil se v něm hněv a hrůza. Bylo slyšet, jak jektá zuby. „Ten tribun mě oloupil!“ vysoukal ze sebe nakonec. „Dnešní den měl být skvostný!“

„Běž!“ pronesla chladně.

„Je mi to jedno!“ vyjekl k davu. „Obral mě na začátku mé cesty, ale já se se slávou vrátím a pak zabiju jeho i všechny jeho přátele!“ Otočil se a rázným krokem se vydal ven branou, kde ho čekala malá družina jezdců. Dav jednohlasně vydechl.

„Konzule,“ promluvila virgo maxima k Pompeiovi tak nahlas, aby to slyšeli všichni, „nařizuji vám, abyste svolal zasedání celého senátu včetně všech kněžských kolegií. Musíme vymyslet způsob, jak odvrátit hněv bohů. Jedná se o náboženskou záležitost, takže toto shromáždění nepodléhá mému zákazu záležitostí světských.“

„Slyšeli jste vznešenou dámu,“ zvolal Pompeius. „Všichni senátoři a kněží, jděte okamžitě do kurie! Ostatní občané, cizinci a otroci, běžte do svých domovů a nechte náležitě ustanovené shromáždění, aby se touto záležitostí zabývalo. Propouštím vás!“

Dav se začal pomaličku rozcházet. Lidé byli stále vyděšení, ale už je neovládala panika. Situace se dostala do kompetentních rukou. Pompeiovi lidé věřili a vestálek si vážili úplně všichni.

Vydali jsme se zpátky stejnou cestou, kterou jsme přišli, ale já se ohlédl přes rameno a za Kapenskou bránou jsem spatřil zmenšující se postavu Krassa jedoucího mezi svým doprovodem. Bylo to naposledy, kdy jsem Marka Licinia Krassa viděl. Za osmnáct měsíců bude mrtvý spolu s většinou své armády v jedné z největších vojenských katastrof římské historie. To bylo opravdu mocné prokletí.

V kurii nebylo k hnutí, protože ve městě bylo mnohem víc senátorů než obvykle. Taky tam bylo hlučno. Zpravidla jsme dodržovali vážné, důstojné chování, jestliže přihlíželi prostí lidé, ale když jsme se sešli v jednom ze shromaždišť, vyváděli jsme jako stoupenci soupeřících frakcí v cirku. Nejstarobylejší z nich, Curia Hostilia, stála přímo na Foru. Nové shromaždiště na Martově poli připojené k Pompeiovu divadlu bylo mnohem prostornější, ale hodně vzdálené, proto se využívalo pouze v létě, kdy bylo kvůli vedru ve staré kurii nedýchatelno.

Když Pompeius vyzval ke shromáždění kněží, jednalo se spíš o gesto k uklidnění lidí, protože většina kněží stejně zastávala funkci senátorů. Alespoň to bylo barvitější než obvykle, protože spousta členů rozličných kněžských kolegií měla na sobě roucha a insignie svého úřadu. Arválové si nasadili věnce z pšeničných klasů, augurové měli na sobě pruhovaná roucha a drželi nahoře zatočené berle, flaminové si oblékli kuželovité bílé kápě a tak dále. Toho roku nebyl žádný Flamen Dialis. Vlastně už jsme žádného neměli víc než dvacet let. Jeho povinnosti byly obtížné a tak zatížené různými tabu, že kdo to měl v hlavě jen trochu v pořádku, o takové místo neusiloval. Virgo maxima, kterou bylo v kurii vidět jen zřídka, se posadila vedle Pompeia. Doprovázel ji její jediný liktor.

Pompeius vstal ze svého kurulského křesla a místnost ztichla. Tedy téměř ztichla. Koneckonců to byl stále senát.

„Patres Conscripti,“ začal, „Řím dnes postihlo nebývalé neštěstí. Muž, jenž je nepostižitelný jakoukoli zákonnou mocí, se rozhodl, že provede strašlivý obřad uvnitř pomeria a před shromážděnými lidmi. Důsledky tohoto obřadu nám musí vyložit ty nejvyšší náboženské autority a je třeba nalézt vhodný postup a prostředek k nápravě. Mimo tuto sněmovnu nesmí nikdo hovořit o našem rokování. Bude sepsána zpráva a zapečetěná doručena Gaiu Juliu Caesarovi do Galie, kde se pontifex maximus právě nachází. V jeho nepřítomnosti nás nejdříve osloví druhý nejvyšší; rex sacrorum promluví k senátu!“

Pompeius se usadil do křesla. Z první lavice vstal Král obřadů a obrátil se čelem ke shromáždění. Byl to starý kněz jménem Lucius Klaudius. Úřad zastával od doby, kdy býval mladým mužem, a protože mu tím byl znemožněn politický život, věnoval se studiu našich náboženských institucí. Ačkoli nikdy nezastával veřejnou funkci, stejně jako všichni nejvyšší kněží měl křeslo v senátu se všemi jeho insigniemi a privilegii. Až na to, že nesměl volit.

„Patres Conscripti,“ řekl, „nebyl jsem přítomen znesvěcení města, ale kletba mi byla v úplnosti vylíčena kompetentními kolegy, a buďte ujištěni, že to byl rituál výjimečné moci, a takový, který se téměř jistě obrátí proti tomu, kdo ho provedl. Navíc byl dostatečně vražedný, aby zničil samotné město Řím. Naše město a naši obyvatelé se stali obřadně nečistými a nesmrtelným bohům jsou odporní!“

Jeho výrok byl tak strašlivý, že celý senát skutečně na chviličku ztichl.

„Povězte nám, co musíme udělat,“ ozval se Pompeius vyděšenější, než byl kdy v bitvě.

„Nejprve a okamžitě se musí provést lustrum. Cenzoři!“ Servilius Vatia a Messala Niger povstali. Cenzor Vatia byl zároveň pontifex. „Vybrali jste oběti pro lustrum požadované vaším úřadem?“

Mladší z obou, Messala, odpověděl: „Obřad se vždy provádí v květnu. Byli jsme příliš zaměstnáni sčítáním lidu, abychom vybírali obětní zvířata.“

„V tom případě ihned vyšlete své pomocníky. Obřad musí začít zítra před východem slunce a musí být celý proveden bezchybně a bez přerušení do západu slunce!“

„To by znamenalo dostatek času…“ ozval se Vatia.

„Vy to nechápete,“ přerušil ho rex sacrorum. „Tohle nebude běžné lustrum. Celé město musí být očištěno dřív, než budeme moci znovu oslovit naše bohy. Obětní zvířata nebudou pouze pronášena mezi občany shromážděnými po centuriích na Martově poli. Musí být nesena kolem celého obvodu Serviových hradeb! Třikrát!“

Ozvalo se hlasité společné vydechnutí. Byl by to rozhodně herkulovský úkol, ale na protesty nikdo ani nepomyslel. Pokud jsme byli podrobeni tak obrovskému prokletí, žádná obyčejná formalita by na bohy nezapůsobila. Litoval jsem muže, kteří budou muset ten skutek vykonat. Pompeius mi snad četl myšlenky.

„Lidé musí vidět, jak vážně celou záležitost bereme,“ řekl konzul. „Chci, aby ta zvířata nesli senátoři! Každý muž tohoto shromáždění, kterému je méně než čtyřicet let, a zvlášť ti, kteří se nedávno vrátili z vojenské služby, se na konci této rozpravy budou hlásit u krále obřadů!“

Zavřel jsem oči a obličej schoval v dlaních. Měl jsem zůstat v Galii.

Pompeius udělil slovo Katonovi. „Myslím,“ ozval se Kato, „že bychom měli prozkoumat oživení staré tradice lidské oběti. To by potěšilo jak bohy, tak naše předky.“

„No není to Katonovi podobné?“ zamumlal jsem. Tahle poznámka mi na chvilku odvedla myšlenky od nastávajících muk.

Povstal Cicero a z jeho potměšilého úsměvu jsem poznal, že právě na tenhle Katonův návrh čekal.

„Můj učený kolega Markus Porcius Kato nastolil zajímavou otázku. Zatímco, jak každý člověk ví, lidská oběť byla před mnoha lety zakázána senátorským výnosem, bývá čas od času znovu oživena jen za okolností velmi výjimečného nebezpečí pro stát. Tento konkrétní příklad pro nás představuje jistý problém při výběru vhodné oběti. Obvyklé oběti bývají cizí zajatci nebo odsouzení zločinci. Nicméně tento přečin urazil všechny nejvyšší bohy státu. Taková oběť by proto bohům připadala odporná. Víme, že pro oběť jsou vždy vybírána obětní zvířata po všech stránkách dokonalá.

Pokud změníme svůj postoj k lidské oběti a vybereme ji s touž přísností, to znamená, že budeme nemilosrdně odmítat ty, kteří mají jakoukoli vadu těla či charakteru, s obtížemi najdeme takového člověka, jenž by bohy potěšil. Musel by být urozeného rodu, nejvyšších morálních kvalit, bezúhonně čestný a naprosto zbožný. Markus Porcius Kato je podle svého vlastního přiznání jediným Římanem této generace, který se pyšní všemi těmito ctnostmi – musí být tedy jedinou vhodnou obětí! Katone, půjdeš dobrovolně?“

Kato rudý v obličeji se vrátil na své místo. Všude se ozývalo přidušené pochechtávání a pokašlávání. Kdyby se nejednalo o tak vážnou situaci, kurie by zažila nejmohutnější výbuch smíchu od chvíle před sedmi lety, kdy Caesar prohlásil, že jeho žena musí být mimo podezření.

Jeden po druhém promlouvali představitelé kněžských kolegií stejně jako ostatní, kteří byli odborníky na obřadní právo. Pompeius jmenoval zvláštní komisi vedenou Ciceronem, aby prošetřila veškeré náboženské důsledky toho, co se stalo, a navrhla nápravu. Lustrum znamenalo pouze začátek dovolující nám oslovit bohy důkladněji.

„Co uděláme s tím zrádným tribunem Gaiem Ateiem Capitonem?“ otázal se Hortensius Hortalus.

„S ním teď nelze udělat nic,“ odvětil Pompeius, „ale ani ne za dva měsíce on i já odstoupíme z úřadu, a v tom okamžiku ho hodlám osobně pohnat před soud za svatokrádež, za perduellio a za maiestas! Za útok proti bohům, za útok proti státu a za útok proti římskému lidu! Chci, abyste mi v tom vy, Hortensie, a vy Cicerone, pomohli.“

„S radostí!“ odvětili oba muži naráz.

Pompeius se otočil čelem ke dveřím, za kterými byla umístěna lavice tribunů. „Publie Aquillie Galle!“

Muž v tváři bledý jako stěna se postavil do dveří. „Ano, konzule?“

„Ze všech tribunů lidu jste byl vy Ateiovi nejblíž v odporu proti Krassovi. Jaká byla vaše role v této záležitosti?“

„Konzule, neměl jsem nejmenší podezření, že tohle provede! Jako většina Říma odporuji Krassovi a budu tak činit, dokud nezemřu já nebo on, a všichni lidé to vědí. Ale vůbec jsem netušil, že má Ateius v úmyslu provést tenhle bezbožný skutek, a využil bych veškeré své moci, abych mu v něm zabránil. To přísahám – až proběhne zítřejší lustrum, odpřisáhnu to před všemi bohy!“

„Jsem připraven vám věřit,“ pronesl Pompeius ponuře. „Ale v této záležitosti pouhá slova nestačí. Zítra večer půjdete se mnou do Vestina chrámu a přesně tohle odpřisáhnete před jejím oltářem a ohněm a totéž udělá každý další tribun, dokonce i Trebonius, o kterém vím, že je Ateiovým nepřítelem. Pokud se mne týká, celá instituce tribunátu byla zneuctěna.“

Poté následovaly další projevy a diskuse, protože lidé nikdy nehovoří tolik, jako když jsou nadmíru vyděšení. Tentokrát to vypadalo, jako kdyby se milion Galů utábořilo před branami nebo Spartakus povstal z mrtvých a seděl tu spolu se všemi svými otroky.

Vrátil jsem se po západu slunce hladový a v mizerné náladě. Nejedl jsem od brzkého rána a nikdo v Římě nesměl provozovat lázně ani holičství, dokud nebude dokončeno lustrum, což situaci nijak nezlepšilo. Julie s obavami třeštila oči, když jsem vešel. Postavy domácích bůžků překrývala látka. Otroci chodili po špičkách.

„Celé město ví, co ten příšerný muž udělal,“ řekla Julie. „Šíří se ty nejstrašnější zvěsti. Co rozhodl senát?“

„Nesmím o tom mluvit,“ pověděl jsem jí, „ale mohu ti říct, co budeme dělat ráno. Lidem to právě teď oznamují heroldi.“ V dálce jsem zaslechl hlasité volání, jak heroldové procházeli ulicemi a každému sdělovali, jaký obřad má před rozedněním začít. Popsal jsem muka, která mě čekala.

„Dokážete to?“ zeptala se a položila mi ruku na rameno. „Myslím, že stěží. Nejhorší na tom je, že ani nemůžu jít obětovat do Herkulova chrámu, abych ho požádal o sílu.“ „Alespoň že jsi v nejlepší kondici, v jaké jsi kdy byl,“ pověděla mi povzbudivě. „Já to vím lépe než kdo jiný!“

Kapitola 5

Pro jednou jsem nereptal a nestěžoval si, že musím vstávat před rozedněním. Na to jsem se příliš bál. Posnídal jsem jen zlehka, ale vypil jsem spoustu vody, protože jsem si byl moc dobře vědom toho, jak hrozně se brzy budu potit. Oblékl jsem si rudou vojenskou tuniku a boty caligae, protože to byl prastarý zvyk, když se provádělo lustrum.

„Všechny patricijky se shromáždí u Vestina chrámu,“ pověděla mi Julie. „Budu tam i já.“ Nasadila aristokratický výraz římské dámy, jak ji v tom – pro chvíle krize – vycvičila její babička. Otřásl jsem se při pomyšlení, že by se jednoho dne mohla změnit v Aurelii.

„Setkáme se zase tady, moje drahá, i když mě možná budou muset přinést. Herme, máš všechny moje věci?“

„Jsou přímo tady.“ Poklepal na nadouvající se kožený vak, jenž obsahoval většinu mé vojenské výstroje, která by se v různých fázích obřadu mohla hodit. Pomyslel jsem si, že snad nebudou požadovat, abychom na sobě měli zbroj po celou dobu. Ale všechno bylo možné.

Políbil jsem Julii a vydal se na ulici s Hermem v patách. Celou cestu k hlavním dveřím na mě stará Kassandra házela suché byliny a vzývala neznámá venkovská božstva, aby mi propůjčila sílu. To ráno nejspíš neposlouchala, ale nehodlal jsem odmítnout žádnou pomoc, jakkoli nepatrnou, a škodu to nadělat nemohlo.

Ulice byly plné, protože lidé opouštěli své domovy, aby si našli výhodné místo na hradbách. Navzdory vážnosti situace byla ve vzduchu cítit jistá tlumená sváteční atmosféra jako ostatně vždycky, když se díky nečekané události přeruší všední práce.

Senát se sešel za svitu pochodní před branou nejblíže úpatí Kapitolu. Pokud by se jednalo o tradiční lustrum konané jednou za pět let, občané by se rozestavili po centuriích, protože tento obřad původně sloužil k očištění armády a teprve později i celého obyvatelstva. Armády teď byly pochopitelně daleko a centurie se staly pouhými volebními kategoriemi, ale drželi jsme se prastarých zvyklostí. Cenzoři byli nuceni provést lustrum dřív, než opustili svůj úřad.

Jenže tohle byl výjimečný obřad a nic nebylo jako obvykle. Museli jsme doufat, že rex sacrorum ví, co dělá.

„Senátoři!“ zvolal Pompeius. „Brzy vyjde slunce a na pokyny zbývá málo času. Liktoři každému sdělí, které místo u tyčí nosítek vám přidělí. Protože se tyče trochu prohnou, ti nejmenší muži půjdou nejblíže ke středu, ti nejvyšší na jejich koncích. Mnoho starších senátorů se na část cesty nabídlo dobrovolně. Já sám se také chopím tyče. Ale senátoři, kterým je méně než čtyřicet, podstoupí všechny tři okruhy – rozumíte? Všichni odpadlí by si měli uvědomit, že cenzoři, kteří budou obřad bedlivě sledovat, ještě nepotvrdili senátorské pozice a mohli by je z řad senátorů vyškrtnout. Osobně chci slyšet smrtelný chropot od každého, kdo padne. Liktoři! Srovnejte je do řad.“

Liktoři nás hbitě seřadili podle velikosti, od nejmenších na levém okraji řady po nejvyšší vpravo. Zjistil jsem, že stojím vedle Katona, který byl oblečený v plné legionářské výstroji včetně štítu pověšeného na zádech.

„Jak daleko to chceš nést, Katone?“ zeptal jsem se.

„Co tím myslíš? Pochopitelně celé tři okruhy.“

„Přece víš, že nemusíš,“ namítl jsem. „Celou cestu musí projít jen ti, kterým je méně než čtyřicet.“

„Narodil jsem se v roce konzulátů Valeria a Herennia,“ prohlásil upjatě.

„V tomtéž roce jako já?“ vydechl jsem užasle. „To je neuvěřitelné!“ Kato byl jedním z těch lidí, kteří už od dětství působí starým dojmem. Vždycky jsem ho považoval za nejméně o deset let staršího, než jsem byl já, a nejspíš o víc.

„Ach!“ vydechl Kato a nevšímal si mě. „Tohle je úžasné! To musí bohy potěšit!“

Přes pole se pomalu rozléval úsvit, a tak jsem konečně jasně viděl, co jsme měli nést. „Ach ne!“

Kněží a chrámoví otroci se skutečně překonali, aby bohy uctili. Nosítka se podobala těm, jež se používají při triumfálních pochodech, ale v porovnání s nimi byla tahle obrovitá, s dvěma podpůrnými tyčemi velikosti lodních stěžňů. Byla nádherná, vyrobená z nejlepšího dřeva, zdobená zlatem a ověnčená spoustou snad všech druhů květin, jaké se daly v listopadu sehnat. A navrchu na vysokém pódiu spočívaly oběti.

Lustrum má pokaždé podobu zvanou suovetaurilia, při které jsou vždy obětována tři zvířata: kanec, beran a býk. Na venkově blízko Říma jsou rozlehlé farmy, kde se nechová nic jiného než zvířata požadovaná pro význačné obřady. Beran navrchu nebylo malé chlupaté zvířátko, které si představíte, když slyšíte ty příšerné pastorální básně, v nichž láskou roztoužení pastýři zlehka hrají na píšťaly, zatímco sní o nějaké nymfě jménem Phyllis nebo Pheobe. Tenhle beran byl velký jako malý kůň, na hlavě měl obrovské zakroucené rohy a v obličeji nadutý výraz. Kanec připomínal běžného vola – divoce vyhlížející zvíře, se kterým bych se nechtěl setkat, kdyby byl při plném vědomí. A býk byl největší zvíře svého druhu, které jsem kdy spatřil, větší než býci pěstovaní na zápasy v Hispánii. Byl úplně bílý, jak se vyžadovalo, zkrátka naprosto dokonalý představitel svého plemene.

Všechna tři zvířata byla omámena, aby nedocházelo k nevhodnému bečení, kňourání nebo bučení, jež by narušovalo obřad. Jejich přední a zadní nohy svazovaly provazy ovinuté jemnými zlatými řetězy. Rohy a kly byly pozlacené a samotná zvířata byla hustě posypaná zlatým prachem.

„Zlato,“ utrousil jsem znechuceně. „To jsme přesně potřebovali. Další závaží.“

Pompeius ráznými kroky prošel kolem řady, aby ji zkontroloval. Jako většina z nás měl na sobě prostou vojenskou tuniku a vojenské boty. Před Katonem se zastavil.

„Senátore, vší té železné výstroje nebude třeba.“

„Konzule, jsem zcela připraven provést tento obřad dle prastarého zvyku v plné zbroji.“

„Senátore…“

„Vlastně si myslím, že by bohy navýsost potěšilo, kdyby tak učinili všichni,“ trval rozhodně na svém Kato.

„Senátore!“ vyštěkl Pompeius, kterému došla trpělivost. „Ztrácíme čas! Pokud Gnaeus Pompeius Magnus,“ v té chvíli si zabodl prst do vlastního hrudníku, kdyby měl snad Kato nějaké pochybnosti, koho míní, „dvojnásobný konzul a častější vítěz než jakýkoli jiný generál v římské historii, shledá vojenskou tuniku jako vhodnou uniformu pro tento obřad, pak by ji ani senátor, jenž nezastával vyšší úřad než úřad kvestora a tribuna, neměl považovat pod svou úroveň!“

„Ano, konzule!“ prohlásil Kato s dokonalým vojenským zasalutováním. Zatímco mu jeho otroci pomáhali ze zbroje, Pompeius oslovil nás ostatní.

„Ti, kdo budou udávat tempo, zaujmou přední pozici u každé tyče. Bude to praetor urbanus Titus Annius Milo a Lucius Kornelius Balbus, kterého cenzoři právě zapsali mezi senátory jako projev uznání za jeho hrdinskou vojenskou službu. Jsou to bezpochyby dva nejsilnější muži tohoto vznešeného, byť většinou značně nevytrénovaného sboru.“

To bylo poprvé, co jsem slyšel, že Balbus je senátor. Existovala prastará tradice, že hrdinství může člověku získat místo v kurii a pruh na jeho tuniku, ale Sulla ustanovil zákon, že muž musí být zvolen přinejmenším do úřadu kvestora, aby mohl být přijat do senátu. Jenže Pompeius většinou dostal to, co chtěl. Byl to jen další důkaz, že Sullovy zákony upadaly a že míříme zpátky do starých dob anarchie.

Liktoři mě postavili k levé tyči, v jejímž čele stál Milo. Všiml jsem si, že Klodius je jen o několik mužů za mnou. Přál jsem si, aby ho dali přede mě, abych mohl sledovat, jak trpí. Bylo by to trošku vynahradilo má vlastní nadcházející muka. Dva další statní muži zaujali zadní pozice a všechny nás seřadili.

„Nyní, senátoři,“ spustil Pompeius, „chci, aby se nikdo nepokoušel běžet, ať bude jakkoli pozdě. Tak bychom to nikdy nedokázali. Můžeme to zvládnout včas, pokud dodržíme rychlé legionářské tempo. V tom jste trénovaní od chlapeckých let. Řím dnes bude spočívat na vašich ramenou. Zvednout!“ Jeho slovo se znovu rozlehlo jako vržená smrtící střela, všichni jsme se sehnuli, uchopili tyče a zvedli na ramena ten ohromný slavnostní alegorický vůz. Lid na hradbách s uspokojením vydechl. Zdálo se, že zvířata si toho nevšimla, jen mrkala s důstojnou rezignací.

Flamines a další kněží vykročili před námi, někteří z nich pohupovali hořícími kadidelnicemi. I na hradbách v mísách hořelo kadidlo. Toho dne jsme ho spálili tolik, že jsme nejspíš způsobili jeho vážný nedostatek na celém římském teritoriu.

„Levá,“ ozval se Milo tiše, „rychlý krok, vpřed.“ Vykročili jsme jako jeden muž levou nohou napřed.

Zprvu se váha zdála celkem snesitelná, ale věděl jsem, že to se změní. Brzy začnou starší senátoři odpadat. Pak si svou neúprosnou daň vybere únava, a to i mezi mladšími senátory, protože po celá léta mnoho z nich nevynaložilo jiné úsilí než přelézt ze studené koupele do horké. Ani ti nevydrží. Naprosto jsem nevyznával Katonovu pošetilou nostalgii, ale dokonce i mně se zdálo, že jsme příliš změkli. Na rozdíl od Katona a jemu podobných jsem z toho nevinil cizí vliv, ale naši vzrůstající závislost na otrocích, kteří za nás dělali úplně všechno.

Hradby postavené před staletími Serviem Tulliem kdysi vyznačovaly hranice Říma. Město se už dávno rozlilo za toto pomezí na Martovo pole a dokonce za řeku do nové čtvrti Zátibeří a Sulla dokonce rozšířil obvod posvátného pomeria, ale tyto změny byly příliš nové, aby výrazně zapůsobily. Pro všechny soudobé Římany stále vymezovaly město Serviovy hradby sledující hranice starého pomeria.

Mnoho budov teď leželo za starými hradbami, ale obklopovala je posvátná volná půda, kde se nesmělo stavět ani pohřbívat mrtvé. Toto otevřené území tvořilo cestu pro procesí. Táhlo se podél úpatí kopců, relativně rovné a porostlé trávou, protože na něm nesměly růst stromy ani keře. Staré hradby stále tvořily jednu z vojenských obran Říma a lidé jen tak neposkytují nepříteli dobré úkryty.

Cestu po obvodu města jsme započali na severovýchodě u úpatí Kapitolu a vydali se vpravo. Všude kolem nás vyhrávali chrámoví hudebníci na dvojité flétny a usilovně se snažili, aby přehlušili jakýkoli zvuk, který by mohl narušit obřad či být vykládán jako zlé znamení. Navzdory ostrému větru jsem se potil, a to jsme ještě neurazili ani půlkruh. Ostatní na tom byli mnohem hůř. Slyšel jsem, jak ti starší a ti v horší kondici lapají po dechu.

Mezi Kollinskou a Eskvilinskou bránou odstoupili od nosítek všichni starší senátoři. Váha na našich ramenou se nepatrně zvýšila. Když jsme dorazili na nábřeží, kde řeka teče podél úpatí hradeb, začali rychle odpadat muži středního věku.

Asi hodinu před polednem jsme dosáhli výchozího bodu. První okruh trval čtyři hodiny. Tady nás rudý ve tváři a zhluboka dýchající opustil Pompeius.

„Jen tak dál, pánové,“ zalapal po dechu. „Tímhle tempem snadno skončíme před západem slunce.“

Ale šlo o víc než o čas a rychlost. Na druhý okruh jsme měli snad o polovinu méně mužů, kteří by se dělili o břímě. Pravdou je, že nás opustila ta slabší polovina, ale ochotná záda dokonce i starších mužů nám hodně pomohla. V poledne mě už bolelo rameno a pot se ze mě lil po vědrech. Abych se povzbudil, vždycky jsem se přinejmenším mohl ohlédnout na Klodia, který sípal jako propíchnutý měch.

Z vrcholu hradeb nás skupinky malých dívek zasypávaly okvětními lístky. Musely vyplenit všechny zahrady a truhlíky ve městě, a i když většina lístků byla v té roční době pořádně zvadlá, gesta jsme si vážili. Všude podél cesty nižší kněží a chrámoví otroci namáčeli olivové ratolesti do džbánů svěcené parfémované vody a štědře nás s ní kropili, stejně jako pomocníci v cirku, jež během závodů stříkají vodu na kouřící osy vozů. To jsme skutečně potřebovali a oceňovali, i když obřadní zákon vyžadoval, abychom během celé ceremonie nic nepili.

Druhý okruh kolem hradeb jsme dokončili uprostřed odpoledne a někteří z nás se nacházeli ve strašlivém stavu. Měl jsem pocit, jako by moje rameno, krk a záda byly z rozžhaveného bronzu, a v zorném poli se mi míhaly tečky. Pravou paži jsem vůbec necítil, kolena se mi třásla a nohy krvácely navzdory drsným pochodům, jež jsem podstupoval v Galii. Byl jsem v lepší formě než devadesát procent těch, kteří zůstali. Klodius byl ve stavu blízkém komatu, ale stále se statečně držel na nohou. Jeho potíže už mě dávno netěšily. Katonovi nejspíš pomáhaly stoické zásady, ale viděl jsem na něm známky smrtelného vyčerpání. Zdálo se, že Milo a Balbus nejsou nijak schvácení, ale ani jeden z nich nebyl obyčejným smrtelníkem. Spousta mých kolegů to zjevně nevydrží ani čtvrtinu dalšího kola a mě pronásledovala děsivá vize, že se ta obrovská zvířata proberou, protože omamné prostředky přestanou účinkovat, začnou sebou mrskat, a tím rozhoupou nosítka.

„Dobře, muži, dobře!“ povzbuzoval nás Pompeius, když jsme se vydali na třetí a poslední okruh kolem hradeb. „Ještě jeden krátký pochod a je to! Až se vrátíte, vše bude připraveno k obětování.“

„Tomu se to mluví,“ zasípal někdo, když jsme znovu vyráželi.

„Celý Pompeius,“ řekl někdo další hlenem zastřeným hlasem, „za každých okolností optimista.“

„Šetřete dechem,“ varoval Milo.

„Správně,“ prohlásil Balbus latinou se slabým přízvukem. „Teď přijde ta těžká část.“

A taky že přišla. Téměř okamžitě padli někteří muži k zemi a ti, co byli za nimi, klopýtli, až se nosítka zakymácela. Teď jsem ke svým obavám přidal další. Když se nosítka převrhnou, na kterou stranu spadnou? Na muže na špatné straně dopadne tuna dřeva a dobytka. Pomyslel jsem si, že možná přesně tohle bohové chtějí. Pár rozmáčknutých senátorů představovalo působivou a zcela nepochybně výjimečnou oběť.

Někde u Appijského akvaduktu jsem si uvědomil, že moje pravé rameno je nyní natrvalo o šest palců níž než levé. Byl jsem napůl slepý, ale stejně jsem se kolem sebe rozhlédl a dokázal rozpoznat, že poslední tvrdé jádro senátu odevzdaně pochoduje dál. Nebylo v něm mnoho mých přátel, ale všechno to byli muži, jimž jejich pověst o houževnatosti nedovolila vzdát se dřív, než by naposledy vydechli. Spatřil jsem tuniky ušpiněné zvratky a jiné potřísněné krví z rozedřených ramenou. Z Klodiova nosu se bez ustání řinula krev, máčela mu tuniku a stékala na stehna. Neodvážil jsem se podívat na sebe ze strachu, co bych mohl spatřit.

Zaslechl jsem tiché zachrčení, které vůbec neznělo jako něco, co by mohl vydat člověk. Pak hluboký zvuk následovaný podivným zabečením. V čiré hrůze jsem zvedl oči.

„Herkule, pomoz nám!“ vydechl jsem. Zapomněl jsem, že teď bozi kvůli prokletí neslyší nic. „Oni se probouzejí!“

„Ticho tam vzadu,“ ozval se Balbus. „Už to není daleko. Zůstanou v klidu.“ Viděl jsem, že jeho tunika, stejně jako Milonova, je na zádech promočená potem. Nakonec to přeci jen byli lidé.

Ale zvířata se začala hýbat a nosítka se houpala, takže jsme ztratili krok. Pokaždé nám trvalo déle dostat se zpátky do rytmu. Vypadalo to zle.

„Jak daleko je k řece?“ zasípal jsem, protože pot mi rozmazával i poslední zbytky zraku.

„Kolem nábřeží jsme prošli před chvílí,“ zavrčel Kato. „Jsi slepý, Metelle?“

„Skoro.“ Kolem řeky? Snažil jsem si vzpomenout, jak daleko je to od řeky k bráně, ale nešlo to, ačkoli jsem tudy prošel tisíckrát. Řím mi připadal jako naprosto cizí město – jako místo, které jsem nikdy nenavštívil. Neměl jsem o něm o nic větší ponětí než o Babylonu. Dokonce jsem si ani nebyl jistý, že jdeme správným směrem.

Zdálo se mi, že se vznáším. Postupně mi pocit tlaku prozradil, že ležím na zádech. Zrak se mi maličko rozjasnil, a tak jsem poznal, že hledím vzhůru směrem na západ na rudé mraky pozdního odpoledne. Věděl jsem, že jsme neuspěli. A obřadní zákon předepisoval postup pro případ, když se obřad nevykonal přesně: udělá se celý znovu, úplně od začátku.

„Škoda, že nás to Pompeius nenechal udělat v plné zbroji,“ poznamenal jsem. „Rád bych padl na svůj meč.“

„Jsi stále naživu, Metelle?“ Ten hlas bych poznal i na břehu řeky Styx.

„Zdá se, že ano, Klodie. Ale bez oběda a odpolední koupele jako bych nebyl úplně ve své kůži. Jak daleko jsme došli?“

„Netuším,“ zasténal. „Padl jsem na zem před chvilkou a nedokázal jsem se otočit.“

„Vztyk,“ zavelel Milo. Něco mě popadlo za předek tuniky a vytáhlo na nohy tak snadno, jako bych byl panák ze slámy. Viděl jsem, že Milo a Balbus s několika dalšími oživovali padlé a kněží odváděli obětní zvířata z plošiny.

„My to dokázali?“ zeptal jsem se.

„Pochopitelně,“ odpověděl Milo. „Jsme přeci Římané, ne? Ale nikdo se nemůže účastnit obětování vleže na zádech, tak všichni vstaňte, dokud nebude po všem. Pokud se udržíte na nohou, můžeme pokračovat, ačkoli ubožeji vyhlížející chásku jsem ještě nikdy neviděl.“

Konečně jsem se na sebe podíval, ale zatočila se mi hlava a zvedl se mi žaludek. Pokrývala mě krev i méně ceněné tekutiny, ke kterým se přilepily hrsti okvětních lístků. Moji společníci se nacházeli v tomtéž zuboženém stavu a někteří na tom byli mnohem hůř. Ale dokázali jsme něco, o co se, pokud moje paměť sahala, nikdo nepokusil, a jestli zvířata v klidu zemřou, budeme moci jít všichni domů a chvástat se tím do konce svých životů.

Spousta mužů se připotácela, zatímco se konaly poslední přípravy. Později jsem se dozvěděl, že jen dvacet z nás dokončilo všechny tři okruhy a nějak jsme dokázali nést tu strašlivou váhu poslední čtvrt míle na svých ramenou. Později pro nás setninové shromáždění odhlasovalo dubové věnce jako zvláštní poctu za náš čin. Milonův a Klodiův shořel spolu s nimi na pohřební hranici a věřím, že Kato měl ten svůj u sebe, když zemřel v Utice

o mnoho let později. Můj vlastní stále visí mezi mými trofejemi v atriu mého domu. Nevím, co se stalo se zbylými šestnácti.

Těsně před tím, než horní okraj slunce zmizel za horizontem, ukončili kněží své jednotvárné vyzpěvování a flétny se utišily. Rex sacrorum přikývl, kladiva se zhoupla, nože se zablýskly a nádherná, leč těžká zvířata padla k zemi. Jejich krev začala prýštit na svatou půdu.

Rex sacrorum zvedl ruce a melodicky přednesl: „Bohové jsou potěšeni. Řím je očištěn. Všichni se teď mohou vrátit domů a obětovat domácím bůžkům. Uctívání nesmrtelných může znovu začít.“

A tím to skončilo.

S paží kolem Hermových ramenou jsem se pomalu vlekl domů městem, které vyzařovalo značnou úlevu. Ještě jsme se nezbavili prokletí, ale byli jsme na dobré cestě.

„Možná bychom se mohli nejdřív zastavit v lázních,“ řekl jsem. Každé slovo vyslalo bolest z hrudníku do celého mého těla.

„To byste potřeboval,“ přikývl Hermes, „ale od včerejšího dopoledne jsou všechny zavřené. Nemyslím, že by se otevřely dřív než zítra ráno.“

„Správně. Zapomněl jsem.“

Matně si vzpomínám, jak na mě lidé volali a blahopřáli mi, nabízeli víno, které jsem okoušel, ale okamžitě vyzvrátil. Zažil jsem kruté bitvy, ale s náročností a vynaloženým úsilím toho dne se vůbec nedají srovnávat.

K velkému úžasu jsem se u dveří svého domu setkal s otcem. Ohromilo mě to, protože bylo neslýchané, aby mě můj otec navštívil.

„Výborně, chlapče,“ řekl, když jsme prošli hlavní branou. Od něj se to rovnalo triumfálnímu pochodu a vítězství na olympiádě v jednom dni.

Julie jen zalapala po dechu, když mě uviděla, a okamžitě popohnala otroky, aby mě dostrkali do nevelké koupelny hned vedle kuchyně. Tam jsem si svlékl nepopsatelnou tuniku, postavil se do maličké kamenné vany a Hermes mě poléval vlažnou vodou.

S vlhkými vlasy a stále neoholený, ale umytý a oblečený do čisté tuniky jsem se cítil mnohem lépe, a tak jsem se připojil ke své rodině. Našel jsem Julii, jak v tricliniu obletuje mého otce. Vzal jsem si židli a Hermes mi začal masírovat rameno, které už se barvilo do křiklavé rudé. Kassandra mi podala velký hrnek teplé vody s medem a já zanedlouho přišel na to, že pokud ji budu upíjet pomaličku, zůstane mi v žaludku.

Julie se na mě hrdě culila. „Celé město tě oslavuje,“ prohlásila. „Ta zpráva se dostala do Vestina chrámu jen chviličku po obětování.“

„Mám doručit předvolání,“ přerušil ji otec, jenž si zjevně myslel, že už se mi dostalo víc chvály, než si jakýkoli smrtelník zaslouží. „Když jsi plnil svou povinnost, setkal jsem se s několika hlavními církevními představiteli. Požadují, aby ses s nimi sešel v naprosté tajnosti, protože to, co ti musí sdělit, nesmí slyšet nikdo jiný.“

„Nejsem si jistý, že tomu rozumím,“ ozval jsem se.

„Pochopitelně tomu nerozumíš!“ vyštěkl. „Proč bys taky měl? Stačí, že si s tebou přejí mluvit.“

„Chtějí ho nějak uctít?“ zeptala se Julie nevinně. Byla všechno, jen ne nevinná.

„Ne, nic takového. Tvého manžela předchází pověst čmuchala. Chtějí, aby se ujal vyšetřování.“

Myslel jsem, že vím, kam tím míří. „Ví se něco o Ateiovi?“

Otec zavrtěl hlavou. „Ne, ten zlosyn zmizel. Právě teď bychom potřebovali diktátora. Takový zvrhlý demagog by měl být nabodnut na hák a smýkán po tiberských schodech. Jenže my budeme muset čekat, až skončí v úřadu, a stejně mu nehrozí nic horšího, než že ho pošleme do vyhnanství.“

„Nejspíš budou chtít, abych ho našel. Pokud vím, je možné, aby ho pontifikální soud vyslechl, ať už je tribun nebo ne. Nemají žádné imperium, ale můžou mu zabránit, aby v Římě ještě někdy ukázal svůj ohavný obličej. To není tak vzdálené trestu smrti.“

Otec znovu zavrtěl hlavou. „Ne, ne, to nebude ono. Pochopitelně mi nic neřekli, ale myslím, že jde o něco mnohem závažnějšího.“

Začal jsem mít tentýž nepříjemný pocit, který jsem zažíval těsně před útokem Galů. „Závažnějšího? Co by mohlo být závažnějšího, než…“

„Nevím a nebudu o tom spekulovat,“ prohlásil otec. „Prostě se s nimi sejdi. Oni ti to povědí.“

Se sténáním jsem se na židli zhroutil. „Doufám, že se nechtějí sejít moc brzy.“

„Ne, máš spoustu času, aby ses dal dohromady,“ ujistil mě. „Buď za svítání ve Vestině chrámu.“

„Za svítání!“ vykřikl jsem zděšeně. „Ráno se nebudu moct hýbat! Budu mít štěstí, když se vybelhám z postele tak za tři dny!“

„Nesmysl,“ prohlásil a vstal. „Pár hodin spánku tě postaví na nohy; žádný muž nepotřebuje víc. Buď tam. Přeju ti dobrý večer.“ S tím odkráčel v oblaku gravitas.

„Co budu dělat?“ zasténal jsem a skryl obličej v dlaních.

„Pokud mohu něco navrhnout,“ prohlásila Julie, „tak běž rovnou do postele.“

První šedé paprsky svítání mě zastihly na schodech nádherného malého chrámu. Přesně podle svých povinností mě Julie s pomocí našich otroků dostala z postele, pak vystrkala ještě za tmy z hlavní brány a splnila tak nelehký úkol. Julie našla v sousedství maséra, aby uvolnil mé údy, a holiče, abych vypadal slušně. Mezi masírováním a holením mě Kassandra přinutila polknout mléko s medem, ovoce a chléb. Hermes šel hned za mnou, kdybych se zhroutil, ale dlouhá procházka na Forum mě úplně probrala, a když jsem došel k chrámu, cítil jsem se téměř jako člověk.

Přítomen byl Metellus Scipio spolu se dvěma cenzory, oba byli pontifikové. Brzy se k nám připojil Flamen Quirinalis, příbuzný mé manželky Sextus Julius Caesar a rex sacrorum. Dorazil Flamen Martialis Kornelius Lentulus Niger a chvilku jsme tam neklidně přešlapovali, protože nikdo nechtěl prolomit mlčení. Flaminové měli na sobě roucha svého úřadu a podivnou pokrývku hlavy: těsnou bílou čapku navrchu s kratičkou špičkou z olivového dřeva. Kolemjdoucí, co vykonávali brzké pochůzky, jen nevěřícně žasli, když v takovou hodinu spatřili naše shromáždění.

Ve dveřích chrámu se objevila mladá vestálka. „Virgo maxima žádá, abyste vstoupili dovnitř,“ prohlásila. Nato jsme šli dál. Ani nejmocnější a nejarogantnější muži Říma by do tohoto chrámu nikdy nevstoupili bez pozvání.

Malý kruhový chrám patřil mezi nejskromnější ve střední části města, ale obyvatelé ho chovali ve větší lásce než chrám Jupitera Kapitolského. Měl dokonalé rozměry a uvnitř i venku byla každičká píď bílého mramoru, z něhož byl postaven, vydrhnuta do naprostého lesku. Občané se dovnitř dostali málokdy, kromě červnových vestálií, kdy tu matky rodin obětovaly jídlo. Nám ostatním stačilo vědět, že tu chrám stojí.

Virgo maxima seděla u ohně, o který vestálky pečovaly dnem i nocí. Bylo to ohniště a zároveň střed a v podstatě nejposvátnější místo v Římě. Ve svatyni stály rozestavené židle a na její pokyn jsme se posadili.

„Po ohavných událostech před dvěma dny,“ spustila, „jsme se rex sacrorum a já poradili a rozhodli, že tohle bude pro naše setkání to nejvhodnější místo. Jsme na nejsvětějším místě, jaké lze v Římě nalézt. Prosím začněte, králi obřadů.“

„Někteří z vás,“ řekl Klaudius, „už vědí, co hodlám sdělit. Ostatní ještě netuší, jak vážná svatokrádež byla spáchána.“

To neznělo dobře.

„Když ten strašlivý tribun Ateius Kapito vyslovil svou kletbu,“ pokračoval Klaudius, „odchýlil se od forem v takových případech obvykle užívaných. Všechny zarazila některá téměř neznámá božstva, jež vzýval. O většině z nich se v Římě nevědělo od dob králů, kdy byl na našem území velmi silný etruský vliv. Jiná jsou zcela cizí. Ale mezi nimi zaznělo jméno, jež je zakázáno vyslovit, tedy takové, jež má být známo pouze hrstce nejzasvěcenějších sacerdotes Říma. Řekl…“ tehdy se rex sacrorum roztřásl a hrdlo se mu sevřelo.

Moje teta se naklonila dopředu a hlasem, jenž byl pevný a přesto napjatý pohnutím, pronesla: „Ten netvor vyslovil nahlas a tak, aby to všichni slyšeli, Tajné jméno Říma!“

Metellus Scipio hlasitě zalapal po dechu a ochromenými pěstmi sevřel předek svého roucha. Měl jsem pocit, že starý cenzor Servilius Vatia na místě padne mrtev k zemi. Jeho kolegu Messalu Nigera ani Sexta Caesara to nepřekvapilo.

Mě to šokovalo stejně jako ostatní, ačkoli jsem byl příliš rozbolavělý, abych předváděl nějaká přemrštěná gesta. Tajné či Skryté jméno Říma bylo prastaré a neuvěřitelně mocné zaříkadlo. Podle legendy sám Romulus, když vyznačil pomerium pluhem taženým bílou krávou a býkem, dal svému městu toto Jméno, jež mělo být užíváno pouze během výjimečných obřadů. Veřejně mělo být známo jako odvozenina od jeho vlastního jména – Roma. A jména, jak všichni lidé vědí, mají moc. Člověk má nad věcí moc, pokud zná její pravé jméno. Přinejmenším tomu věří ti pověrčiví. Já osobně pověrčivý nejsem. Nicméně jsem se třásl jako pes v galské bouři.

„Ta událost nemusí být tak katastrofální, jak se na první pohled zdálo,“ ujistil nás rex sacrorum, když se uklidnil. „Ateius hovořil v mnoha starých obřadních jazycích. Pro většinu lidí, kteří ho poslouchali, to Jméno bylo jen další slovo v obrovské záplavě drmolení a rozhodně nešlo zapamatovat. Přinejmenším v to musíme doufat. Pokud by měl Tajné jméno Říma k dispozici nepřítel, Řím by mu byl vydán na milost a nemilost.“

„V souladu s praxí stanovenou na samém počátku založení republiky,“ řekla virgo maxima, „pouze šest osob smí znát to Jméno, a každý z nich ho může předat pouze svému nástupci. To jsou tři hlavní flaminové…“ kývla směrem k Messalovi a Vatiovi, „z nichž jsou tu s námi Martialis a Quirinalis. Římu už příliš dlouho chybí dialis. Ti další tři jsou rex sacrorum, virgo maxima a pontifex maximus.“

„Jak se,“ ozval se Scipio, „ničema jako Ateius Kapito tohle Jméno dozvěděl?“

„To bychom moc rádi zjistili,“ prohlásil Klaudius. „Právě z toho důvodu jsme přizvali vašeho příbuzného Decia Caecilia.“

Toho jsem se bál. „Ach, očekávám, že chcete, abych našel Ateia. To by nemělo být obtížné, ale mohl uprchnout…“

„Ačkoli by mohlo být velmi žádoucí Ateia najít,“ řekl Klaudius, „mnohem víc nás zajímá, kdo mu prozradil Tajné jméno.“

„Aha,“ přikývl jsem a snažil se vymyslet způsob, jak z toho ven. „Je pravděpodobné, že jediná možnost, jak to mohu zjistit, je vyslechnout samotného Ateia, muže, jenž ještě téměř dva měsíce nesmí být zatčen. A doufám, že mi odpustíte tuhle poznámku, ale seznam možných podezřelých je značně omezený.“

„Máš na mysli, že to byl nejspíš někdo v této místnosti,“ prohlásil Klaudius. „Pokud ano, musíme to vědět. Caesar je pochopitelně v Galii. Ale,“ rozhodil ruce, „domnívám se, že mohou existovat další možnosti. Území Latia, Etrurie, Samnia, Velikého Řecka a celý zbytek Itálie a Sicílie jsou plné prastarých kultů a náboženství, jež se stářím rovnají našim vlastním. Není nemožné, že nějaký kult nebo rodina čarodějů se někdy v minulosti dozvěděla Tajné jméno a udržovala ho jako zbraň pro případ potřeby.“

„To je jistě možné,“ připustil jsem. „Nicméně takové kulty jsou už ze samé své podstaty značně uzavřené a mlčenlivé a mohlo by být docela obtížné…“

„Synovče,“ rázně mě přerušila moje teta, „my se tě neptáme, zda si najdeš čas ve svém nabitém rozvrhu, abys nám s touto záležitostí pomohl. My ti nařizujeme, abys nechal být všechny méně významné záležitosti a našel viníka. Musí to být vykonáno okamžitě!“

„Přesně,“ přidal se Klaudius.

„Mezi méně významné záležitosti patří zřejmě i nadcházející volby,“ poznamenal jsem.

„Nedělej si starosti, Decie,“ prohlásil Scipio. „Patříš mezi ty, jež obyvatelé už řadí mezi – jak to nazývají – Dvacítku. V nadcházejících týdnech pro ně budeš hrdinou, dokud si ke zbožňování nenajdou někoho jiného. Nemohl bys prohrát, ani kdybys zapálil chrám Kastora a Polydeuka.“

Nebylo úniku. No dobře. „Kolik toho smím prozradit během svého vyšetřování?“ zeptal jsem se. „Jinými slovy: kdo ví o tom, že Ateius použil Tajné jméno, a komu to smím prozradit?“

„Členové Kolegia pontifiků, kteří nebyli přizváni na tuto schůzku, se to smějí dozvědět,“ řekl Klaudius. „Nepřejeme si, aby kdokoli kromě nich věděl, že nás postihla tato pohroma.“

„To by mohlo mařit moje vyšetřování,“ zaprotestoval jsem. „Kdybych například potřeboval pomoc prétora…“

„Nesmíte se o tom šířit,“ prohlásil Messala. „Jako cenzor to zakazuji. Pouhé zvěsti o tomhle by postačily, aby obyvatelé propadli panice, povzbudilo by to nepřátele Říma a způsobilo chaos. Válčíme na okrajích světa, ale naše vláda nad italským poloostrovem není tak pevná, abychom si mohli dovolit ignorovat nepokoje v přilehlých oblastech. Většina z nás si pamatuje, jak se před sedmadvaceti lety u Kollinské brány utábořila samnitská armáda. Umbrové, Lukánové, a dokonce i opovrženíhodní Bruttiové vyčkávají na příležitost, číhají na nějaké velké neštěstí, které postihne Řím, a plánují ho využít, aby se zbraní v ruce znovu povstali. Žádný z těchto národů nevymřel. Ne, Decie, tyto lidi nesmíte povzbudit.“

Neměl jsem o takové dedukci valné mínění, ale moje postavení bylo příliš nízké, abych káral cenzora, obzvlášť ve společnosti tak vznešené, v jaké jsem se toho rána nacházel.

„Nesmíš plýtvat časem,“ prohlásil Klaudius. „Chvěji se při pomyšlení, co by naši nepřátelé mohli s Tajným jménem provést.“

„A až najdu tohohle příliš informovaného člověka?“ zeptal jsem se.

„Pochopitelně není žádoucí, aby zůstal mezi živými,“ řekl Vatia.

„Nemůžu ho jen tak zabít!“ zaprotestoval jsem. „Jsem vyšetřovatel, ne popravčí. Dotyčný může být občan a zákony jsou dost výmluvné, co se týče osoby, která zabíjí občany. Musí být postaven před prétorský soud.“

„Soud by nebyl dobrý,“ namítl Klaudius. „Nejenže by čest Říma byla pošpiněna, ale mohlo by se vyslovit Tajné jméno. Ne, tohle se bude muset vyřešit jiným způsobem.“

Hovořili, jako kdyby kněžské soudy měly stále moc nad životem a smrtí, stejně jako před mnoha staletími. Přesto s výjimkou nejvyšší vestálky a krále obřadů to všechno byli římští politici s mnohaletými zkušenostmi ze senátu, ze shromáždění, od soudů a z armády. Rozhodně nebyli naivní. Hráli nějakou vlastní temnější hru buď dohromady, nebo každý zvlášť. Mám já to ale štěstí.

„Komu budu podávat zprávy?“ zeptal jsem se, protože jsem věděl, že se z toho nevykroutím.

„Nejlepší by bylo, kdybys podával zprávy cenzorům,“ prohlásil Klaudius. „Virgo maxima a já nejsme vždy k dosažení. Cenzoři jsou muži nejvyšší cti a jeden z nich je flamen Martialis. Okamžitě budou informovat nás ostatní.“

Teď důležitá otázka. „Bylo to sděleno Pompeiovi? A pokud ne, má být informován?“

„Konzul,“ ozvala se moje teta, „ačkoli si ho nanejvýš vážíme a uctíváme ho, není zasvěcený do jiného kněžského řádu, než jsou augurové. Není ani pontifex, ani flamen. Je si vědom, že byla svolána tato výjimečná schůzka, ale velmi moudře nepátral po důvodech.“

Moje teta a Pompeius se neměli dvakrát v lásce. Byla mladší sestrou Metella Pia, který strávil roky potlačováním Sertoriova povstání v Hispánii. Pompeius, jak bylo jeho zvykem, rozdrtil zdecimované zbytky povstalecké armády a pak si jako jediný činil nárok na zásluhy za vítězství ve válce a oloupil tak jejího bratra o spravedlivou slávu.

Klaudius vstal a poklonil se směrem k nejvyšší vestálce. „Ctěná dámo, většina z nás se musí věnovat svým povinnostem. Brzy začnou ranní obětování.“ Pak se otočil ke mně. „Byl jsi pověřen posvátnou povinností. Až budeš mít informace, ihned je podej cenzorům. Pokud bude nezbytné, abychom se všichni opět sešli, budeš uvědoměn. Rozpouštím toto setkání.“

Když jsem sešel po chrámových schodech, Hermes se zkoumavě zadíval na výraz mé tváře. „Je to zlé?“ zeptal se. „Herme, dej sbohem bezstarostným časům. Máme práci.“

Kapitola 6

Pochopitelně jsem hned všechno pověděl Julii. Nebyli jsme svoji dlouho, ale už jsem se naučil, že je marné něco před ní tajit. Posadili jsme se v malé zahrádce a já poslal otroky pryč z doslechu, i když to nejspíš nebylo k ničemu. Julie se zatvářila zděšeně, když uslyšela o ohrožení Tajného jména, ale rychle se vzpamatovala a nabyla zpět svou patricijskou sebejistotu.

„Myslím, že je od tebe velmi moudré, žes mi to pověděl, Decie, i když ti to výslovně zakázali tak vysoce postavení lidé.“

„Pochopitelně je moudré ti to povědět, moje nejdražší, ale myslím, že celá ta záležitost v žádném případě nezůstane dlouho v tajnosti.“

„Proč ne?“

„Kromě mé tety a Klaudia byli všichni přítomní senátoři. Neexistuje způsob, jak by tihle muži udrželi v tajnosti šťavnaté sousto politického drbu, zvláště ne pokud vidí sebenepatrnější možnost, jak ho využít ke své vlastní politické výhodě.“

„Ty máš o senátu nízké mínění.“

„Sám jsem senátor. Víc nemám co dodat, moje malá bílá salernská jalovičko.“

„Cynismus ti vůbec nesedí,“ prohlásila. „Je totiž řecký a ty pořád opakuješ, že se ti řecká filozofie hnusí.“

„Dokonce i Řek může mít občas pravdu, můj maličký džbánečku staré uleželé omáčky garum.“

„A přestaň vymýšlet ta směšná něžná oslovení!“ vyjela.

„To je jen známka, že mám plnou hlavu problémů. Tohle je zdaleka nejpodivnější vyšetřování, o které mě kdy požádali. Ani si nejsem jistý, kde začít. Nejradši bych nejdřív zatlačil na Ateia Kapitona. Podle zákona je nedotknutelný a stoupenci tribunů dokážou být v dnešní době neobyčejně násilničtí.“

„Budou ho lidé podporovat i po tom, co udělal?“

„Ano, budou. Šok pominul a stejně mu brzy skončí úřad. Shromáždění strávila posledních dvacet let urputným snažením, aby obnovila moc tribunů, kterou Sulla tak okleštil. Pomohou dokonce i tomuhle bláznovi, pokud uvidí, že je úřad tribunátu v ohrožení.“

„Myslíš, že se někde schovává?“

„Nevím. Nejspíš ano, ale pokud bude pro lidi nedosažitelný, přijde o úřad. Ale kdo si v dnešní době tak hledí zákonů? Já bych řekl, že se skrývá přímo doma za statnými tělesnými strážci.“

„Tak ho nech být. Milonovi gangsteři by tě možná dostali dovnitř, ale pouliční nepokoje nejsou cestou, jak vést vyšetřování.“

„O tom jsem ani neuvažoval. Ne, budu muset být nenápadnější. Potřebuji najít někoho, kdo nemá spojitost se senátem, ale dobře zná záležitosti starých náboženství, tajemné kulty a podobné věci.“

„To je značně široká oblast,“ řekla, „ale nejspíš můžeš vynechat Východní praktiky, kulty otroků a další podobné nesmysly. Poptám se mezi přítelkyněmi. Některé z nich jsou příšerně pověrčivé. Vyměňují si jména svých čarodějů podobně jako jména klenotníků či voňavkářů. Co budeš dělat ty?“

„Já se pro začátek podívám do záznamů edilova úřadu. Mají za úkol vykazovat čaroděje z města. S tím moc času neztratím. Mám za to, že většina z nich jsou jen šarlatáni, a to platí i pro ty, jež navštěvují tvoje přítelkyně.“

„Myslíš, že to nevím? Ale prosím, nezapomeň, že některé z nich jsou kněžkami velmi vážených kultů, a dá se očekávat, že budou znát věci, do kterých je zasvěceno málo lidí, obzvlášť ne senátoři, kteří se mnohem víc starají o války a o politiku než o náboženství.“ „Věděl jsem, že být s tebou ženatý se mi bude jednou hodit.“

„Napadá mě ještě něco,“ dumala. „Krassus je sám pontifex. Myslíš, že má představu, co bylo k jeho prokletí použito?“

Vybavil jsem si scénu u brány. „Myslím, že ne. Pokud ano, nejspíš by se byl rovnou na místě obrátil a utekl domů. Dokonce i jeho chtíč po kořisti má jistě hranice.“

„To by člověk předpokládal.“

Brzy jsem se znovu ocitl na Foru, ale tentokrát jsem na sobě neměl candidus. Místo toho jsem byl oblečený jako obyčejný občan a vydal jsem se na konec Fora, kde okouněli muži ucházející se o úřad kvestora a škemrali o hlasy. Mezi nimi byl Faustus Sulla a tvářil se rozpačitě, tak jako se aristokrat tváří vždycky, když musí podstoupit ponižující způsob získávání hlasů. Blízko něj postával mladší Markus Krassus, jenž působil mnohem uvolněněji. Když jsem k nim přistoupil, přátelsky se zazubil. Absolvovali jsme obvyklé přehnané veřejné zdravení.

„Udělal jste si volný den, Metelle?“

„Ano, ale ne dobrovolně. Do voleb stejně mnoho času nezbývá. Připojíte se ke svému otci v Sýrii jako jeho kvestor?“ Podobně jako já si byl téměř jistý svým zvolením. Nikdo nemohl přeplatit nikoho z Krassovy rodiny.

„Ne, budu s Caesarem v Galii. Můj bratr Publius opustí Caesarovu armádu zkraje příštího roku, aby otci do Parthské říše dopravil galskou jízdu.“

„Máte štěstí. Já strávil rok v pokladnici.“

„Bezpečné, ale nevýnosné místo,“ prohlásil. „Slyšel jsem, že si Caesar vede celkem slušně.“ V dobách míru byl generálův kvestor jen o málo víc než vojenský pokladník, ale ve významné válce mohl zbohatnout. Kromě vyplácení vojáků sjednával smlouvy s obchodníky, co armádu zásobovali či jí poskytovali své služby, rozděloval kořist, zodpovídal za ni a prodával vězně obchodníkům s otroky, kteří se táhnou za armádou jako zápach. Z každé transakce mu mohlo maličko zůstat pod rukou a já vůbec nepochyboval, že se mladý Markus Krassus rychle učil od starších.

„Tažení vašeho otce mělo skutečně nešťastný začátek.“

Pokrčil rameny. „Je potřeba víc než prokletí zamumlané ničemným tribunem, aby se stařík vyděsil. Zaříkání a prokletí používají chůvy, když chtějí, aby se děti chovaly slušně. Ve skutečném životě veřejně činných mužů pro ně není místo. Kdyby magie byla k nějakému skutečnému užitku, jak bychom kdy napráskali Etruskům? A proč každý beztrestně komanduje Egypťany? Všichni tvrdí, že to jsou vynikající čarodějové.“

„Bystrý postřeh. Takže se váš otec nechoval tak, jako by tohle prokletí bylo něco obzvlášť hrozivého?“

„Ne. Proč se ptáte?“ Probodl mě očima, ve kterých zahořelo podezření.

„Byl jsem pověřen vyšetřováním toho incidentu.“ Přinejmenším tohle jsem mohl prozradit. „Nejspíš máte pravdu a nejde o nic víc než o spoustu rituální hatmatilky, aby se zapůsobilo na dav.“

„Prokletí nic neznamená. Urážka – nu, to je jiná záležitost. V okamžiku, kdy ta zmije odstoupí z úřadu, tam budu čekat já se svým flagrum. Moji otroci vám potvrdí, že ho netřímám lehkou rukou, když jsem rozčilený. Budu ho mrskat celou cestu, až ho poženu po via Sacra z města ven.“

„Dobře mu tak,“ schválil jsem jeho slova. „Musím jít a dodělat nějaké papírování. Hodně štěstí, Marku.“

Znovu pokrčil rameny. „Tohle všechno je ztráta času, jestli chcete znát můj názor. Já už si úřad koupil.“

Promluvil jako pravý Krassus, pomyslel jsem si.

Další mé kroky mířily na jih přes Dobytčí trh a kolem Cirku Maximu do chrámu bohyně Ceres. Tam jsem mezi archivy našel jednoho toho roku úřadujícího plebejského edila, muže jménem Kvintus Aelius Paetus, který nikdy nedosáhl žádného významnějšího úspěchu, o němž bych se doslechl. Když mě viděl vstoupit, zvedl obočí.

„Začínáte pracovat trošku brzy, ne, Metelle?“

„Nemám nejmenší úmysl nastoupit do úřadu byť jen o minutku dřív,“ ujistil jsem ho. „Jsem tu, abych něco vyhledal.“

„Aha! S tím vám můžu pomoct.“ Otočil hlavu a přes rameno zahřměl: „Demetrie! Pojď sem!“

Zezadu přispěchal otrok středního věku. „Pane?“

„Ctěný senátor Metellus, který se brzy stane tvým nadřízeným, si chce něco vyhledat. Pomoz mu.“

„Jistě. Co pro vás můžu udělat, senátore?“

„Několik let jsem tu nebyl. Nevzpomínám si, že bych tě už viděl.“

„Pracuju tu skoro celý svůj život, ale většinou v zadních místnostech. Minulý rok jsem se stal hlavním archivářem. Co byste chtěl najít?“

„Potřebuji prohlédnout záznamy týkající se edilského vyšetřování či vyhnání čarodějů a kněží nestátních kultů.“

„Počkejte,“ dumal Demetrius. „Takových dokumentů je tu shromážděno za několik století. Mám za to, že si nepřejete nahlédnout do všech?“

„Postačí jen ty nejnovější,“ sdělil jsem mu. „Kdy došlo k poslednímu vykázání z Říma?“

„Před třemi lety, za konzulátu Kalpurnia Pisona a Gabinia,“ odpověděl otrok. „Možná si vzpomenete, že se Piso usilovně snažil vypudit z Říma egyptské kulty.“

„To byl tehdy můj první rok s Caesarem v Galii. Víc jsme se zajímali o Galy a Germány než o Egypťany.“

„Jak se při takových procesech obvykle stává, vyhnání se týkalo všech cizích kultů, včetně těch italských, kromě římských.“

„Pak přesně to hledám. Nezajímám se o trhovkyně, které předpovídají budoucnost, ani o traviče či ty, kteří provádějí potraty a jsou z města stále vykazováni – jde mi jen o hlavní představitele magie a vyznavače neřímských bohů. Obzvlášť se zajímám o ty, co praktikují italské kulty, i když hádám, že egyptské také stojí za prozkoumání.“

„Rozumím tomu dobře, že to má co dělat se záležitostí u brány před dvěma dny?“ zeptal se Paetus.

„Ano, pontifikové chtějí vědět, kde Ateius přišel k tak komplikované kletbě. Pověřili mě vyšetřováním.“

„Kdo vám k tomu dal právo?“ zeptal se. „Pontifikální vyšetřování je velmi vzácné. Ani si nejsem jistý, jestli je legální.“

„Pochopitelně je to neformální. Ucházím se o úřad edila a stejně budu mít po volbách k záznamům přístup.“

„S vaší rodinou, předpokládám, můžete volby považovat za hotovou věc,“ prohlásil závistivě. „Nu, nevidím důvod, proč ne. Demetrie, archivy jsou vzácnému senátorovi k dispozici.“

„Kdo byl pověřen úkolem vyhnat Egypťany?“ zeptal jsem se otroka.

„Kurulský edil Markus Aemilius Scaurus.“

„Jistě měl spoustu povinností,“ poznamenal jsem. „Byl jsem v lázních, které toho roku postavil, a jsou skvostné. Totéž jsem slyšel o jeho divadle.“

„Jeho funkční období bylo vskutku výjimečné,“ řekl Demetrius.

„Jeho hry neměly v kráse sobě rovné,“ poznamenal Paetus, „dokonce i podle měřítka, které stanovil Caesar. Můžeme jen litovat Sardiňany. Ti za to teď musejí zaplatit.“

„Asi je pořádně ždímá, ne?“ zeptal jsem se.

„Sardinští boháči, které vydírá, jsou už ve městě a dávají dohromady žalobce. Bude stát před soudem ve chvíli, kdy vkročí do našich bran.“

„Já jsem vždycky mimo město, když se konají ty nejlepší hry,“ postěžoval jsem si.

„Pochopitelně měl čas naplánovat své hry, postavit lázně a pochytat všechny šarlatány,“ utrousil Paetus. „Byl kurul. Mohl sedět půl dne na trzích a vyměřovat pokuty. Plebejští edilové musí trávit celý den kontrolováním každé ulice, každého skladiště a páchnoucích obytných domů ve městě.“ Zdálo se, že ten muž je plný hořkosti.

„Pojďte prosím se mnou, senátore,“ vybídl mě Demetrius. Následoval jsem ho do spleti zatuchlých místností pod vlastním chrámem. Aemilius byl kurulský edil a chrám byl hlavním sídlem plebejských edilů, nicméně záznamy obou se uchovávaly právě tady.

„Protože se jedná o nedávný rok,“ prohlásil Demetrius, „nebude obtížné záznamy najít.“

Děsilo mě, že budu procházet dokumenty v maličké místnosti u světla z čadící olejové lampy, a dost se mi ulevilo, když mě otrok zavedl do místnosti s velkým zamřížovaným oknem, kterým bylo vidět na velkolepý Cirkus Maximus.

„Vrátím se za několik minut, senátore,“ řekl Demetrius. Zmizel ve vedlejší místnosti a bylo slyšet, jak vydává rozkazy dalším otrokům.

Posadil jsem se k dlouhému stolu. Zasténal jsem, jak se mi kolena ohnula. Moc dobře jsem věděl, že pokud budu sedět příliš dlouho, nejspíš už nevstanu. Přesto bylo příjemné tam odpočívat, poslouchat hluk tržiště pode mnou a skřípění os vozů v cirku, kde trénovali koně. Po pár minutách se Demetrius vrátil s mladičkým otrokem. Oba nesli košík plný papyrových svitků a dřevěných tabulek.

„Tady to je, pane,“ oznámil. „Naštěstí bylo všechno na jednom místě.“

„Neměl bys po ruce seznam úředníků z toho roku?“ zeptal jsem se ho.

Obrátil se na mladého otroka. „Přines mou psací sadu a nějaké kousky papyru.“ Chlapec odešel a já začal na stole rovnat dokumenty. Když se vrátil, Demetrius si vzal rákosové pero a začal úhledně a zpaměti sepisovat jména úředníků sloužících před třemi lety: konzuly, prétory, edily, tribuny a kvestory. „Potřebujete promagistrátní úředníky sloužící mimo Řím?“ zeptal se. „Musel bych některá jména vyhledat.“

„To není třeba,“ ujistil jsem ho. „Vidím, že pro mě budeš příští rok nepostradatelný.“

„Těším se na to,“ prohlásil zjevně bez ironie. „Budete potřebovat ještě něco?“

„Myslím, že ne.“

„Nechám vám tu Hyla. Pokud budete něco chtít, postará se o to.“ Poděkoval jsem mu a pustil se do práce. Chlapec jménem Hylas se posadil na lavici. Po chvilce jsem si uvědomil, že na mě zírá.

„Co se děje?“ zeptal jsem se.

Chlapec zrudl. Vypadal asi na dvanáct let. „Promiňte, pane, jste vozataj?“

Jeho otázka mě zaskočila. „Nic tak vznešeného. Je mi líto, ale musím ti sdělit, že jsem pouhý senátor. Co způsobilo, že se tak podobám závodnímu panstvu?“

„Jen to, tedy, že jediní muži, které jsem viděl s takovými modřinami, jsou vozatajové, jejichž vůz se roztříštil.“

„To jsem tak vybarvený?“

„Celý bok krku a polovinu obličeje máte purpurovou,“ oznámil mi. „Bozi mají občas náročné požadavky,“ pověděl jsem mu. „Teď se musím pustit do práce.“

Přehlédl jsem seznam úředníků a okamžitě jsem uviděl jméno, o kterém jsem nepochyboval, že ho najdu: Klodius. Byl jedním z tribunů a hlavním důvodem mé nepřítomnosti v Římě. Další zaneprázdněný muž. Vedle jeho ostudného zákona, že bude obilí rozdávat lidem zadarmo (slib, že tak učiní, mu zajistil zvolení), se zuřivě snažil dostat Cicerona do exilu, získat pro tehdejší konzuly prokonzulární provincie Makedonii a Sýrii a ještě spoustu dalších věcí. Nicméně se zdálo nepravděpodobné, že by se pletl do edilských perzekucí cizích kultů.

Nejstarší datovaný dokument toho roku byl příkaz od konzula Pisona, aby se přešetřily a vyhnaly z města egyptské kulty, jež odvracely občany od zachovávání státního náboženství a, což bylo závažnější, odčerpávaly peníze z Říma pro Egypt.

Aemilius Scaurus hlásil vznik dalších egyptských chrámů v Římě, v okolních municipia a v italských městech tak vzdálených jako Kapua a Pompeje. Většina z nich byla věnovaná kultu bohyně Isis. To mě docela pobavilo. Nějakou dobu jsem strávil v Egyptě a náhodou jsem věděl, že kult Isidy a Osirida patřil k těm nejnudnějším, nejrespektovanějším náboženstvím, jaká si lze představit. Celé kolegium vestálek by mohlo navštěvovat obřady bohyně Isis po léta, aniž by se vystavilo sebemenší nečistotě.

Egypťané měli vskutku pár velice nemravných kultů, ale to dobré si nechávali doma pro sebe. Tihle strážci veřejné morálky by rozhodně měli navštívit jednu ze slavností bohů Mina nebo Besa, kteří poskytovali svým věřícím báječnou zábavu.

Jakmile se edilové vypořádali s politováníhodnými stoupenci bohyně Isis, obrátili svou pozornost k dalším kultům a čarodějům praktikujícím samostatně. Tabulka se jmény vyhlížela podobně jako Sullovy proskripční seznamy, ale rozdíl mezi nimi přeci jen byl. Udat jméno na čarodějnický seznam nebylo zdaleka tak výnosné jako poskytnout jméno do Sullova seznamu. Pomyslel jsem si, že by mohlo být zábavné zjistit, kolik z těchto mužů stále provozuje svou činnost ve městě. To by mi prozradilo, kolik se jich vyhnulo zákazu podplacením.

Všiml jsem si, že většina jmen je cizích. Některá byla etruská, mnoho marských a zbytek řeckých, syrských a tak dále. Byl jsem ochotný se vsadit, že mnoho z nich jsou bývalí otroci s falešnými jmény a přízvuky. Lidé věřící kouzlům a magii připisují z nějakého důvodu větší moc spíš exotickým cizincům než vlastním krajanům.

„Poslechni si tohle,“ řekl jsem mladému Hylovi. „Hezzebaal Paflagonský, Chrysanthus Thébský, Cinnamus z Lýdie, Euscios Arab, Ugbo Čaroděj – Ugbo! Co je to za jméno? Zní to, jako když zvrací pes.“

„Bohužel nevím, senátore. Omlouvám se.“

„Neomlouvej se. Tomuhle říkají vzdělaní lidé řečnická otázka. Nevyžaduje odpověď. Umíš psát?“

„Samozřejmě, pane.“

„Výborně. Chci, abys mi přepsal tenhle seznam jmen, zatímco já si prostuduji další dokumenty.“

Chlapec vzal rákosové pero a já mu podal kousek papyru se seznamem úředníků. Pečlivě a s velkým soustředěním začal cvičenou rukou opisovat jména hranatými písmeny. Podobně jako spousta mladých otroků se pyšnil jménem jednoho známého krásného chlapce z dávných dob, ale sám nebyl nijak pohledný – tedy ne že by se moje chutě ubíraly tímhle směrem. Měl tupý nos, vystupující horní zuby, ale zdál se inteligentní. Vždycky jsem byl ochotný přehlédnout u otroka ošklivost, pokud ji kompenzovala nějaká jiná přednost.

„Nezapomeň opsat, i čím se zabývali,“ připomněl jsem mu.

„To dělám, pane,“ prohlásil poslušně. Vedle každého jména stálo několik slov popisujících údajnou specializaci čaroděje: „nekromant“, „spirituální médium“, „astrolog“, „vzývač Východních bohů“ a tak dále. Jeden byl uveden děsivým popiskem jako „oživovač mrtvol.“

Vedle těchto šarlatánů existovaly organizované kulty, jejichž předpokládané nekalé praktiky byly podrobně sepsány. Jednalo se o obvyklé extatické tancování, veřejné smilstvo, sebemrzačení, drogami vyvolané opojení, nepřirozené činy se zvířaty, masové sebemrskačství a hlasitou hudbu. Já sám jsem měl výhrady proti hlasité hudbě vždycky.

S jistou dávkou nepěkného zalíbení jsem četl o těchto domnělých hanebnostech právě proto, že byly připojeny k seznamu význačných, veřejně činných mužů. Nemálo z nich jsem znal a věděl jsem, že jsou závislí na mnohem horších věcech, než byly ty připisované náboženským zpustlíkům. Rozdíl byl v tom, že oni byli senátory, zatímco tyto kulty obvykle přitahovaly otroky, propuštěnce, nejnižší vrstvy proletarii a cizince, kteří tu žili.

Pochopitelně to není nic nového. Vždycky jsme dychtiví chránit nižší třídy před zlozvyky, jež sami praktikujeme s velkým nadšením. Jsme si totiž vědomi vnitřní filozofické síly, která nám zabrání provádět radovánky k nemírnosti, zatímco dětinské masy mají sklony nechat se jimi zkazit.

Z následujících zpráv jsem se dozvěděl podrobnosti o potlačování a vyhnání. Většina hlavních představitelů kultů byli cizinci a jednoduše jim byl pobyt v Římě zakázán. Někteří z nich byli dokonce označeni za takové škůdce, že nebyli vítaní na celém římském území. S ohledem, jak naše říše roste, se tihle nešťastníci možná brzy budou muset usadit někde kolem horního toku Nilu nebo v zemi zvané Serica, odkud se dováží hedvábí.

Ti, kteří se prokázali římským občanstvím, byli většinou propuštěni s výstrahou, a při jakémkoli opakování skandálního chování by se s nimi zacházelo velmi přísně. Vůbec jsem nepochyboval, že tito lidé věnovali tisíce sesterciů, aby zpříjemnili edilův život a pomohli uhradit těžké břímě jeho úřadu. Existoval nevyřčený, ale naprosto uznávaný fakt politického života, že hlavní představitelé kultu mohli zajistit značné množství volebních hlasů.

Když mladý Hylas dopsal a já všechno pročetl, dal jsem mu za odměnu sestercius a diskrétně jsem se otočil, když si ho někam schovával. Otroci, obzvlášť ti malí, se musejí uchylovat k jistým úskokům, aby jim jejich bohatství nesebrali větší otroci, a je lepší nevědět, kde všude naše peníze byly.

Zastrčil jsem si papyrus do tuniky a odešel z chrámu. Přemýšlel jsem o muži, který teď drancoval Sardinii, i o dalších, jemu podobných. Z toho, co jsem se o něm až dosud dozvěděl, nebyl Markus Aemilius Scaurus nijak výjimečný, zkrátka typický římský politik své doby. Kdysi býval kvestor, vykonával podřadnou práci pro vládu, snad doprovázel nějakého generála a profitoval z toho a během této doby si vytvořil cenné politické a obchodní kontakty. Pak byl zvolen edilem a na obyvatelstvu opravdu nešetřil. Postavil lázně, divadlo a pořádal velkolepé hry. Tím se bezpochyby zadlužil a navíc rozházel i veškerý majetek, který zdědil.

Následující rok se svezl na obrovské popularitě jako edil a kandidoval na prétora. Hravě volby vyhrál. Pak mu byla svěřena proprétorská provincie Sardinie, kterou teď tak vesele raboval. Stal se z toho běžný zvyk velmi poškozující republiku. S obyvatelstvem provincií, které byly celá staletí římským územím, se zacházelo jako s nově dobytými národy včetně vydírání a útlaku, jež by zahanbily i orientálního vladaře.

Obyvatelé provincií hledali pomoc u našich soudů. Cicero si vybudoval svou právnickou pověst při obžalobě jistého muže jménem Verres, jenž vydrancoval Sicílii takovým způsobem, který bral dech i v oněch cynických dobách. Sicilané přišli za Ciceronem, protože byli velmi spokojení s poctivostí jeho vlastní vlády v západní části provincie, když tam působil jako kvestor pod Peducaeem.

Ne že by se sám Cicero vrátil z provincie chudý. Existovalo mnoho způsobů, jak nahromadit peníze, které byly považovány za legální, jestli ne přímo za ušlechtilé: nebylo nic špatného na tom přijímat nemalé „dary“ od dodavatelů a lidé, co podlézali, vždy s radostí prodali půdu, majetek či umělecká díla za výjimečně výhodné ceny a jakýkoli přebytek z výnosů se mohl rozdělit mezi promagistrátního úředníka a jeho pomocníky. A navíc nikdy nezapomínejte, že dnešní kvestoři mohou být zítřejší prétoři, konzulové, či dokonce diktátoři spravující provincie, velící armádám a tvořící politiku říše. Je vždycky moudré, aby si vás takoví lidé zapamatovali v dobrém.

Jedno bylo jisté: edil vždycky potřeboval peníze a podobný seznam, který jsem měl zastrčený v tunice, byl mimořádně užitečný způsob, jak sehnat hotovost.

Vrátil jsem se domů, kde Julie zářila vzrušením.

„Decie!“ zašvitořila. Hnala se ke mně, aby mě objala, ale odtáhla se, když jsem mimoděk zasténal bolestí. „Ach! Promiň, já zapomněla. Ale hádej, kdo tu před pár minutami byl!“

„Strýc Julius se vrátil z Galie?“

„Ne! Muž z egyptského velvyslanectví! Nosítka, v nichž se dostavil, nesli Etiopané. Měli ve vlasech pera a po celém těle jizvy tvořící obrazce. On měl zase obrovskou černou paruku a bílou sukýnku z plátna tak tvrdého, že při chůzi praskala, a zdobilo ho moře různých šperků a zlata.“

„Jsem obeznámen s egyptskou módou,“ pověděl jsem jí. „Co bylo hlavním účelem mise toho hodnostáře?“

Objevila se Kassandra s tácem, na kterém stály poháry a dva džbánky, jeden s vínem a druhý s vodou. Natáhl jsem se po poháru, ale Julie ho uchopila dřív, dolila do něj vodu a pak mi ho podala.

„Přinesl tohle,“ prohlásila celá rozzářená. Zdvihla papyrus nádherně zdobený egyptskými kresbami barevným inkoustem a zlacením. Bylo to pozvání, prosba, aby se „význačný senátor Metellus“ a jeho „z bohyně pocházející manželka Julie“ zúčastnili recepce pořádané na počest narozenin krále Ptolemaia.

„Já jsem jen význačný, zatímco ty pocházíš z bohyně?“ poznamenal jsem.

„Já jsem Juliovka, zatímco ty jsi pouhý Caeciliovec,“ připomněla mi, jako kdybych to nevěděl. „Tolik jsem v to doufala! Je to pozítří. Co si vezmu na sebe? Jak si mám upravit vlasy?“

„Moje drahá, v tomhle věřím tvým patricijským instinktům. Jen tě žádám, aby ses v žádném případě – opakuji, v žádném případě neradila s Faustou.“

Pomalu jsme došli do triclinia, kde nám otroci prostřeli stůl. Zřídka jsme takhle společně jedli a během večeře Julie dál šťastně rozprávěla o nadcházejícím večírku na velvyslanectví. Zatímco jsem se snažil o znuděný výraz, ta vyhlídka mě ve skutečnosti těšila. Lisas pořádal báječné recepce a já jednu takovou potřeboval. Když bylo nádobí sklizeno, stočil jsem rozhovor k vážnějším věcem.

„Dostala ses dnes mezi své přítelkyně?“ zeptal jsem se Julie.

„Dnešní ráno jsem začala v nových lázních,“ spustila. Tehdy bývalo zvykem, že ženy využívaly zařízení dopoledne a muži odpoledne. „Potom jsem zašla na trh s parfémy i na ten se šperky a nakonec do chrámu Junony Monety na Kapitolu.“

„Do chrámu Junony?“

„Každý měsíc se tam touhle dobou scházejí patricijky, aby nacvičily písně pro matronálie.“

„Aha.“ Další z těch ženských záležitostí, na které jsem si musel zvyknout. „A přinesla tahle činnost nějaký výsledek?“

„No, tak především každá má astrologa. Ale ty se o astrology nezajímáš, ne?“

„Zmínky o astrologii byly skoro jediné okultní záležitosti vynechané z Ateiova prokletí.“

„Myslela jsem si to. Když jsem pominula všechny ty, co provozují potraty, věštce a jiné, pořád se mi objevovala tři jména: Ešmun z Tapsu, Elagabal Syřan a Ariston z Kýmé.“

„Ariston z Kýmé? To nezní jako čarodějovo jméno. Spíš jako jméno učitele rétoriky.“

„Nicméně velká spousta urozených žen ho považuje za neomylného věštce a médium. Údajně je důvěrně obeznámený se silami podsvětí.“

„Mohlo to být horší. Alespoň že není Ugbo Čaroděj. A jaké záležitosti řeší dámy s takovými silami?“

„Spoustu věcí. Spojení s mrtvými příbuznými, kteří jim radí v těžkých časech, a duchové podsvětí jsou prý moc dobří ve špehování. Ženy chtějí vědět, co mají jejich manželé za lubem.“

„Hm. Není divu, že se je senát neustále snaží vyhnat z města. Když o tom mluvím…“ Vytáhl jsem papyrus ze své tuniky a rozložil ho na stole. „Je to jen nápad. Všichni tři jsou na seznamu cizích čarodějů údajně vyhnaných z Říma před třemi roky.“

„Co je to?“

Tak jsem jí pověděl o poněkud podmíněné ochotě Aemilia Scaura při potlačování cizích kultů.

„Tak proč jsou pořád tady?“

„Podle všeho dokázali uspokojit Aemiliovu cenu.“

„To je ale hanebný způsob jednání římského politika,“ prohlásila Julie.

„No, nevím. Příští rok budu edil já. Možná taky budu muset občas přijímat dary z pochybných zdrojů.“

„Ale jistě bys nikdy nejednal s tak odpornými lidmi, jako jsou tito, ne?“ řekla.

„No, to bych nikdy neudělal,“ zamumlal jsem.

„Podívej, u všech tří jmen stojí ,obchodník s chtonickými silami‘. Žádný jiný takovýhle popis nemá.“

Vzal jsem seznam a prohlédl ho. „Máš pravdu. Jaká škoda, že Aemilius Scaurus je na Sardinii a já se s ním nemůžu spojit. Moc rád bych si poslechl, proč nechal tyhle tři vyklouznout. Nu což, můžu udělat to druhé nejlepší, a tedy vyslechnout muže samotné.“

„Je to podivná směsice lidí,“ poznamenala. „Muž ze starého kartaginského města s kartaginským jménem – myslím, že Ešmun byl kartaginský bůh, pak Syřan a italský Řek.“

„Skutečně to zní podivně,“ souhlasil jsem. „Ale také se může klidně jednat o tři otroky narozené, co by kamenem dohodil od tohohle domu, přestrojené do cizích šatů, vousaté a hovořící s falešným přízvukem. To je docela běžný trik mezi podvodníky. Nezjistila jsi náhodou, kde bych tyhle tři cizokrajné jedince našel?“

„Pochopitelně. S kterým začneš?“

„S tím, který bydlí nejblíž. Mám podezření, že zítra nebudu schopen delší chůze.“

Kapitola 7

Ukázalo se, že Elagabal Syřan bydlí v severní části Subury blízko Kvirinalu. To byla úleva, protože jsem se probudil v ještě horším stavu než den předtím, což jsem s jistotou předvídal. Za mého hlasitého sténání mě znovu namasírovali, oholili a vystrčili z hlavních dveří. Rozpustil jsem své starostlivé klienty a vlekl se veselým a rušným ránem známé čtvrti. Tu a tam mě lidé poznávali a na dálku mi gratulovali nebo mi přáli štěstí. Ano, bylo báječné být zpátky v Římě, dokonce i v té jeho nejchudší části.

Elagabalův dům jste si nemohli splést. Fasáda byla natřená na červeno a po obou stranách vchodových dveří seděl párek okřídlených lvů s lidskými hlavami. Nad futry byl vyobrazený had požírající vlastní ocas. Nebyl to náš typický, útulný domus. Měl jedno patro a jeho horní okraj lemovaly mřížky, po nichž se plazily popínavé rostliny s různobarevnými květy.

Když jsem se pokusil vstoupit, dveře zatarasil hromotluk se zkříženýma rukama na prsou. Měl černou hranatou bradku a podezřívavé malé oči posazené vedle nosu, který připomínal lodní beranidlo.

„Máte nějaké jednání s mým pánem?“

„Je tvůj pán Elagabal Syřan?“

„To je.“

„Pak ano.“

Muž stál nehnutě dál. Možná byl pro něj ten kratičký rozhovor příliš složitý. Zatímco se snažil rozkrýt jeho nuance, někdo za ním promluvil.

„Ten muž je senátor. Pusť ho dál.“

Hromotluk ustoupil a já vešel. Ocitl jsem se v atriu přeměněném na něco, co se podobalo chrámovému vstupu. Stálo tam několik soch zachycujících lidi ve velmi toporných pózách.

„Omlouvám se za Bessase. Brání moje soukromí s velkým nasazením, ale s malou moudrostí.“ Muž byl štíhlý a nepatrně východní vzezření mu dodávalo dlouhé bílé roucho a špičatá čepice. Vousy měl podobně zašpičatělé.

„Rozumím tomu správně, že hovořím s Elagabalem?“

„K vašim službám,“ řekl a uklonil se s prsty jedné ruky roztaženými na hrudi.

„Decius Caecilius Metellus mladší, senátor a v současné době kandidát na edila pro příští rok.“

„Ach, velice důležitý úřad,“ prohlásil.

„Úřad, se kterým jste měl jisté oplétačky, pokud se nemýlím.“

„Je tohle oficiální návštěva, senátore?“ zeptal se.

„Tak nějak.“

Nedal na sobě znát žádné obavy. „Ať se jedná o úřední nebo společenskou návštěvu, není nutné cítit se nepříjemně. Prosím přijměte pohostinství mého domu. Pokud mě budete následovat, můžeme si udělat pohodlí nahoře.“

Vyšli jsme po schodišti až do překrásné malé střešní zahrady. Některé rostliny jsem zahlédl už z ulice. V rozích stály v ohromných hliněných květináčích pomerančovníky a mřížoví se klenulo nad hlavou tak, aby v létě poskytovalo stín. Teď v listopadu byly rostliny zastřižené, ale přesto jich bylo hodně. Uprostřed v nádherné fontánce zurčel maličký potůček. V Římě bylo jen málo oblastí s dostatečným tlakem vody, aby se jí tolik dostalo až do míst, která byla ve skutečnosti druhým patrem budovy.

Na Elagabalův pokyn jsem se posadil k malému stolku. On si sedl proti mně. Za okamžik se objevila mladá otrokyně s podnosem plným očekávaného občerstvení spolu s několika proužky nízkého chleba posypaného hrubými zrnky soli.

„Pokud mi dopřejete zvyků mé země, chléb a sůl tvoří tradiční nabídku nově příchozímu hostu. Je to prastarý projev pohostinství.“

„Jsem s tím zvykem obeznámen.“ Vzal jsem jeden proužek chleba a snědl ho. Byl ještě horký z pece a úžasně chutný. Obsluhující dívka stála vedle beze slova. Byla bosa, kolem sebe měla od podpaží až ke kolenům ovinutou prostou červenou látku lemovanou žlutou vlnou. Zdobily ji jen náramky kolem zápěstí a kotníků. Těžké černé vlasy jí padaly až do pasu a zrak ostýchavě klopila bez špetky ledabylé drzosti, již lze tak často zahlédnout u římských otroků. Pomyslel jsem si, že na Syřanech přece jen něco bude.

Na rozdíl od mnoha Římanů jsem pociťoval jistou úctu ke zvykům jiných národů a věděl jsem, že na Východě člověk nemůže rovnou přejít k vyřízení záležitosti. Učinit tak bylo známkou hrubosti a špatného vychování.

„Bohové ve vašem atriu,“ začal jsem a zvolil bezvýznamné téma, „který z nich je Baal?“

Usmál se. „Všichni.“

„Všichni?“

„Baal v mém jazyce prostě znamená ,Pán‘. V naší části světa zřídka či nikdy neužíváme skutečná jména bohů. Tento zvyk je tak prastarý, že některá skutečná jména jsme už zapomněli. Proto oslovujeme každé božstvo podle jeho nejznámějšího rysu či místa, kde se nachází. Proto Baal Zefon je Pán hor, Baal Semes je Pán Slunce, Baal Šadaj je Pán hromu a blesku a tak dále. Bohyně je Baalat, což pochopitelně znamená ,Paní‘.“

„Aha. Platí to pro všechny země na východ od Egypta?“

„Do jisté míry. Baal je uctíván v různých jazycích. Pro Babylóňany je to Bel, pro Judejce El, pro Féničany a jejich kolonie Bal. Toto slovo tvoří části mnoha jmen. Mé vlastní jméno se překládá z velice prastarého jazyka jako ,Můj Pán Byl Milosrdný‘. Je také součástí kartaginského jména dobře známého vám Římanům: Hannibal.“

„Fascinující,“ prohlásil jsem. Zdálo se, že je to vzdělaný muž, ne žádný fanatik s vytřeštěnýma očima, kterého jsem tak zpola očekával. „Nikdy jsem v té části světa nebyl – na východě ne dál než v Alexandrii.“

„Snad vás jednoho dne vaše povinnosti zavedou do mé rodné země. I teď se váš prokonzul Krassus ubírá tím směrem.“

„Dnes ráno mě sem přivádí něco, co se dotýká právě této výpravy.“

„Jsem dalek vysokých pozic moci, jsem pouhý ponížený kněz. Ale všechny moje ubohé znalosti jsou vám k dispozici; to je naprosto samozřejmé.“

„Bezpochyby víte o skandálním činu tribuna Ateia Kapitona spáchaném při odjezdu Krassa?“

Zvedl ruce ve východním gestu, jímž prosil o ochranu před zlými silami. „O tom slyšel celý Řím! Těší mě, že jsem tam nebyl, když se to stalo. Takové prokletí zamoří všechny, kdo jsou mu svědky. Má štěstí, že je sloužícím úředníkem Říma. V mé vlastní zemi by ho za takovou urážku bohů stihl nejstrašlivější trest.“

„Těší mě, že uznáváte závažnost toho skutku. Byl jsem pověřen vyšetřováním této svatokrádeže.“

„Je mi ctí, že jste mě oslovil. Ale v prokletí, jak jsem se doslechl, nezazněli Baalim ani jednou. To je plurál od Baal,“ dodal, ačkoli já jsem význam toho slova hned odhadl.

„I tak existuje názor, že by se mohlo jednat o cizí vliv.“

„Ach,“ vzdychl smutně. „A římští úředníci jsou jako vždy ostražití před nebezpečným vlivem cizinců navzdory vašemu zvyku přecpat jimi město v podobě otroků.“

„Přesně. Před třemi lety za edilátu Marka Aemilia Scaura proběhla v Římě očista od cizích kultů. Vaše jméno bylo na seznamu těch, kteří měli být vyhnáni z města, ale přesto vás zde nalézám. Jakpak se to přihodilo?“

Předvedl skutečně obsáhlé gesto zahrnující ruce, ramena, krk a hlavu a vypovídající o veškerých věcech nepoznatelných a nevyhnutelných, spojených se všemi věcmi nesmírně proměnlivými a podléhajícími svévolným změnám, neustále se měnícími, přesto stále stejnými. Nikdy jsem nepotkal lidi s tak výmluvnými gesty, jako mají právě Syřané.

„Ctihodný edil a já jsme dospěli k dohodě, díky které jsem směl zůstat ve městě, pokud se zdržím jakýchkoli nepřirozených praktik a nebudu obtěžovat sousedy.“ Široce se usmál. „Řekl jste, že se ucházíte o tentýž úřad, a pochopitelně tak výjimečný muž, jako jste vy, nebude mít žádné potíže si ho získat. Mohu doufat, že budeme schopni dospět k podobnému porozumění?“

Takže on si myslel, že jsem ho navštívil, abych si řekl o úplatek. Moc dobře znal římské úředníky.

„Mohlo by to tak být,“ prohlásil jsem neurčitě, protože jsem věděl, jak brzy budu nutně potřebovat peníze, „ale teď mě víc zajímá to prokletí. Seznam cizích kněží, kteří se měli poslat pryč, obsahoval vaše jméno a jména dvou dalších označená jako ,obchodníci s chtonickými silami‘. Co to ve vašem případě znamená?“

Trhl obočím vzhůru. „Chtonickými? To není slovo, se kterým se setkávám každý den. Je řecké, že? Označuje záležitosti týkající se podsvětí?“

„Ano. V Římě se k nám chtonická božstva dostala díky Řekům a Etruskům. My Římané jsme venkovani. Naši bohové se starají o pole, řeky a počasí.“

„Aha. Tak to vysvětluje vaši zálibu v pastorální poezii.“

„Prosím,“ ozval jsem se, „považuji pastorální poezii za jednu ze stinných stránek naší doby. Jsem přesvědčen, že jediná básnická forma stojící za pozornost je epika.“

„Hovoříte jako potomek hrdinů. A co se týká chtonických božstev, někteří z Baalim jsou páni podsvětí a za služebníky mají celé legie ďáblíků neustále dychtivých mučit živé. Ti mohou poskytovat mým – mým kolegům,“ zvolil právně neškodný výraz, „jisté cenné služby, vždy však ochranné a zabezpečené dokonale počestnými obřady, to vás ujišťuji.“

„Ale žádné jméno těch božstev v tribunově prokletí nezaznělo?“

„Žádné.“

„Další dva obchodníci jmenovaní spolu s vámi na Aemiliově seznamu: Ešmun z Tapsu a Ariston z Kýmé. Co mi o nich můžete povědět?“

Opět gesto, tentokrát pohrdavé. „Co se týká Ešmuna, hovorem s ním jen budete ztrácet čas. Je to podvodník z Afriky, částečně libyjského původu. Tvrdí, že komunikuje s podsvětím prostřednictvím hada sídlícího ve zlatém vejci. Ve skutečnosti jen obírá bohaté dámy o velké sumy peněz tím, že jim přináší zprávy od jejich mrtvých manželů, dětí a dalších příbuzných. Má výjimečnou schopnost odhadnout, co jeho klienti touží slyšet. Ukradl jméno kartaginského boha a vzal s ním na sebe moc stále lnoucí k tomuto naštěstí již zničenému městu.“

„,Naštěstí‘?“ podivil jsem se. „Vy nechováte ke Kartágu žádnou úctu? Cožpak nebyli Kartaginci vaši příbuzní?“

Ušklíbl se. „Nanejvýš vzdálení. Féničané založili Kartágo před mnoha stoletími a punská rasa uctívala Baalim, ale jejich zvyky se postupně velmi zkazily, přestože město bohatlo a stávalo se mocným. Jak jistě víte, praktikovali nejstrašnější činy – lidské oběti.“

„Byli to barbaři, byť se oblékali sebelépe,“ poznamenal jsem.

„I tak jejich zvyky musely bohům poskytovat jisté uspokojení, protože ta božstva jim požehnala k mnohým vítězstvím. Nakonec, pochopitelně,“ dodal rychle, „bohové a zbraně Říma zvítězili, chvála budiž všem Baalim.“

„Byl to tvrdý boj,“ připustil jsem, „ale díky němu se z nás stali vojáci.“

Vyjádřil jsem to dost mírně. První punská válka představovala čtyřiadvacet let nepřetržitého válčení – bitvy na souši, na moři a obléhání. Kartaginci nám napráskali vícekrát, než jsme porazili my je, ale nakonec se z nás stal nedostižný vojenský národ v dobrém i ve zlém. Předtím jsme válčili jen s našimi italskými sousedy a postupně jsme rozšiřovali naše teritorium na poloostrově. Ale vyhráli jsme na Kartágu Sicílii a s ní jsme poprvé okusili chuť impéria. V závěru třetí punské války jsme měli državy v Hispánii, v Galii a v Africe a z Kartága se stala hromada suti.

„Ariston, to je jiná. Je to velice učený člověk, co se týká bohů a duchů. V těchto záležitostech ho žádá o radu mnoho nastávajících vzdělanců a historiků.“

„A jaký druh kultu vede?“

Pokrčil rameny. „Netušil jsem, že nějaký má. Pochopitelně, že muži zabývající se studiem tajemna často vyvolávají zlomyslné řeči a zlé pověsti. Snad o něm podala nepravdivé informace nějaká pověrčivá či nenávistná osoba.“

„Tak se to mohlo stát.“ Vstal jsem. „Nu, děkuji vám za pomoc a pohostinství. Jsem si jistý, že budu moci nahlásit, že jste s tribunovým skandálním chováním neměl nic společného.“ Ničím takovým jsem si jistý nebyl, ale ani jsem nebyl pod přísahou.

„Těší mě, že jsem se s vámi setkal, senátore,“ řekl, když mě vedl zpátky ke dveřím. „Brzy z vás bude úředník s velkou mocí a já se naučil, že předchozí známost činí takového člověka mnohem přístupnějším.“ Stále očekával, že mě podplatí. Neřekl jsem nic, čím bych jeho domněnku vyvrátil.

K Ešmunovu domu to byla celkem dlouhá procházka. Stál nedaleko starého Dobytčího trhu v bloku obytných domů, jež i podle římských měřítek byly odporné. Vedle jeho dveří byly nakreslené různé kýčovité mystické symboly a já jsem byl přesvědčený, že uvnitř narazím na špinavého blázna s divoce planoucíma očima. Místo něj jsem spatřil elegantně zařízený městský domov člověka se značnými prostředky.

Sám Ešmun byl seriózní, uhlazený šarlatán, jak ho popsal Elagabal. Ten lotr hrdě ukázal své mystické vejce, pěkný zlatý předmět velikosti dětské hlavy. Musel jsem jen předpokládat, že uvnitř sídlí svatý had. I Ešmun se mě pokusil podplatit a já ten pokus znovu ignoroval, ale zanechal jsem dojem, že se někdy můžu vrátit. Jeho okultní znalosti zjevně sahaly jen k jeho sebevědomé řeči; obírání bohatých důvěřivých dam se však krčí na konci mého seznamu netolerovatelných přečinů.

K obydlí Aristona vedla další dlouhá procházka a já se cestou stavil na oběd a krátký odpočinek. Svaly se mi uvolnily a chůze se tak stala trochu snesitelnější. Na Foru jsem uviděl Milona vracejícího se z dopoledního soudu. Zeptal jsem se, zda neslyšel něco o našem výstředním tribunovi.

„Od toho prokletí ani slovo či jediný pohled,“ informoval mě. „Kolem svého domu má gangstery, ale žádní prosebníci se přes ně k němu nedokázali dostat.“

„Pak by mohl být obžalován,“ řekl jsem.

„Pokud bude někdo ochotný vznést obvinění. A pokud ho někdo najde. Ten dům může být prázdný. Populares se strachují o celý institut tribunátu. Jestli zmizel, možná předstírají, že ho chrání před útokem, aby zabránili mnohem většímu skandálu.“

„Nejspíš zbytečně doufám, že se ten prevít sám pověsil.“

„Natolik ochotný mi nepřipadal.“

Pokračoval jsem v chůzi až k Eskvilinské bráně a ven z města. Tohle byla jedna z nejnepříjemnějších čtvrtí římského území, kam se pohřbívali chudí. Vedle deprimujících hliněných hrobů nemajetných občanů část čtvrti obsahovala notoricky známé „hnijící skládky“, kde se ti nejchudší z nejchudších, nevyžádaní otroci a cizinci, a také mrtvá zvířata nevhodná k jinému využití, házeli do vápenných jam. Vítr vanoucí z této čtvrti přinášel za horkých letních dnů naprosto děsivý puch. Ani v zimě vlastně nebyl nijak vábný.

V nedávných letech Maecenas zakryl tyto jámy a nahradil je svými nádhernými zahradami. Za toto občanské vylepšení jsem téměř schopen mu odpustit, že je důvěrným přítelem Prvního občana.

Učený Ariston bydlel nedaleko od proslavených jam v jednopatrovém domě stojícím o samotě jako venkovské sídlo, jen o moc menším. Jediná vegetace sestávala z maličké bylinkové zahrádky a jedinými sousedy byly velmi skrovné hrobky a několik maličkých svatyní.

S úlevou jsem si povšiml, že alespoň jeho dveře a zdi nezdobily magické obrázky. Nikdy jsem k nadpřirozeným záležitostem nebyl moc shovívavý. Zaklepal jsem na prostý vchod bez ozdob a otevřel mi otrok, muž středního věku. Když jsem oznámil své jméno a poslání, uvedl mě dovnitř, kde zametala asi stejně stará, nevýrazná žena. Zdálo se, že Ariston nesdílí Elagabalovu zálibu pro poslušné mladé služebné. Nejspíš byl stoik. O několik minut později vstoupil do atria muž.

„Ano, co pro vás mohu udělat?“ Žádná výstřední gesta na přivítání či nabídky pohostinství, jen tenhle celkem strohý pozdrav. Muž měl zacuchané šedé vousy, vlasy stejné barvy a na sobě řecké šaty. Bral jsem to jako přetvářku. Kýmé kdysi bývalo řeckou kolonií, ale v římském držení už bylo dvě stě let.

„Jste Ariston z Kýmé?“ zeptal jsem se.

„Náhodou ano. Kromě toho, že jste senátor, co vás odlišuje od ostatních občanů?“ S tím člověkem bude zjevně těžké pořízení. Možná že byl spíš kynik než stoik.

„Moje pověření, což je vyšetřit prokletí pronesené tribunem lidu Gaiem Ateiem Kapitonem. Jelikož žijete tady, možná jste o té události neslyšel.“

„Slyšel. Místo k bydlení jsem si zvolil sám; nejsem vyhnanec na nějakém ostrově. Pojďte tedy dál. Musím se podívat na svou zahradu.“

Následoval jsem toho podivného člověka zadními dveřmi ven. „Já si spíš myslel, že tu bydlíte, protože vás před třemi lety edilové z města vyhnali.“

„Nesmysl. Jsem římský občan; mohu bydlet, kdekoli chci.“ Sehnul se, aby si prohlédl neduživou rostlinu.

„Tak proč tady? Většina lidí nepovažuje tuhle čtvrť za přitažlivou.“

Mávl rukou směrem k okolním hrobkám a sloupům kouře stoupajícím z vápenných jam. „Sousedé tu jsou tišší a moc mě neruší. Tím pádem neruší mé studium.“

„Jste si jistý, že to není proto, že vám tohle sousedství poskytuje možnost komunikovat s mrtvými?“

Narovnal se a zahleděl se na mě zpod ježatého obočí. „Většina z těch, co jsou tu pohřbení, byli jen omezení hlupáci, jimž smrt v žádném směru neprospěla. Proč bych s nimi měl chtít mluvit?“

„Podle záznamů je nekromancie a obchodování s chtonickými silami vaší specialitou,“ nenechal jsem se odradit.

„Je rozdíl mezi tím být v těchto věcech učencem nebo podvodným čarodějem,“ podotkl velmi důstojně.

„A přesto se těšíte velké vážnosti mezi pověrčivějšími přítelkyněmi mé manželky. Ty mohou být sotva viněny ze vzdělanosti.“

Zachmuřil se. „A co když jim občas prodám příležitostný amulet či jim poradím ve věcech ohledně osudu mrtvých? I učenec musí jíst.“

„To naprosto chápu,“ řekl jsem se zjevnou neupřímností.

„Poslyšte, senátore,“ ozval se otráveně, „sám Markus Tullius Cicero se nezdráhá obrátit se na mě s otázkami o neznámých bozích či prastarých náboženských praktikách. Mnohokrát sem přišel během svého bádání a požádal mě, abych si přečetl koncepty jeho prací ohledně bohů solárních a lunárních, pozemských a chtonických.“

To bylo skutečně nanejvýš působivé. Muž tak hluboce vzdělaný jako Cicero by nedovolil nikomu, kromě učence týchž kvalit, aby upravoval jeho práce. V duchu jsem si řekl, že se Cicerona na toho muže přeptám.

„Pak musíte skutečně být tím, kým tvrdíte. Nejspíš jste odborník na neobvyklá a děsivá božstva vzývaná Ateiem Kapitonem před několika dny.“

„To jsem. A jestli něco skutečně nesnáším, pak to, když nebezpečné, náročné rituály provádějí amatéři!“

„Chcete říct, že prokletí nebylo provedeno správně?“

„Och, provedl ho dostatečně dobře. Magická technika na úrovni rituálu je jednoduše záležitostí memorování. A jestli existuje jedna věc, kterou politici dokáží zvládnout, pak je to právě memorování. Školy rétoriky učí sotva něco jiného.“

„Věděl jsem, že běžné chrámové rituály takhle fungují. Flaminové a pontifikové se musejí naučit zpaměti nekonečné formule v jazycích, kterým už nikdo nerozumí. Je to totéž u magie?“

„Ach, ano.“ Jak se vnořil do svého oblíbeného tématu, ztratil něco ze své zlosti. „Největší potíž může nastat při shromažďování velmi speciální výbavy a věcí potřebných k příslušnému obřadu. Pokud například váš obřad vyžaduje mumifikovanou ruku egyptského faraona, není to něco, co seženete jen tak ve stánku na Foru. Možná se budete muset vypravit až do Egypta, abyste takovou věc sehnali, a i pak může být obtížné rozpoznat takovou ruku od končetiny níže postavené osoby.“

„To si dokážu dobře představit. Egypťané jsou mazaní obchodníci.“ Prohlásil jsem to s naprostým přesvědčením, protože jsem tam byl.

„I v případě něčeho tak prostého jako jsou byliny a další rostliny,“ pokynul k dobře udržované zahradě, „je nejlepší vypěstovat si vlastní. Tak si je člověk jistý čistotou a pravostí.“

Navzdory svému skepticismu jsem si uvědomil, jak mě zaujal. Je vždy zajímavé slyšet skutečného odborníka vysvětlovat tajemství svého oboru.

„Jak si vzdělaní muži jako vy obstarávají tyto – tyto předměty a ujišťují se o jejich kvalitě?“ Vzpomněl jsem si na neznámé věci, které Ateius házel do svého kotlíku.

Vychytrale se na mě podíval. „Pokud budete pro své hry, které uspořádáte, potřebovat leopardy, jak si myslíte, že je seženete? Na Dobytčím trhu se neprodávají.“

„Spojím se s jedním z loveckých spolků v Africké provincii.“

„A nejspíš to uděláte prostřednictvím proprétora vládnoucího v Africe, ne? A není to člověk, který kdysi sám býval edilem a potřeboval přesně totéž?“

„Chápu, kam tím míříte. Existuje jisté bratrstvo čarodějů, kteří vědí, jak se navzájem zkontaktovat, a vzájemně důvěřují své čestnosti a odborným znalostem.“

Opravdu se usmál. „Přesně! V zemích kolem moře žijí učenci jako já, praktikující magii, kněží mnoha božstev, všichni schopní svolat se v případě potřeby. Vybudovat takové známosti trvá sice celý život, ale je to neocenitelný zdroj.“

Přešel k malé mramorové lavičce pod mohutným cypřišem a posadil se. Zatímco jsme hovořili, otrokyně přinesla džbán a poháry. Přijal jsem místo vedle něj a jeden pohár jsem si vzal.

„Tak co jste myslel tím, když jste řekl, že Ateius je amatér, ačkoli provedl to prokletí kompetentně?“

Na okamžik se zamyslel. „Čarodějnictví, nejsložitější součást magie, je nesmírně obtížné. Nehovořím tu o bezvýznamných kouzlech prováděných čarodějnicemi. Mám na mysli vzývání často zlých démonů pustin a podsvětí. Nestačí, aby takovou práci vykonaly zasvěcené osoby. Měli by se o ni pokoušet jen ti, kdož oplývají výjimečnou pevností charakteru, vnitřní mravní silou a pravou vznešeností ducha.“

„A proč by to tak mělo být?“

„Protože člověk, který se snadno nechá podplatit a svést kvůli moci, bude okamžitě a zcela zkažen stvořeními, jež velcí bohové zahnali do pustin a pod zem. Praktikování je nanejvýš nebezpečné pro toho, kdo ho vykonává. Cicero je báječný a hluboce vzdělaný muž a dobře ví, že se nemá pouštět do tajemného umění, o kterém jsme hovořili. Nejenže ho považuje za nečestné, ale v této oblasti si je moc dobře vědom své vlastní slabosti.“

To byla chytrá poznámka. Obdivoval jsem Cicerona víc, než kteréhokoli jiného Římana té doby, ale i já jsem viděl, jak ho žízeň po moci a poctách oslabovaly. Kdysi to byl mladý vynikající řečník se vší Katonovou čestností a žádnou Katonovou náboženskou zaslepeností, ale během let se stal nepěkně nadutým a ufňukaně mrzutým nad zmarněnými plány a pobuřovalo ho, že nedosáhl nejvyššího vlivu a vážnosti. Jak zajímavé dozvědět se, že on sám si to uvědomoval.

„Chápu správně, že Ateius Kapito není takový muž?“

„To není.“

„Pak ho tedy znáte?“

„Ano. Jako mnoho dalších si ke mně chodil během let pro rady, jež jsem mu předával bez nejmenších omezení, otevřeně a upřímně, což činím se všemi vážnými studenty. Troufám si tvrdit, že o některých z temných božstev, jež vzýval, se dozvěděl ode mne.“

„A vy jste ho ty věci naučil, ačkoli jste věděl, že má špatný charakter?“

Ušklíbl se. „Ta jména mají sama o sobě pramalou sílu. Povětšinou byla zapomenuta, ne potlačena. Římané začali respektovat chtonické znalce až pozdě během své historie, ne jako ostatní italské národy – Samnité a Kampáňané, Faliskové, Sabinové, Marsové, Pelignové, Umbrové a zejména Etruskové. A sotva musím zdůrazňovat, že jižní Itálie byla až do nedávné doby převážně řecká. Moje vlastní rodné město Kýmé bylo založeno jako řecká kolonie před víc než tisícem let a moji předkové dobře znali všechny zmíněné kmeny. Lidé na tomto poloostrově byli mnohem důvěrněji obeznámeni s podsvětím než celý zbytek světa dohromady.“

„Mám nějaké zkušenosti s místními čarodějnickými kulty,“ připustil jsem. Byl to zážitek, na který jsem toužil zapomenout.

„Pak tomu trochu rozumíte. Nu, Ateius Kapito byl stoupající mladý politik a bezvýznamný učenec. Byl příjemný, jak už politici většinou bývají, když chtějí; byl vnímavý a inteligentní. Ale brzy jsem postřehl, že lační po znalostech, které jsem mohl poskytovat, aby získal politickou výhodu před svými protivníky, jak už to takoví muži často dělají.“

To mě zaskočilo. „On nebyl jediný římský politik, který vás vyhledal?“

„Ani zdaleka. Svou moc rádi posílí čímkoli. Když jsem ještě žil v Kýmé, přišel za mnou dokonce diktátor Sulla, jenž proslul svou náklonností k magickým záležitostem a přisuzoval veškerý svůj úspěch ojedinělému vztahu s bohyní Fortunou. Navíc, mohu-li dodat, se snadno nechal ošálit podvodníky. Muž, jenž je neuvěřitelně chytrý ve svém oboru, bývá v jiném často úplný hlupák.

Ale ať jsou inteligentní, státničtí či jen chamtiví, takové muže zajímá pouze moc, ne znalosti. Skutečný učenec se zajímá pouze o vědění.“

K tomu jsem měl své výhrady. „Kdy k vám Ateius přišel naposledy?“

„Počkejte, nemohlo to být letos, byl příliš zaměstnaný svým úřadem, aby na to měl čas. Dost často se začal objevovat asi před čtyřmi lety, ale jeho návštěvy řídly, když pochopil, že mu neodhalím žádná skutečně strašlivá tajemství. Řekl bych, že tu byl naposledy asi před osmnácti měsíci, a to měl tolik starostí se svou kampaní za získání tribunátu, že jeho návštěva byla velmi povrchní.“

„A co ho nejvíc zajímalo?“

„Slova a jména moci, co jiného? Chtěl, abych mu pomohl ovlivnit volby! Jak absurdní!“ Odfrkl si, aby naznačil, že on je nad takové přízemní uvažování povznesený.

Už nějakou chvíli jsem přemýšlel, jak zavést řeč k jádru mého vyšetřování, aniž bych toho moc prozradil, a tohle mi poskytlo příležitost.

„Existují někteří lidé ve vysokých pontifikálních úřadech,“ spustil jsem opatrně, „kteří mají podezření, že mohl právě taková slova či jména použít.“ Konkrétněji jsem se vyjádřit nemohl. „Věděl byste to, kdyby tomu tak bylo?“

Sjel mě mrazivým pohledem. „Pokud ano, nic takového se nenaučil ode mě!“

S tímto spíš podmínečným popřením vstal, vzal svůj pohár a přešel k nedalekému poli hustě pokrytému prostými hroby. Zastavil se u jednoho z nich, obyčejné kamenné desky s hrubě vytesaným jménem. Vedle kamene čněla ze země hliněná trubka. Ariston do ní vylil svůj pohár.

„Tohle byl příšerný opilec,“ řekl. „Zavraždil manželku a děti a pak se oběsil. Pokud čas od času nedostane napít, ruší sousedy.“ Poctil mě méně mrazivým pohledem. „Ani mrtvé se nevyplácí podceňovat.“

Vydali jsme se zpátky do domu a tam jsem se s ním rozloučil. „Děkuji vám za pomoc. Bylo to velmi poučné. Možná vás budu muset ještě vyhledat.“

„Jen tak klidně učiňte. Prosím pozdravujte Cicerona. Povězte mu, že už je to velmi dlouho, co jsem ho naposledy viděl.“ S těmito slovy se vrátil do domu.

Vydal jsem se pomalu do města. Cestou domů jsem uvažoval, že mě tohle podivné vyšetřování přivádí k některým nesporně zvláštním lidem. V průběhu jediného dne jsem rozmlouval s knězem syrských bohů, šarlatánem s magickým vejcem a teď s povýšeným učencem-filozofem a Ciceronovým přítelem, jenž ale nebyl až natolik povýšený, aby občas neprodal důvěřivým zákazníkům kouzlo, talisman či čarodějnický trik. Řím je město takovéhle neuvěřitelné rozmanitosti. Není divu, že jsem vždycky tak strašně nerad pobýval mimo něj.

Ten večer jsem s Julií probral všechno, co jsem zjistil. Ona mi přitom k mé hrůze ukazovala oblečení a ozdoby, které si koupila na recepci na egyptském velvyslanectví.

„Zdá se, že Ešmun vypadá nejslibněji,“ prohlásila. „Co si myslíš o těchhle náušnicích?“ Přidržela si je u svých drobných lalůčků.

„Rozkošné,“ prohlásil jsem. V té chvíli mi hlavou projela ostrá bolest. „Smaragdy ti jdou moc dobře k očím. Proč Ešmun? Ten muž je jen obyčejný šarlatán.“

„Právě proto ho podezřívám. Snadno tě přesvědčil, že je jen mizerný podvodník. To znamená, že skrývá hluboká tajemství. Co tyhle zelenavé perly?“

„Pěkně se hodí k smaragdům. Ne, já nejsem tak úplně spokojený s Aristonem z Kýmé.“

„S Ciceronovým přítelem? Zdá se, že byl otevřený a ochotně spolupracoval.“

„To nic neznamená. Každý zloduch, který se vyzná ve svém oboru, ví, jak působit otevřeně a nápomocně.“

„Ale ty se chlubíš tím, že ti takové úskoky neujdou,“ podotkla. „Tyhle šaty jsou napůl hedvábné. Mám si je vzít?“

Nechtěl jsem ani pomyslet na to, co stály. Napůl hedvábné! „Samozřejmě si je vezmi. To, co řekl, nevzbudilo mé podezření. To, co neřekl, však ano.“

„Jak chytré. Prosím pokračuj.“ Obdivovala se ve vyleštěném stříbrném zrcadle.

„Byl na Scaurově seznamu vyhnanců, ale je stále v Římě. Nu, tedy hned za hranicí města, ale víš, co myslím. Elagabal v podstatě připustil, že vyřešil svou situaci značně vysokým úplatkem, a byl by velice rád, kdyby mohl tentýž obnos předat i mně. Stejně tak Ešmun.“

„A zeptal ses Aristona?“

„Ne, občanovi se takovéhle otázky kladou pouze u soudu nebo se ho může ptát z pravomoci prétora ustavený iudex. Bylo třeba postupovat obezřetně.“

„Je jisté, že je občan?“ Zkusila si vytáhnout vlasy na temeno do drdolu.

„Obyvatelé Kýmé mají plné občanství přinejmenším od Mariových dnů, možná i déle. Pokud je skutečně Řek, musí být jedním z posledních žijících Řeků z Kýmé. To místo převzali Kampánci už před staletími.“

„O Kýmé se mluví málo, až na Sibylu. Každý zná Sibylu z Kýmé. No, přeci víme, že Scaurus byl k obviněným občanům shovívavý.“

„Jsem si však jistý, že od nich požadoval pořádné sumy,“ řekl jsem. „A to mě trápí. Máme tu věhlasného, ale nuzného učence, co se sníží k prodávání kouzel, a žije skromně v prostém domě postaveném na absolutně nejlevnějším pozemku na celém římském teritoriu. Tak čím podplatil Scaura?“

Tohle ji konečně odvedlo myšlenky od příprav. „Dobrá otázka. Co když ho ožebračil právě ten úplatek?“

„To stojí za úvahu, ale hovořil, jako kdyby tam žil déle než poslední tři roky. Musím se zeptat Cicerona.“

„Udělej to,“ poradila mi. „Myslíš, že Cicero bude zítra na velvyslanectví?“

Kapitola 8

„Líbí se ti můj účes?“ zeptala se Julie.

„Vypadáš kouzelně, má drahá,“ ujistil jsem ji. Vlastně vypadala lépe než kouzelně, když jsme se kolébali v pronajatých nosítkách a všichni kolem nás obdivně sledovali. Boky nosítek byly vyrolovány nahoru, aby se kolemjdoucím poskytl co nejlepší pohled. Julie oblečená v napůl hedvábných šatech a ozdobená smaragdy a perlami, s obličejem profesionálně nalíčeným a vlasy vyčesanými se záplavami kudrlin mohla klidně stát modelem pro některou bohyni. Já sám jsem nijak špatně nevypadal, protože modřiny se mi postupně ztrácely a na sobě jsem měl svou nejlepší tógu. Zimní slunce pozdního odpoledne stálo nízko na jihu, ale poskytovalo jasné světlo, které nám oběma lichotilo. Za námi jako obvykle kráčeli Hermes a Cyprie.

„Já jsem tak rozrušená,“ prohlásila a zbytečně se ovívala.

„Nechápu proč. Účastnila ses hostin na Ptolemaiově dvoře. Tohle nebude ani zdaleka tak opulentní.“

„Víš, že to není totéž. V Alexandrii jsem mohla zůstat jen na první část večera. Kvůli své dobré pověsti jsem musela odejít dřív, než se začaly dít skutečně skandální věci. A navíc se tyhle hostiny konaly na barbarském dvoře plném zpola šílených egyptských šlechticů, perských zvrhlíků a makedonských surovců. Lisových recepcí se účastní smetánka římské společnosti.“

„Viděl jsem smetánku římské společnosti chovat se jako bandu opilých pirátů plenících pobřežní sídlo,“ pověděl jsem jí. „Část diplomatova umění je přimět lidi, aby se uvolnili, a v tom se Lisas opravdu vyzná.“

„Pak mě budeš muset chránit,“ prohlásila.

Egyptské velvyslanectví stálo na úbočí Janikula v poměrně nové čtvrti Zátibeří. Domy na Janikulu se zbavily svírajících hradeb města a rozlézaly se na prostorných pozemcích; mnoho z nich patřilo bohatým cizincům. Na vrcholu kopce se na stožáru třepotal dlouhý rudý prapor, jenž se stahoval pouze tehdy, když se přiblížil nepřítel.

Přenesli nás přes most Sublicio, kde nás protlačili davem žebráků, kteří se vždycky potloukají na mostech, a odtamtud cestou vzhůru podél starých hradeb. Ty postavil Ankus Marcius, aby se spojil most a Serviovy hradby s malou pevností obklopující stožár. Jak z hradeb, tak z pevnosti zbyly už jen ruiny navzdory občasným požadavkům na jejich rekonstrukci.

Konečně jsme dorazili na velvyslanectví, kde nás zástupy otroků zasypaly květy, kropily nás parfémy a vůbec se chovaly, jako kdybychom právě sestoupili z Olympu, abychom dovolili ubohým smrtelníkům hřát se v našem třpytu. Sluhové dokonce věnci ozdobili i naše otroky.

Místo bylo úžasnou směsicí architektonických stylů, vyzdobené nejextravagantnějšími malbami, freskami a obrazovými mozaikami. Budovy a pozemky byly posety řeckými a egyptskými sochami a všude rostly okrasné keře a stromy z celého světa.

Přivítat nás přišel sám Lisas zavinutý do obrovského vzdušného roucha obarveného pravým tyrským purpurem. Na obličeji měl silný nános kosmetických přípravků, aby zakryl stopy zpustošení, které mu na tváři zanechala jeho proslulá zvrhlost.

„Vítejte, senátore Metelle! A tohle musí být neteř velkého dobyvatele, překrásná Julie, o jejíchž nesčetných ctnostech a kladech Jeho Veličenstvo a všechny královské princezny pěli chválu. Král Ptolemaios byl zdrcen, že jste musela opustit jeho dvůr. Princezna Berenice se od vašeho odjezdu utápí v melancholii a mladá princezna Kleopatra denně volá po vašem návratu. Vítejte, vítejte, Julie pocházející z bohyně!“ Vzal ji za ruce, ale k mé úlevě je nepolíbil.

„Jsem tak okouzlená a polichocená. Považuji vašeho krále a jeho princezny za své nejdražší přátele a neumím ani vyjádřit, jak vysoce si jich můj strýc Gaius Julius Caesar váží.“

„Vašimi slovy jsem doslova unesen,“ prohlásil a zdálo se, že snad z čirého nadšení omdlí. Pak se jak mávnutím kouzelného proutku vzpamatoval. „Ale, dorazil konzul Pompeius! Musím k němu letět. Buďte v mém domě jako doma a využijte všeho, co nabízí, byť je tak prostý. Vždy vás budu ctít a milovat, mí přátelé!“ A s tím odešel, až se mu roucho zatřepotalo.

„Už vidíš, co dělá skutečně velkého diplomata?“ zeptal jsem se.

„To až bere dech! Nikdy jsem se necítila vznešeněji. V životě jsem Ptolemaia neviděla natolik střízlivého, aby si mě druhý den pamatoval, Berenice je úplně pitomá, ale Kleopatra byla tehdy roztomilá dívenka. Navíc chytřejší než zbytek královské rodiny dohromady. Proveď mě.“

Tak jsem ji doprovodil po labyrintu místností. Ve všech bylo plno hostů, umělců, sluhů a stolů prohýbajících se pod lahůdkami. Lisas nepořádal formální večeře, pokud nebavil malou, soukromou skupinu, jako například sloužící římské úředníky či vyslance z ostatních zemí. Místo toho nechal lidi kolovat, jak jim bylo milo, a zajistil spoustu toho, čím by se dobře bavili, ať už se nacházeli kdekoli. V několika jezírcích skotačily nahé nymfy. Alespoň tedy vypadaly jako nymfy. Rozhodně pro moje oči.

Ukázal jsem Julii neblaze proslulý krokodýlí bazén plný ohavných, apatických plazů, kterému dominovala mramorová socha Sobeka, boha s krokodýlí hlavou. V bazénu nebyly žádné nymfy, nahé ani jiné. Římským otrokům se vždycky říkalo, že kdyby utekli, budou prodáni Lisovi jako krmení pro krokodýly. Pochybuji, že se to kdy stalo, ale úplně na lehkou váhu jsem to brát nemohl. Byl to muž rozhodně neobvyklých choutek.

„To je nestvůra!“ zvolala Julie a ukázala na dvanáctistopý kus, který ospale polehával na břehu bazénku. Hřbet měl posetý šrámy z mnoha bitev s ostatními krokodýly. „Má v tlamě zlato?“

Naklonil jsem se dopředu a viděl, že ta bestie má na horní čelisti kolem vršku jednoho ze špičáků obtočený zlatý drátek. „Úžasné. Egypťané mají báječné zubaře. Znal jsem muže, jimž připevnili falešné zuby k vlastním sousedním přesně takovýmhle zlatým drátkem. Věděl jsem, že krokodýly mumifikují, ale netušil jsem, že se tak starají o jejich chrup.“ Další ptolemaiovská výstřednost.

Potkali jsme spoustu přátel a začali nevyhnutelné kolo společenské konverzace. Vedle prominentních římských státníků a jejich manželek pozval Lisas exotické hosty, jako byl vyslanec Arábie Felix či bohatý obchodník z Indie. Lisas sehnal i nějaké básníky a dramatiky, aby oslnili vtipem a konverzačními schopnostmi, a také kurtizány vybrané pro jejich krásu a výjimečné vychování. Věděl, jak vytvořit vyváženou skupinu. Během večera poletoval mezi hosty a ujišťoval se, že se setkal každý s každým a že se nikdo nenudí.

Byl tam Pompeius – Lisas přirozeně musel pozvat konzula – a stejně tak Milo a několik dalších prétorů, ale chyběl Klodius, Antistius a všichni další, kteří by nejspíš vyvolali nějakou vášnivou hádku a zničili tak slavnost. Lisas se elegantně vyhnul společnému pozvání smrtelných nepřátel. Ten muž byl rozený diplomat.

Dostalo se mi mnoha blahopřání a poplácání po zádech za můj heroický výkon u obětních nosítek. Blahopřání byla milá, ale poplácání po zádech dost bolestivá. Nacházeli jsme se právě v hlavní místnosti sídla (nejsem si jistý, jak by se takové místnosti mělo říkat; spíš se podobala Ptolemaiově trůnnímu sálu, ale byla menší), když vypukl zmatek. Směrem od hlavního vchodu přicházeli dva liktoři a mezi nimi státní otrok v krátké tunice, v sandálech vysoko zašněrovaných a s čapkou posla. Nesl bílou hůl, která otevírala všechny brány a dveře a dávala mu právo zabavit jakéhokoli koně či povoz.

„Je to senátní posel?“ zeptala se mě Julie v náhlém tichu.

„Prétorské hodnosti,“ pověděl jsem jí. „Té nejvyšší.“

Muž přešel přímo k Pompeiovi a tichým hlasem s ním rozmlouval. Konzulův obličej se stal obrazem zděšení.

„Myslíš, že je to bitevní zpráva?“ zeptala se mě bez dechu Julie. „Katastrofa?“

„Nenese pouzdro na zprávy,“ podotkl jsem. „Ať je jeho poselství jakékoli, je krátké.“

Pompeius zvedl ruku a luskl prsty. Vojenský signál se rozlehl po celém sídle. „Všichni senátoři ke mně!“

„Počkej tady,“ zašeptal jsem Julii. Pospíchal jsem k němu spolu s asi dvěma tucty dalších. Milo už stál vedle Pompeia a my ostatní se shromáždili těsně kolem něho. Věděli jsme, že to nevěstí nic dobrého. Jako klesající odliv se ti, již nezastávali žádný úřad, stáhli dozadu ke stěnám a zanechali za sebou jen muže v různě pruhovaných tunikách a tógách, jako kdyby stáli na ostrůvku uprostřed místnosti. Lisas se po mně podíval s úzkostí, ale také s jistým škodolibým očekáváním. Skutečná katastrofa by byla dokonalým vyvrcholením jeho večírku.

„Senátoři,“ začal Pompeius, „právě jsem obdržel nanejvýš důležitou zprávu. Tribun lidu Gaius Ateius Kapito byl objeven zavražděný.“

„Ha!“ zvolal zapšklý starý senátor jménem Aurunkuleius Kotta. „To tomu mizerovi patří!“ Byl to známý přívrženec aristokratické strany. Ozvala se spousta souhlasného mumlání.

„Přesně to si myslím,“ pronesl suše Pompeius. „Jenomže ten muž byl tribun a v této chvíli prostí občané panikaří a shromažďují se na Foru připravení vypálit celé město. Musíme tam ihned jít a uklidnit je, nebo propuknou nepokoje, jaké Řím už celou generaci nezažil.“

Došel jsem k Julii. „Nejspíš vypukne vzpoura. Nesnaž se dnes v noci dostat domů. Zůstaň tady nebo u přátel v Zátibeří. Herme!“

„Tady, domine!“ Takhle formální byl jen ve chvílích, když věděl, že je situace vážná.

„Máš svou hůl?“

„Zrovna tady.“ Poklepal si na dost necudnou bouli vepředu na tunice. „Budu vám hlídat záda.“

„Ne, zůstaň s Julií. Chci, aby…“

„Vezmi si ho,“ naléhala Julie. „Já půjdu do babiččina letního domu, je to odsud jen kousek.“

„Na to místo jsem zapomněl. Tak dobře, běž tam. Zařídím, aby ti Lisas dal doprovod.“ I kdyby se výtržnosti přelily z města a přes řeku, žádný dav by nikdy nesebral odvahu zaútočit na Aureliin dům.

„Ty to nebezpečí zveličuješ,“ prohlásila.

„Ani v nejmenším. Byl zavražděn tribun. To už se nestalo téměř třicet let a tehdy se dav bouřil bez přestávky tři dny.“

„A já myslela, že tvůj život bude trošku klidnější, když odjedeš z Galie.“ Podobně jako ostatní přítomné manželky neučinila ani náznak pohybu, aby mě objala či políbila. Takový veřejný projev by byl pro ženu jejího vychování nemyslitelný. Občas si myslím, že dovádíme celou záležitost gravitas příliš daleko.

„Samozřejmě,“ přikývl Lisas, když jsem s ním promluvil. „Už svolávám dohromady své vojáky. Nemohou projít branou, ale svým hostům poskytnu doprovod na jakékoli místo na tomto břehu řeky. Pochopitelně pokud se dáma rozhodne tu zůstat, je víc než vítaná.“

„Jsem vám velice zavázán,“ ujistil jsem ho. „Nikdy vám to nezapomenu.“ Zdálo se, že při vyhlídce na získání mé vděčnosti omdlí, a já ho tak zanechal. Moje mysl byla o moc klidnější. Stráž velvyslanectví tvořili pouze drsní Makedonci – v jejich řadách nebyl ani jeden Egypťan.

„Liktoři dopředu!“ vykřikl Pompeius, když jsme se shromáždili na nádvoří. S konzulovými a prétorovými liktory v dvojstupu jsme tvořili impozantní průvod.

„Do pochodu!“ zvolal Pompeius a vyrazili jsme. Pompeius byl v čele, za ním Milo, další prétoři za Milem. My méně důležití senátoři jsme je v hejnu následovali. Za námi kráčela celkem značná síla strážců, většinou otroků vytrénovaných v ludu podobně jako Hermes, kteří nesměli nosit zbraně, ale měli obratné pěsti a hole. Příliš dobře jsem si však uvědomoval, že by nám poskytli malou ochranu proti útoku skutečného davu.

Nicméně jsem také věděl, že na Foru budou Milonovi lidé, mnoho Pompeiových klientů i osobní stoupenci dalších význačných mužů, a ti by mohli být schopni udržet dav na dostatečně dlouho, abychom stihli utéct, pokud by došlo k nejhoršímu.

Přešli jsme přes most a prošli branou, kde nám stráže vzdaly poctu. Pompeius se u nich na chvilku zastavil.

„Vidíte něco?“ zavolal na muže stojící nahoře na jedné věži u brány.

„Žádný oheň, konzule,“ odpověděl muž.

„Dobře. Ještě to pořádně nezačalo.“ Odvedl nás přes Dobytčí trh kolem přízračného monstra Cirku Maximu a pak kolem Kapitolu. Tuskanská ulice by nás bývala dovedla rychleji k cíli, ale takhle jsme se dostali k Juliově bazilice, jež měla mnohem impozantnější výhled na Forum a skýtala nám lepší únikovou cestu vzhůru do chrámu Jupitera Kapitolského, pokud by se situace vyhrotila. V každém případě byla cesta příliš krátká.

„Až se dostaneme k bazilice,“ řekl Pompeius, „chci, aby liktoři utvořili řadu do poloviny schodů. Senátoři zůstanou nahoře nad schody, sloužící úředníci se postaví blíž ke mně. Milone, mohu se spolehnout, že tam budou vaši lidé?“

„Pro takovéhle situace mají své rozkazy, konzule,“ odpověděl. „ Všichni muži budou na svém místě, aby nám poskytli co nejlepší ochranu. Otázka zní: co udělá Klodius?“

Tatáž otázka táhla hlavou i mně. „Klodius nebude chtít žádné nepokoje, které by sám neřídil, a nikdo nedokáže řídit tenhle dav, jakmile ztratí hlavu,“ prohlásil jsem.

„Metellus má pravdu,“ přisvědčil Pompeius. „Milone, nepřeji si, aby mezi vámi cokoli propuklo.“

„Já nic nezačnu,“ slíbil Milo.

Jakmile jsme se dostali na Dobytčí trh, slyšeli jsme před sebou burácející dav. Hluk zeslábl, když jsme zadními dveřmi vstoupili do Juliovy baziliky a přešli její rozsáhlé nitro obývané jen noční úklidovou četou státních otroků, kteří se choulili v rozích a strachy třeštili oči. Pak jsme vyšli mezi sloupoví portika a okamžitě nás ohlušil strašlivý řev rozlíceného davu.

Vedle sebe jsem uslyšel zamumlat jednoho senátora: „Jestli přežiji dnešní noc, obětuji bílého kance Herkulovi.“

Za sebe jsem byl připraven slíbit celé stádo býků Jupiterovi. Na Foru to vřelo, dav lidí připomínal moře zmítané bouří, ozářené mávajícími pochodněmi a ještě osvětlené hranicemi, které z nějakého neznámého důvodu musí dav vždycky zapálit. Ohně živil nábytek a stavební materiál vydrancovaný z nedalekých budov. Alespoň že hořely na dlažbě a ještě se nerozšířily na domy a veřejné budovy, ale to byla jen otázka času. Bezmyšlenkovitý dav je vždycky šťastný, když může vypálit své vlastní domy a obchody, a probere se, až když pomine hysterie a je třeba někoho obvinit za jeho vlastní zvířecí chování. Tahle část se většinou hodí pro další nepokoje, pro ty s větším krveprolitím než žhářstvím.

Liktoři zaujali bok po boku místa na schodech a fasces drželi šikmo přes hrudník. Někteří lidé z davu zahlédli liktory i shluk hodnostářů na terase nahoře na schodech. Jak se zpráva šířila, davem proběhl podivný pohyb, něco jako když se valí zčeřená voda. Postupně počínaje předními okraji a pak středy malých shluků lidí tu a tam začalo docházet k zárodečnému hemžení jako u mravenců, a jako u mravenců se slilo v jeden směr a vzápětí se celá masa vzdouvala směrem k bazilice až na ty, již si už zajistili výhodné místo na podstavcích pomníků nebo viseli jako opice z velkých soch a obrovských sloupů.

V čele jsem uviděl Klodia oblečeného do pracovní tuniky. Byl několik kroků před davem a běžel, seč mu síly stačily. Ne že by lidem utíkal, ale stále se držel před nimi.

„Nechte toho muže projít!“ přikázal Pompeius liktorům, „ale nikoho jiného, kdo nemá hodnost senátora.“

Z hlubin baziliky za námi tiše přišli další senátoři. Byli to ti statečnější členové stavu, kteří sledovali situaci z úkrytů kolem Fora a čekali na signál ke shromáždění. K mé úlevě jsem zahlédl Cicerona, Katona, Balbuse a některé další. V přítomnosti tak odvážných a významných mužů bychom to mohli zvládnout. Přejel jsem dav pohledem a všiml si, že Milonovi gangsteři zaujali pozice hodně vpředu připravení se na rozkaz svého pána otočit a zadržet dav. Vlastně celou část davu nejblíže ke schodům tvořili Milonovi a Klodiovi stoupenci. Při tom pohledu jsem pocítil jistý druh zvrácené hrdosti. Římané dokonce umějí zvládnout krvežíznivý dav. Jen ať se o něco takového pokusí barbaři, jestli se jim to podaří.

Klodius vyběhl po schodech, obličej měl stažený do šklebu, divoce gestikuloval rukama, mával jimi a třásl pěstmi, jako kdyby spílal Pompeiovi krátce před tím, než se na něj vrhne. Ale jednalo se jen o rozmáchlá gesta herce k potěšení davu za ním. Jeho slova patřila příčetnému, chladně uvažujícímu muži.

„Pompeie! Dnes v noci jsi jediným mužem v Římě, který může dav uklidnit. Udělal jsem, co bylo v mých silách, ale ani já jsem je takhle ještě neviděl! Rychle konej!“

Pompeius sestoupil po schodech s napřaženou rukou a vzal Klodia kolem ramen ve starostlivém a smírném gestu. Oba dva se obrátili a vyšli zpátky po schodech. Za nimi se hluk davu maličko ztišil. Lidé se sice úplně neuklidnili, ale začali trochu váhat.

„Hradbu kolem mě!“ přikázal Pompeius. Senátoři se semkli kolem Pompeia, Milona, Klodia, Cicerona a Katona, kteří dali hlavy dohromady, aby rychle něco vymysleli. Bylo úžasné vidět, jak tato skupinka mužů, mezi nimiž panovalo mnohem více jedovatého nepřátelství než věrného přátelství, dokázala v okamžiku zapomenout na vzájemnou nenávist a spolupracovat pro blaho všech. Nejspíš se jedná o další aspekt římského génia: politický kompromis.

Po několika minutách jednání se rozešli. Za hradbou senátorů se Klodius a Milo protlačili na okraj schodů a Pompeius s Ciceronem šli středem. Kato se postavil vedle mě.

„Co vymysleli?“ zeptal jsem se ho.

„Provizorní řešení,“ zahučel. Ústa měl stažená do pochmurné, napjaté linky. „Může to vyjít. Buď připravený vyskočit dopředu, až se ozve tvoje jméno.“

Ach, ne, pomyslel jsem si a srdce se mi sevřelo. Zatáhli mě do toho!

Pompeius vznosně dokráčel na přední okraj terasy a zvedl ruce, aby si zjednal klid. Křik postupně utichal, pak i mumlání a šepot a po několika minutách se rozhostilo ticho. I divoce zmítající se pochodně se pomalu uklidňovaly, až je lidé nakonec drželi pokojně, a tak jediný hluk byl nakonec docela příjemný praskot ohňů. Klodius měl pravdu: té noci pouze Gnaeus Pompeius Magnus mohl takový dav uklidnit. Jediný další muž, který by to rovněž dokázal, byl Caesar, ale ten byl hrozně daleko.

„Občané!“ zvolal Pompeius hlasem vyhrazeným pro vojenská cvičiště a odrážejícím se od budov na vzdálené straně Fora, „postihlo nás velké neštěstí! Bohové nám ještě neodpustili svatokrádež spáchanou před pěti dny, kdy můj kolega konzul Markus Licinius Krassus odjížděl do své prokonzulární provincie.“ Hezká formulace, pomyslel jsem si. Ať se přihodilo cokoli, připomene to lidem, že si Ateius svůj osud přivodil sám.

„Nyní byla spáchána další svatokrádež!“ pokračoval. „Tribun lidu, držitel posvátného úřadu, byl hanebně zavražděn! Jako všichni Římané i já se bojím hněvu bohů! Všechna naše nenávist musí být zapomenuta, dokud spravedlnosti nebude učiněno zadost a dokud nebude zřejmé, co po nás bohové žádají!“

Ještě chvilku pokračoval ve stejném duchu a hovořil o bozích a usmíření a důsledně se vyhýbal jakémukoli fanatickému stranění. Bylo to skvělé představení. Pompeius nebyl moc velký politik, ale věděl, jak promlouvat k masám. Zatímco hovořil, uviděl jsem Klodia a Milona dole na rohu schodů v temném místě za starým památníkem Scipiona Afrikana, kde je lidé nemohli zahlédnout, jak dávají instrukce svým mužům. Jeden z nich dostane rozkazy a pospíší si do davu. Zahlédl jsem tam muže, který nepatřil ani do jednoho gangu: vyhlášený křikloun a nespokojenec z Fora známý jako Folius. Utvořil jistý druh strany o jednom členu bez jasného politického programu, ale vždy připravenou k mocnému slovnímu provokování.

Po několika minutách se k nám Milo a Klodius připojili. „Už jsou připravení,“ řekl Milo Pompeiovi. Ti tři se chvíli tichým hlasem radili a hluk davu znovu začal nabírat na síle. Pak Pompeius pokročil dopředu.

„Přineste tělo Ateia Kapitona!“

Dav se rozšuměl. Někde blízko středu Fora začal rozruch, pak se zvedl mohutný útvar a začal se blížit k bazilice. Byl to tajuplný pohled, jak ta věc rozdělovala dav a jeho pochodně jako loď proplouvající nadpozemským mořem. Na okamžik jsem se otřásl – tolik se to podobalo Charónově loďce přepravující duše mrtvých přes řeku Styx.

Pak se to dostalo blíž a já spatřil skupinu mužů nesoucích mrtvolu vystavenou na provizorním katafalku. Byla to obyčejná dřevěná deska, na niž postavili pohovku, bezpochyby ukořistěnou z nějakého domu nebo obchodu. Na pohovce leželo něco nejasně lidského tvaru a prosáklého krví a zabaleného do podivně pruhovaného roucha, se kterým jsem byl až příliš důvěrně obeznámen.

„Pompeie!“ Uviděl jsem Folia, jak si razí cestu davem, až se zastavil u řady liktorů. Ukázal na konzula: „Lidem tohoto města se dostane spravedlnosti za Ateiovu posvátnou krev. Uspokojíš nás nebo pověsíme každého římského aristokrata na jeho vlastní bílé tóze?“ Po jeho slovech to v davu zabouřilo.

Pompeius si přitiskl ruku na prsa a zatvářil se na smrt uraženě. „Můj příteli! Cožpak Gnaeus Pompeius Magnus, vítěz na souši i na moři ve všech částech světa, triumphator a již podruhé konzul, někdy zradil své vládce, římský lid?“ Tentokrát se z davu ozval souhlas a potlesk. Bylo to velké představení.

„Nestačí spoléhat na minulá vítězství, Pompeie!“ vykřikl Folius. „Tentokrát nepřítel není ani barbar, ani pirát! Jistě to je jeden z tvého vlastního urozeného zástupu, ze senátu!“ Rozburácel se souhlasný řev. Cizince neustále udivuje, jak prostí Římané přímo hovoří s nejvyššími úředníky. Tedy rozhodně tomu tak dříve bývalo. Ačkoli jsem Folia nesnášel, člověk jako on byl cennější než všichni patolízalové, kteří dnes podlézají Prvnímu občanovi.

„Cožpak nebyl Kvintus Sertorius vznešený Říman a senátor?“ spustil Pompeius. „A když urazil Řím, nepronásledoval jsem ho a nakonec nezabil?“ V té chvíli nechal stranou fakt, že nad ním Sertorius v každé bitvě zvítězil, dokud ho úkladně nezavraždil jeho vlastní zástupce Perperna. Byl to Perperna, kterého Pompeius porazil. K Sertoriově hlavě se dostal nepřímo. Ale to bylo jedno. Dav byl obeznámen s tím, že veškeré zásluhy se připisují Pompeiovi, a začal mohutně provolávat slávu.

„Kdo povede žalobu, Pompeie?“ vykřikl Folius. „Kdo bude vyšetřovat?“

„Tento případ,“ zvolal Pompeius, „bude svěřen nejvyšší soudní autoritě v Římě, praetoru urbanu, Titovi Anniovi Milonovi!“ Poklepal Milona po rameni. Z davu se ozvalo mohutné burácení. „Tímto ruším veškeré jeho ostatní povinnosti. Tato vražda má u římského soudu přednost před všemi ostatními právními záležitostmi!“

Milo pokročil dopředu. „Se schválením senátu a lidu jmenuji Decia Caecilia Metella mladšího iudex, aby vraždu vyšetřil. Bude mít veškeré prétorské pravomoci rovnocenné s mými vlastními až na to, že si ponechám své prétorské imperium.“

„Uspokojilo vás to, Římané?“ zvolal Pompeius.

V té chvíli se dopředu protlačil další muž. Věděl jsem, že se jedná o Klodiova stoupence, muže jménem Vetilius. Odstrčil Folia stranou a na okamžik se vzrušeně, ale jen na oko postrkovali; pak Vetilius natáhl ruku a ukázal přímo na mě.

„Každý ví, že Milo a Metellus si jsou blízcí jako bratři! Jmenuj někoho jiného!“

Ano, prosím, udělej to! pomyslel jsem si.

„A přesto,“ ozval se Pompeius, „není snad Decius Metellus, jeden z Dvacítky, vám všem známý jako velký lovec lidí, který pohnal mnohého zločince před spravedlnost a odhalil více než jedno spiknutí proti státu? Je synem cenzora, veterán mnoha válek, potomek starého a vznešeného rodu a sňatkem se stal synovcem našeho velkého generála dobyvatele Gaia Julia Caesara!“ Skoro jsem slyšel, jak Pompeius skřípe zuby, když vychvaluje vojenskou slávu jiného muže.

„To nestačí!“ zakřičel Vetilius. „Lid tu musí mít svého zástupce!“

„Pak,“ řekl Pompeius, „jmenuji bývalé tribuny Publia Klodia a Marka Porcia Katona, aby jménem lidu dohlíželi na vyšetřování. Klodius se dobrovolně vzdal patricijského stavu, aby sloužil jako váš tribun, a Kato je pověstný svou čestností a bezúhonností víc než kterýkoli Říman naší generace. Uspokojí vás tohle, občané?“ Všichni věděli, jak se Klodius a Kato nenávidí.

Tehdy dopředu postoupil Cicero. V davu začali trochu mumlat katilinovci, ale většina lidí projevila úctu.

„Římané! Občané a patres conscripti shromáždění zde v této hrůzné noci, vyslyšte mě! Nastal čas zapomenout na politické nesváry! Strašlivým způsobem jsme urazili nesmrtelné bohy a nesmíme mezi sebou bojovat, dokud naše svaté město leží pod tímto mračnem. Vyzývám Kolegium pontifiků, aby přezkoumalo všechny obřady a svátky tohoto roku, zda nebylo něco provedeno špatně, vynecháno díky nedopatření či ze zlého úmyslu.

Mezitím vyzývám vás všechny, abyste se smířili, dokud nestanovíme, kde leží vina v této odporné vraždě. Vyzývám ty, již stojí zde na těchto schodech, aby předvedli své usmíření, zapomněli na rozepře a mohli tak sloužit bohům a státu, jako to Římané dělali za dob Scaevoly a Fabia Maxima.“ Skvělé představení, Cicerone, pomyslel jsem si. Najednou se dovolat náboženství, historie a patriotismu.

Z různých částí davu se začaly ozývat výkřiky: „Ano!“ a „Ukažte nám to!“

Jako první natáhl ruku Milo. Pomalu a zdráhavě ji Klodius stiskl. Pak se oba usmáli, ale z očí jim přitom šlehaly blesky. Pompeius je objal kolem ramen. Nato jsme se Kato, Cicero i já přidali k té láskyplné malé rodince a nastaly pravé orgie potřásání rukou, poplácávání po zádech a objímání. Dav to zbožňoval. Lidé ještě nikdy neviděli tolik smrtelných nepřátel tak blízko u sebe bez tasených mečů.

Rozestoupili jsme se a znovu se vrátili k naší dignitas. Slyšel jsem, jak Cicero koutkem pusy utrousil: „A já si myslel, že Plautus psal vymyšlené komedie!“

„Občané!“ zvolal Pompeius. „Odejděte nyní do svých domovů, nepáchejte žádné nezákonné skutky, aby hněv bohů vůči nám ještě nenarostl. Přikazuji, aby tělo Ateia Kapitona bylo odneseno do chrámu Venuše Vítězné nad mým divadlem. Tam pro něj uspořádáme skvostný pohřeb, jaký Řím ještě neviděl. Bude to třetí dopoledne od této chvíle a na mé vlastní náklady!“ V tom okamžiku se ozval jásot.

Pomaličku se z rohů a okrajů začal velký dav rozcházet. Jako proudy světla se bočními ulicemi vinuly pochodně, skupinky lidí se odpojovaly a mizely, dokud nakonec nezůstalo jen tvrdé jádro Milonova a Klodiova gangu spolu se silnými stoupenci některých senátorů.

Pompeius prudce vydechl. „Všichni jste odvedli skvělou práci.“

„Kolik z toho bylo ústavního?“ zeptal jsem se.

„Právní detaily probereme později,“ řekl. „Důležité je, že jsme zachránili město před zničením.“

„Rozhodně pro dnešní noc,“ poznamenal Cicero. „Mimochodem, to byl vynikající nápad použít tvé divadlo pro pohřeb. Dav se na pohřbu umí změnit v nebezpečný stejně jako kdekoli jinde. Takhle, pokud začnou nepokoje, můžeme prostě zavřít brány, a omezit tak zničení na Martovo pole.“

„Pochopitelně,“ podotkl jsem, „vaše divadlo a chrám budou téměř jistě zničeny.“

Pompeius pokrčil rameny. „Stejně potřebují opravit. Zatracení sloni.“ Podíval se na mě. „A Decie, opravdu se snažte najít toho provinilce nebo ty provinilce dřív, než bude pohřeb. Udělá to divy pro uklidnění davu.“

„Ani nevím, kde začít,“ řekl jsem. „Ne že bych měl nedostatek podezřelých.“

„Prostě najděte někoho,“ naléhal Pompeius. „Řím je plný lidí, kteří jsou v podstatě zbyteční.“ Měl pravé pohrdání vojáka pro nevinné oběti války, ať už válečné či civilní. „Nu, tak se podíváme na toho prašivého mizeru.“

Sešli jsme po schodech. Na jejich úpatí kolem katafalku okounělo několik gangsterů. Někteří z nich se už nudili, a tak hráli s kostkami a kůstkami.

Jeden senátor tiše hvízdl. „Někdo odvedl důkladnou práci. Vypadá, jako by si ho podali lvi.“

Na tělo byl skutečně děsivý pohled. Bizarní roucho bylo roztrhané a zbytek jeho oblečení nebyl víc než krvavé cáry. Tělo pokrývala velká spousta různých zranění – od kulatých děr k dlouhým souběžným ranám, jaké obvykle zůstanou po zvířecích drápech. Klodius ukázal na jednu řadu stop.

„Viděl jsem takovéhle rány způsobené špičatými caesti.“ Vzhlédl a usmál se na mě. „To je tvoje oblíbená zbraň, ne, Metelle?“

„Ty bys to měl vědět,“ utrousil jsem. „Tebe se dotkl víc než často.“ Mezi smíchem na jeho účet jsem vyndal svůj caestus s bronzovým páskem osázeným krátkými bodci a přidržel ho u označeného zranění. „Jestli to byl caestus, měl delší bodce, než má můj, a byly od sebe dál. A mimoto já bych nikdy nedokázal udeřit takovou silou.“

„Milo by to zvládl,“ poznamenal Klodius. „Nebo i tady senátor Balbus. Všichni víme, jak jsou silní.“

„Nechte toho,“ varoval Pompeius. „Slíbili jsme lidu, že zapomeneme na rozepře a budeme spolupracovat, a to také uděláme. Kohokoli z vás, kdo dohodu poruší, vyštvu do vyhnanství a doženu k smrti. Není tu člověk, který nechtěl vidět tohohle ničemu mrtvého, takže v této chvíli nemá smysl ukazovat prstem. Každý večer počínaje zítřkem chci úplné zprávy o tomto vyšetřování.“

Nedokázal jsem rozeznat, zda Ateius našel smrt se strachem, hněvem nebo odevzdaností, protože jeho obličej byl příliš rozdrásaný, aby se v něm dal vyčíst nějaký výraz. I oči byly pryč a v ústech mu byl vidět každý zub. Většina jeho skalpu visela z lebky ve zcuchaných, zkrvavených chomáčích. Vypadalo to příšerně, ale už jsem viděl hůř potrhaná těla po bitkách gangů, a to všechna zranění způsobily cihly a tyče s hřeby.

„Nezašpiňte si krví svou nejlepší tógu!“ zasyčel mi do ucha Hermes. „Nebo nás Julie oba stáhne z kůže!“

„Pánové,“ ozval se Pompeius, „dobrý večer vám všem. Ještě jednou bravo. Zachovali jste se skvěle. Nemuseli jsme to zvládnout, kdyby čtyři z mužů, které jsem pověřil, neviděl každý před několika dny nést oběti – plné tři okruhy. Lidé z toho mají stále dobrý pocit. Ale bohužel to ještě ani zdaleka neskončilo.“

Klodius postupně ukázal na několik svých mužů. „Vy tam, odneste tohohle neřáda do chrámu. A nezapomeňte být uctiví.“

Oslovil jsem zbylé lenochy. „Ví některý z vás, kde ho našli?“

Přistoupil ke mně Vetilius. „Slyšel jsem, že ho dnes večer těsně před setměním našli nějací noční rybáři na břehu řeky. Těla nejsou v řece ničím výjimečným, ale po tom prokletí každý Říman znal jeho roucho. Upozornili stráž u brány a brzy se to rozneslo po celém městě.“

„Víte, na kterém břehu ho našli?“

Pokrčil rameny. „To jsem neslyšel, ale byli to ti rybáři, co je v noci vidíte lovit se sítěmi a pochodněmi mezi mostem Sublicio a Aemiliovým.“

„Pak vím, koho se zeptat. Děkuji.“ Otočil jsem se k Hermovi. „Pojď sem.“

„Kam půjdeme?“

„Já domů, do postele. Ty běž do Aureliina letního domu a řekni Julii, že jsem v pořádku.“

„Nemůžu sám projít branou,“ podotkl. „Nedělejte si starosti. Určitě usadila Cyprii na střechu, aby dávala pozor, zda ve městě nevypukly požáry. Jestli žádné budovy nehoří, bude vědět, že ke vzpouře nedošlo.“ Ten kluk měl nesporný talent vyhýbat se námaze.

„No, nejspíš máš pravdu. Až půjdeš zítra ráno do ludu, pověz Asklepiodovi, aby na mě počkal u chrámu Venuše Vítězné, co nejdřív se mu to bude hodit.“

„Dobře.“ Jak jsme se vlekli domů, zívl. „Tohle je dobrodružnější než Galie.“

„Pro služebníka senátu a lidu neexistuje odpočinek,“ vzdychl jsem. Teď jsem měl vést vyšetřování dvou choulostivých případů. Ale věděl jsem, že až najdu odpověď na jeden, vyřeší se i druhý.

Kapitola 9

Úsek Tibery mezi mostem Sublicio a Aemiliovým měl bohatou historii, protože se jednalo o dva naše nejstarší mosty a dějiště legendárních bitev. Byl také nechvalně proslulý mocným zápachem, protože v tomto místě kanál cloaca maxima, stejně jako několik menších stok, vypouštěl své odpadní vody do řeky. Přilehlý Dobytčí trh spolu s Cirkem Maximem a všemi jeho stájemi se musely po zvířatech denně čistit a všechny fekálie, pokud se neprodaly farmářům jako hnojivo, se odvážely na vozech a házely do kalných vod mezi mosty.

Celé tohle zúrodnění vody, jinak chudé na výživu, mělo za následek bohatá hejna ryb a učinilo z tohoto úseku řeky nejžádanější rybářské místo široko daleko. Rybaření ovládalo několik málo rodin, které po celé generace bránily své území před všemi vetřelci. Rybáři měli své vlastní zvyky, obětovali vlastním bohům a Tiberinovi, ztělesnění řeky Tibery. Dokonce hovořili vlastním dialektem.

Zhruba řečeno, existovaly tři skupiny těchto rodin: jedna lovila tyčemi ze břehů a mostů, druhá sítěmi z loděk během dne a třetí v noci se sítěmi a pochodněmi.

Za úsvitu po noci, kdy málem vypukly nepokoje, jsem čekal na břehu řeky vděčný za to, že zimní chlad udržoval puch v přijatelných mezích. My Římané jsme neskonale pyšní na naše kanály, ale vznikly více méně náhodou. Forum leželo na bažinaté půdě, tak první osadníci vykopali příkop k řece, aby ho odvodnili. Od Etrusků se naučili, jak příkop uzavřít do klenutého kamene a přikrýt zemí. Ukázalo se to jako vhodné místo, do kterého může město svést veškerý odpad, a teď máme celý systém stok, ačkoli se zdá, že město vždycky roste trošičku rychleji než další stoky, které by ho udržovaly v čistotě.

Denní rybáři si připravovali lodě, aby vyrazili, jakmile ti noční skončí, a když ti druzí začali vykládat ryby, přistoupil jsem ke staršímu muži. Zdálo se, že právě on velí několika plavidlům.

„Já jsem Decius Metellus, iudex pověřený vyšetřením vraždy tribuna Ateia. Potřebuji mluvit s člověkem, který našel tělo.“

Šedovlasý muž mluvil pomalu a já se ani nepokusím napodobit jeho dialekt. „To mladý Sextus, ten, co mu říkáme Cvrček, zahlédl mrtvolu; tak jsme všichni veslovali ke břehu, abychom se podívali. Byli bychom to nechali na ráno a nahlásili to až pak, ale ten druhý Sextus, ten, co mu říkáme Látač, protože hrozně šikovně spravuje sítě, se naklonil s pochodní blíž a vykřikl. Ten mrtvý muž měl na sobě podivné roucho a vypadal, jako kdyby ho zabili lvi. Všichni jsme slyšeli řeči o šíleném tribunovi, který proklel Krassa, tak jsem šel k bráně a hned to nahlásil.“

„Skvělé. Na kterém byl břehu?“

Muž se otočil a ukázal na vzdálený protilehlý břeh. „Na tuskanském.“

„Vynesli jste ho z vody?“

Prudce zavrtěl hlavou. „Ne, my se mrtvol nedotýkáme. Když to uděláte, nechytíte žádnou rybu do té doby, než vás očistí kněz. Kapitán od brány sehnal pár otroků, co v noci uklízejí na Dobytčím trhu, a ti ho pronesli branou. Ta zpráva se rozšířila jako blesk. U brány už čekal dav.“

„Skvělé hlášení,“ pochválil jsem ho. „Jsem vám zavázán.“ Otočil jsem se k odchodu, ale on se ještě ozval.

„Senátore?“

Obrátil jsem se zpátky. „Ano?“

„Vy se pro příští rok ucházíte o úřad edila, viďte?“

„Ano.“

„Jestli budete zvolen, velká stoka je hrozně ucpaná, už léta potřebuje vyčistit.“

„Budu si to pamatovat,“ přikývl jsem a odevzdaně vzdychl. Budu platit za nedbalost svých předchůdců. Čištění kanálů byla jedna z nejhorších prací na edilově seznamu úkolů. Na tuhle činnost jsme obvykle najímali odsouzené zločince.

„Udělejte to hned, jak se ujmete úřadu,“ nabádal mě. „Nebo bude pozdě.“

„Co tím chcete říct?“

„Příští rok přijdou záplavy. Velké. Viděli jsme znamení,“ sdělil mi smutně.

„Postarám se o to. Děkuji za varování.“

Vydal jsem se na Martovo pole a dumal nad svými vyhlídkami pro příští rok. O slovech onoho rybáře jsem ani na okamžik nezapochyboval. To nebyla nějaká stará ženská, která vidí boží varování v každém ptáku, co jí proletí kolem okna. Tohle byli lidé, kteří žili své životy na řece a dobře znali všechny její rozmary. Pokud řekli, že přijdou záplavy, pak téměř jistě přijdou.

Obešel jsem po okraji Dobytčí trh, vyšel ven Karmentalskou branou a vydal se po dlouhé ulici vedoucí k Pompeiovu divadlu. Lemovaly ji některé naše menší, přesto však jedny z nejkrásnějších chrámů. Pompeius ulici rozšířil a opravil, aby usnadnil přístup ke svému divadlu, první stálé divadelní budově v Římě. Po celá staletí se cenzoři snažili ochránit město před zvrhlým řeckým vlivem, protože ho považovali za nebezpečný pro veřejnou morálku.

Velký komplex propojených budov vystupoval z rovné pláně Martova pole jako velryba vyvržená na břeh. Na jednom konci stálo ohromné divadlo, na jehož vrcholu byl chrám, a od něj se táhlo okázalé sloupoví a budova pro senátní shromáždění, vše obklopené skvostnými zahradami. Pompeius dokázal vytvořit něco dobrého, pokud najal někoho schopného, kdo to za něj vymyslel.

Vešel jsem do divadla a postavil se do velikého půlkruhu sedadel. Prý tam byla místa pro čtyřicet tisíc lidí. Na jevišti zkoušel herecký soubor, jak se zdálo, tragédii. Herci bez masek vypadali podivně. Všiml jsem si, že se nad horními sedadly před chrámem shromáždil malý hlouček lidí. Začal jsem stoupat vzhůru a cítil se jako otrok při hrách vykázaný k nejvyšším sedadlům s nejvzdálenějším výhledem na jeviště.

Několik gangsterů stálo jako jistá čestná stráž kolem rozdrásaných zbytků zesnulého, nikým neoplakávaného Ateia Kapitona. Ani jsem se na něj nepodíval, protože jsem přišel, abych se dozvěděl profesionální stanovisko. Místo toho jsem obdivoval chrám, který jsem dokončený ještě neviděl.

Chrám Venuše Vítězné byl pochopitelně celkem malý. Na vrcholu divadla velký chrám nepostavíte, i pokud máte od přírody sklony k takovéhle zvláštní architektonické symbióze. Jeho proporce byly nicméně znamenité. Obzvlášť půvabné byly štíhlé, žlábkované korintské sloupy zakončené bujnými ratolestmi s akantovými listy.

„Ve městě žádné známky bojů?“ zeptal jsem se muže, který velel gangsterům. Matně jsem si ho vybavoval jako Klodiův doprovod.

„Ne. Hádám, že všichni počkají až do pohřbu. Ostatní tribunové pronesou vzletné pohřební proslovy a budou se chovat, jako kdyby Ateia milovali. Teprve pak, nenajdete-li vraha nebo vrahy, začne dav tohle místo ničit.“

„Jestli se to stane, bude na dlouho o zábavu postaráno,“ souhlasil další. Tihle muži byli znalci davů a nepokojů.

Přešel jsem k okraji horní terasy vedle chrámu a zadíval se přes zábradlí sahající mi do pasu. Stavba s řadami ustupujících oblouků pode mnou vypadala jako obrovský mramorový buben. Pod každým obloukem stála socha speciálně objednaná pro divadlo. Vyrabovali jsme všechna řecká města tak důkladně, že v nich nezbyla téměř žádná původní umělecká díla, která by měla nějakou hodnotu, tak teď přivážíme zkušené sochaře, aby nám vyráběli kopie slavných soch.

Naklonil jsem se, abych lépe viděl, a opřel si ruku o jeden ze sloupů zasazených do masivních bronzových bašt pravidelně rozmístěných podél vrcholu vnější zdi. Ve dnech, kdy se konala představení, tyto sloupy podpíraly velarium, obrovskou plátěnou střechu. Pompeiovo velarium mělo purpurové pruhy, protože se nikdy neostýchal připomínat lidem svou vojenskou slávu. Pruhy pochopitelně nebyly z pravého tyrského purpuru používaného na roucho triumphatora, tolik tyrského barviva by bylo stálo víc než celý divadelní komplex. Tenhle purpur byl nejspíš získán z běžných velkých mušlí a smíchaný s různými místními barvivy. To jsem se naučil od starého obchodníka z Ostie, který tohle zboží prodával. Efekt byl téměř stejný jako při použití pravého purpuru, ale na rozdíl od tyrského barviva imitace bledla stářím a pod slunečními paprsky.

Za divadlem se rozkládaly rozrůstající se budovy Martova pole. Nebyly tak vysoké jako ty, co se tísnily mezi hradbami, a tak díky volnému prostoru působily mnohem velkolepěji. Největší z nich – budova Flaminiova Cirku – byla menší než Cirkus Maximus, ale vystavěli ji převážně z kamene, zatímco Maximus z velké většiny ze dřeva. Mezi koloniemi domů se rozprostíraly rozsáhlé zelené plochy. Tato část Říma se k bydlení hodila mnohem lépe než ohraničená oblast města zvaná pomerium, ale pravý rodák prostě neměl pocit, že je v Římě, pokud nebyl mezi jeho hradbami.

„Impozantní výhled, že?“

Otočil jsem se a za sebou uviděl Asklepioda. Byl to malý člověk oblečený do tradičního lékařského roucha, s šedými vlasy a vousy upravenými podle řecké módy a s páskou splétaného stříbra obepínající mu čelo. Byl lékařem gladiátorské školy Statilia Taura a mým starým přítelem. Také byl, podle jeho vlastního skromného tvrzení, největším světovým odborníkem na zranění způsobená zbraněmi. Díky těmto znalostem mi pomohl v mnoha vyšetřováních. Navíc mě obvazoval, sešíval a mazal víckrát, než bych dokázal lehce spočítat. Podali jsme si ruce a ta jeho byla na tak drobného člověka překvapivě silná.

„Rád tě zase vidím,“ řekl jsem a prohlížel si ho. „Poněkud jsi zešedivěl, ale jinak ses nezměnil.“

„O tobě se dá říct totéž, až na pár nových šrámů. Hermes mi pověděl, že vy dva jste dobývali Galii prakticky bez pomoci.“

„Je mladý a rád se chvástá. Právě teď to vypadá, jako by se někdo snažil rozpoutat velkou válku přímo tady v Římě.“

„Opravdu? Kdo? A proč?“

„Tys neslyšel o tom, co se děje? O odjezdu Krassa, o prokletí a té včerejší vraždě?“

„Ve škole jsem zaslechl nějaké řeči, ale mám spoustu práce, a politického života v Římě si takřka nevšímám. Jsem cizinec a nemůžu volit, tak k čemu by to bylo?“ Vydali jsme se ke katafalku a Asklepiodes si kritickým pohledem prohlédl chrám. „To je hodně zvláštní místo na vystavění chrámu, není-liž pravda?“

„Ty ten příběh neznáš?“

„V Římě existuje spousta věcí, kterým nerozumím, ačkoli tu žiji tak dlouho.“

„Nu, celá staletí cenzoři bojovali proti jakýmkoli pokusům postavit v Římě divadlo. Říkali, že hry představují pomíjivý, bezcenný a povrchní zážitek, a navíc jsou cizí a zvrhlé a, pokud mi promineš, řecké. Tak Pompeius, když si chtěl vylepšit pověst tím, že nám věnuje stálé divadlo, postavil nahoru nad sedadla chrám, aby mohl říct, že sedadla představují ve skutečnosti schodiště vedoucí do chrámu.“

Usmál se. „To je ale neupřímná vytáčka, když se vezme v úvahu pověst, jakou vy Římané máte – že jste přímočaří lidé.“

„Většinou ta pověst nelže.“

„A vaše představa korumpujícího vlivu mě mate. Trávím dny tak, že dávám dohromady muže po bojích na vašich pohřebních hrách, kteří ve velkém při tomhle představení umírají a jejichž cvičné zápasy jsou stejně krvavé jako některé běžné bitvy. Užíváte si závody vozů, které jsou zřídka méně nebezpečné než války a vedou k násilnostem mezi lidmi. Přesto se bojíte, že vás nakazí Sofokles a Aischylos?“

„Ale munera je náboženský obřad k usmíření našich mrtvých,“ pověděl jsem mu.

„Drama a komedie jsou rovněž oslavou k uctění bohů.“

„Ale,“ podotkl jsem, „podněcují nízké emoce, jako strach a lítost, zatímco naše hry vzbuzují ctnosti: přísnost a statečnost. Věř mi, kvůli tomu, jak zacházíme se zbytkem světa, může naše chvilková slabost způsobit, že nám okamžitě půjdou po krku Peršané, Syřané, Libyjci a Iberové, a to nezmiňuji Galy a Germány, kteří nám už po tom hrdle sahají.“

„Když myslíš,“ zamumlal mrzutě. „Ale jak se vedle sebe snáší odpor k lidské oběti s upokojováním duší zemřelých lidskou krví, to je nad mé chápání.“

„Jenže gladiátor má velkou šanci vyjít z boje živý,“ opáčil jsem. „Chápeš? Je to rozdíl.“ Občas prostě Řekům nerozumím.

„V této otázce dám zkrátka za pravdu tobě. Teď se podíváme na toho nešťastného politika.“ Zatleskal a po schodech vyběhli dva muži. Byli to jeho otroci – Egypťané hovořící jen rodným jazykem a sami zkušení chirurgové. Navíc uměli neuvěřitelně zručně obvazovat, což bylo pochopitelné u lidí, kteří vynalezli mumifikaci. Na Asklepiodovo němé gesto stáhli z mrtvoly rozervaný plášť a zbytky oděvu a nechali ji nahou. Na rozdíl od Římanů netrpěli žádným pověrčivým strachem z dotýkání se mrtvol. Gangsteři zvědavě přihlíželi.

„Snad ses obrátil na nesprávného muže, Decie,“ řekl Asklepiodes. „Já ošetřuji gladiátory, ne bestiarii.“ Narážel na muže, jejichž specialitou bylo bojovat při hrách s divokými zvířaty. Měli mnohem podřadnější povolání než ti, již se oháněli mečem.

„Myslíš, že to bylo zvíře? Caesti a hole s bodci můžou zanechat zranění podobná těmto.“

„Kdo je tu odborník?“ ozval se podrážděně. „Vlastně si myslím, že se mohlo jednat o několik zvířat. Jsou tu stopy po drápech a po zubech a tady je rána,“ ukázal na obrovský šrám táhnoucí se šikmo přes nešťastníkova žebra, „která vypadá jako po velikém prutu.“ Naklonil se blíž a nechal své otroky, aby tělo obrátili na břicho. „Tady jsou další stopy, řezné rány a…“ zamumlal několik cizích slov a jeden z otroků zlehka dloubl do krvavé prohloubeniny vzadu na lebce, „… propadlá fraktura, kterou mohla způsobit palice. Jako kdyby byl zezadu napaden zbraněmi a zepředu zvířaty.“

„Jako odsouzený člověk postrčený ke lvům muži s kopími?“

„Třeba, ačkoli tyhle útoky zezadu byly víc než pouhým pošťuchováním. Čím si tento muž zasloužil tak barvitý a důkladný skon?“

Pověděl jsem mu stručnou verzi příběhu a pochopitelně vynechal tu část o Tajném jméně Říma.

„Ach,“ vydechl a tleskl rukama radostí nad takovým zcela bizarním příběhem. „Tohle je mnohem lepší než běžná podlá vražda pro zisk či z pomsty. Skoro jako by to vypadlo z dramatu,“ mávl rukou k divadlu, kde herci stále poskakovali po jevišti a zkoušeli. „Vlastně, když na ně myslím,“ jeho obličej zvážněl, „kdybych byl člověk zbožnější, či pověrčivější…“ okázale větu nedokončil.

„Pak co?“ naléhal jsem.

„Ten muž strašlivě zneuctil bohy. V prastarých příbězích zvěčněných ve velkých hrách si bohové vyhrazují obzvlášť strašlivý trest pro ty, kteří je hluboce urazili.“

Navzdory všemu rozumu mi útroby sevřel strach. „Nemůžeš přece myslet Fur…“

Zvedl varovný prst, aby mě umlčel. „Myslím tím, že z podsvětí občas vypouštějí Přátelská stvoření, aby umučila hříšníka k smrti.“ Použil známý eufemismus, protože vyslovit jméno těchto strašlivých bytostí znamenalo přilákat jejich pozornost. „Tito duchové boží pomsty jsou prý obdařeni přirozenými zbraněmi, jež postačí ke způsobení ran, které tady vidíš.“ Zlehka mávl rukou. „Tedy, mohl bych takto spekulovat, kdybych byl pověrčivěji založen.“

Jenže pro některé z nás jeho poslední poznámka už přišla pozdě. Při první zmínce začali gangsteři ustupovat od jinak neškodné mrtvoly a třeštili oči hrůzou. Dva z nich se otočili a utíkali k východům tak důmyslně navrženým, že se jimi mohlo divadlo naplnit i vyprázdnit velmi rychle. Báječné, pomyslel jsem si. Než padne noc, město zachvátí další řeči: v Římě řádí Přátelská stvoření!

„A já si o tobě vždycky myslel, že patříš k těm nejracionálnějším lidem,“ řekl jsem.

„To taky patřím. Jen zkrátka nechci vynechat žádnou možnost.“

„Aha. Nu, když na chvilku ponecháme stranou původ a podstatu tvora, který ho napadl, a přidržíme se co nejpevněji pozemských pravidel, můžeš mi vůbec sdělit něco k tomu, jak zemřel?“

„Pro začátek, nejspíš nebyl zabit tam, kde ho našli.“

„Proč ne?“

„Byl mrtvý nejméně dva dny, nejspíš tři. Chladné počasí tomu pomohlo. Kdyby bylo léto, teď už by byl zcela odporný.“

„Ani takhle není nijak skvělý společník, ale chápu, co myslíš.“

„Ztratil v podstatě všechnu krev, což se při tak rozsáhlých zraněních dalo očekávat. Tyhle stopy kolem jeho zápěstí,“ ukázal na nafialovělé linky obepínající oba klouby, „naznačují, že byl jednu chvíli svázaný a bojoval proti poutům.“

„To znamená, že vrazi byli alespoň dva,“ dumal jsem.

„Pokud sám nespolupracoval při svém svázání, tak bych řekl, že máš pravdu. Ne že by se to nikdy nestalo, ale v tomto případě bych o tom pochyboval. To je nicméně záležitost tvé odbornosti. A to,“ řekl a narovnal se, „je přesně tolik, kolik ti prozatím mohu říct. Poradím se s kolegou, který ošetřuje zranění bestiarii, a když se dozvím něco důležitého, dám ti zprávu.“

„Jsem ti vděčný za pomoc.“

Moje díky odbyl mávnutím ruky. „Za námahu tu stálo samotné pobavení. Tohle je mnohem zajímavější než sešívání běžných ran. Nesetkal ses náhodou během svého tažení v Galii s nějakými neznámými zbraněmi, čímkoli, co dokáže způsobit neobvyklá zranění?“

Tak jsme chvilku hovořili odborně o práci a já mu pověděl o skutečně odporné nové zbrani zvané falx, kterou, jak jsme zjistili, používaly některé východní galské kmeny. Měla rukojeť dostatečně dlouhou pro obě ruce a honosila se ostřím dvě stopy či ještě více dlouhým, zakřiveným jako kosa a ostrým ve vnitřním oblouku. Jediným máchnutím bylo možné useknout člověku nohu. Asklepiodes se o zbraň velice zajímal a vyjádřil lítost, že neměl příležitost prozkoumat tak impozantní zranění. Slíbil jsem mu, že mu jeden falx pošlu do jeho rozsáhlé sbírky zbraní.

Nakonec jsme se rozešli a slíbili si, že se brzy sejdeme u večeře. Zavolal na své Egypťany, kteří, jak se zdálo, se nad Ateiovým tělem modlili, jako kdyby i oni spatřili v jeho ubohém stavu nějaký strašlivý projev pomsty podsvětních bohů.

Tou dobou už bylo téměř poledne. Bez zdráhání jsem opustil mrtvého Ateia, na nějž teď dávali pozor jen tři nebo čtyři srdnatí Klodiovi stoupenci, muži zjevně se neobávající zlých podsvětních stvoření.

Když jsem kráčel zpátky do města s hlavou skloněnou a rukama spojenýma za zády, jistě jsem musel vypadat jako jeden z těch peripatetických filozofů, kteří rozvažují za chůze. Nebo to snad byly hovory, co provozovali při chůzi? Zkrátka něco takového. Ačkoli jsem opovrhoval filozofií a jejími vyznavači, z nichž většina, podle mého názoru, by udělala líp, kdyby si našla něco užitečného na práci, jako například pást husy, uvědomil jsem si, že se snažím rozložit svůj problém do kategorií a podkategorií právě jako filozofové. Ti to dělají hrozně rádi a zároveň mají pocit, jak strašně jsou chytří.

Měl jsem vyšetřit dva případy: za prvé najít zdroj, z nějž se Ateius Kapito dozvěděl Tajné jméno Říma. Za druhé najít vraha či vrahy téhož Ateia Kapitona. Filozoficky řečeno, buď ty dva případy byly propojené, nebo nebyly. Tomu se, myslím, říká sylogismus. Nejsem si tím jistý, ale žádného filozofa se na to ptát rozhodně nebudu.

Pokud spolu souvisely, bylo možné, že byl Ateius zavražděn, aby se utajila identita jeho informátora? Pokud ano, když najdu vraha, našel bych zrádce Tajného jména, a všechno by bylo velmi logické. Naneštěstí tento případ nenesl žádné zřejmé aspekty logiky. Naopak, větvil se do příliš mnoha směrů. Zahrnoval zahraniční válku, domácí politiku, ambice mužů velkých i bezvýznamných a navíc i bohy a duchy podsvětí.

Ale co když většina těchto prvků byla nedůležitá a skutečná motivace za tím vším, ten prvotní popud, chcete-li, byla jedna jediná věc, kterou měli všichni společnou? Tomu já říkám nexus a díky objevení nexu jsem vyřešil spoustu pátrání, ačkoli mnohem méně podivných, než bylo toto. Nexus mohl ležet zcela jasně přímo přede mnou. Trik spočívá v tom ignorovat všechny bezvýznamné záležitosti. To může být velmi obtížné, když jsou nedůležité záležitosti tak barvité a rozptylující. Rozhodně jsem předtím nikdy nemusel brát v úvahu Přátelská stvoření.

Naučil jsem se jednu věc, kterou, pokud je mi známo, žádný filozof ještě nikdy nevyslovil: nikomu to nemyslí lépe, když má hlad. Toužil jsem zlepšit své duševní schopnosti, a tak jsem se vydal sehnat něco k jídlu.

Je předností Říma, že nikdy nemusíte jít moc daleko, abyste narazili na nějaký obchod s vínem. Najdete je na každém rohu a téměř ve všech je pár stolků a lavic, kde si může člověk odpočinout, popřemýšlet a pozorovat okolí. Podobné zařízení jsem našel jen několik ulic od Fora, posadil se ke stolu a s trpělivostí pro mě ne zcela typickou jsem se nepustil do vína dřív, než přede mne postavili jídlo.

S duševní jasností navozenou plným žaludkem jsem hledal inspiraci (Bakchos je velice inspirativní bůh). Pokusil jsem se uspořádat fakta, jak jsem je získával. Kde to vůbec začalo?

Za prvé Ateius proklel Krassa. Lépe řečeno, proklel Krassovu výpravu a všechny, kdo se jí účastnili. To moc nepomohlo. Krassus nebyl oblíbený muž, jen člověk, jemuž mnoho lidí dlužilo. Jeho budoucí válka nebyla populární. Ale vedly by tyto věci k tak odporným zločinům? Nebylo by zavraždění Krassa snazší, rychlejší a víc k věci? A kdo měl z této pohromy prospěch? Tak především král Parthské říše, nějaký Orodés, který, pokud mi bylo známo, neměl v Římě žádné přívržence. Římská opozice nechovala žádné sympatie k Parthům, kteří byli jen další bandou barbarů, co jedí koně. A znovu, kdyby chtěl Orodés udělat preventivní čin, proč by si nenajal muže s dýkou místo tribuna s kletbou? Bylo by to levnější a nejspíš účinnější.

A když byl Krassus tak bez okolků nenáviděný, proč zabíjet Ateia? Většinu mužů, jež oponovala Krassovi, jistě muselo potěšit, jak ho vyvedlo z míry, když byla jeho výprava prokleta. Z celého Říma jsem dokázal přijít jen na jediného muže, který by Ateia zabil za jeho činy, a to byl mladý Markus Krassus, jenž ostře pociťoval urážku své rodiny a měl hodně co ztratit, pokud by válka jeho otce neuspěla. Vyjádřil přede mnou celkem rozumnou a chvályhodnou touhu spráskat Ateia bičem, jakmile skončí v úřadu. Skrýval snad mnohem strašlivější úmysly? O tom jsem pochyboval. Zdědil po otci příliš z jeho chladné, věcné povahy. Přesto jsem s ním jako s možností počítal dál.

Pak tu bylo to prokletí, tedy konkrétně Tajné jméno Říma. Byl Ateius zavražděn, aby byla utajena totožnost osoby, jež jméno vyzradila? Možné by to bylo. A taky to naznačovalo spiknutí. Jednu věc jsem díky dlouhým zkušenostem věděl: je snazší schovat slona pod postelí než ukrýt spiknutí v Římě, obzvlášť takové, do kterého jsou zapletení nejen významní muži, ale i cizinci, jako čarodějové, s nimiž jsem hovořil. Občas se zdálo, jako by spiklenci sami přímo toužili promluvit, pokud jste jim poskytli záminku.

Už jsem začínal být s Bakchem netrpělivý, když mě náhle obdařil jedním z nápadů. Soustředil jsem se na prokletého muže a zavražděného muže, ale co když tihle dva byli jen méně důležité oběti v útoku namířeném proti samotnému Římu? To vyhlíželo slibně a pořádně mi to načechralo moje patriotické republikánské peří. Koneckonců pobouření nad kletbou nepropuklo proto, že útočila na Krassa, kterého nikdo neměl rád, ale protože ohrozila Řím. Byl jsem zpátky u Oroda. Jenže záležitost s prokletím se zdála být na barbarského tyrana v dlouhých rukávech a kalhotách neuvěřitelně lstivá. Pokud mu, pochopitelně, nepomáhal nějaký římský zrádce.

Uvědomil jsem si, že se příliš snažím svalit vinu na cizího nepřítele. Nechtěl jsem věřit, že se Římané opět zapletli do bratrovražedné domácí války. Vůle něčemu věřit či nevěřit je nepřítel veškerého racionálního myšlení.

Tušil jsem, že mi něco uniká. Byl jsem si jistý, že existuje motivace, kterou jsem zatím neodhalil, stejně jako spojující prvek, jistý druh dvojitého nexu, ve kterém se všechna zašmodrchaná vlákna této šílené záležitosti křížila. Nespokojeně jsem udeřil pohárem o stůl.

„Děje se něco, senátore?“ zeptala se mladá baculatá servírka.

„Nedostává se mi nápadů,“ pověděl jsem jí.

„Snad to bude tím, že máte prázdný džbán.“

Podíval jsem se na usazeninu vířící na dně. „To tedy mám. Nu, to se dá snadno napravit. Přines mi další.“

Vzala prázdný džbán a vrátila se s plným. „Nápady slíbit nemůžu, ale víno je dobré.“

Možná jsem kráčel maličko nejistě, když jsem se vydal zpátky přes Forum. I na místo, kde se vede nejvíc klepů na světě, tam panoval zmatek. Samozvaní veřejní řečníci stáli na podstavcích pomníků a kázali k houfům povalečů; lidé blábolili nesmysly, jako kdyby byli skutečně dobře informovaní o událostech světa; senátoři stáli okolo soudních řečnišť a schodů velkých veřejných budov a vášnivě se o něco hádali.

„Decie Caecilie!“ zavolal Kato, který stál v sloupoví chrámu Kastora a Polydeuka se Sallustiem Krispem, chlupatým blbečkem, kterého jsem před několika dny potkal v lázních. To jsem přesně potřeboval. Muž, jenž už celá léta patřil k mým nejméně oblíbeným Římanům, se spřátelil s mým nejnovějším objektem nechuti. Ale co. Poté, co jsem si předešlé noci veřejně potřásl rukou s Klodiem, tohle zvládnu s úsměvem.

„Nějaký pokrok při vyšetřování?“ zeptal se Kato. Páchl jako vinný sud, ale to já tehdy taky. Na okamžik jsem zapřemýšlel, jaké vyšetřování má na mysli, a pak jsem si uvědomil, že o tom prvním nejspíš neví.

„Jde to výborně,“ zalhal jsem. „Hledal jsem Milona, abych podal hlášení.“

„Slyšel jste, jaké řeči se šíří po městě?“ zeptal se Sallustius. „Lidé hlásili, že viděli Furie přímo tady v Římě!“ Zazubil se, zjevně pyšný na svou odvahu pronést ta jména bez zaváhání pořádně nahlas. „Prý mají hlavy čarodějnic s hady místo vlasů a dlouhé tesáky, supí těla, obrovské pařáty a hadí ocasy.“

„Vždycky jsem věděl, že budou vypadat přesně jako na obrázcích na řeckých vázách,“ podotkl jsem.

„Povídá se, že přišly zničit Ateia Kapitona za jeho svatokrádež,“ řekl Sallustius.

„Asklepiodes tvrdí, že je mrtvý přinejmenším dva dny,“ pověděl jsem jim. „Proč se tu tedy pořád potloukají?“

„Já chci vědět, jak takovéhle řeči vznikají,“ ozval se Kato nabroušeně. „Jako kdyby lidé už tak nebyli jako na trní.“

„Jsem si jistý, že nemám nejmenší tušení,“ pověděl jsem mu. Moje druhá lež za stejný počet minut.

Po schodech vyšel liktor, zastavil se přede mnou a z ramene sejmul svazek prutů fasces. „Senátore, konzul Pompeius si s vámi přeje hovořit. Prosím, pojďte se mnou.“

„Byl jsem nečekaně povolán,“ pronesl jsem. „Věřím, že mě laskavě omluvíte, pánové.“

„Jen se námi nenech zdržovat,“ přisvědčil Kato.

Nejspíš bych měl vysvětlit náš ironický tón. V dnešních dnech, kdy vládne První občan, je podřízenost pravidlem, ale tehdy římští senátoři odmítali nechat se předvolávat jako lokajové nějakého orientálního despoty. Konzul měl právo svolat zasedání senátu, ale neměl žádnou moc nad jednotlivými členy tohoto orgánu. Všechny nás popuzovaly Pompeiovy panovačné metody, které mohly vyplývat z jeho neznalosti ústavních formalit. Pompeius byl, jak už jsem řekl, politický tupec.

Následoval jsem liktora do dočasného Obilného úřadu umístěného v Konkordiině chrámu. Tady měl Pompeius a jeho pomocníci hlavní stan a odsud upravoval a kontroloval zásoby obilí Říma a všech jeho držav. Prošli jsme vstupní halou, kde otroci, propuštěnci a jejich dohlížitelé procházeli hromady dokumentů, které denně přiváželi zvláštní poslové. Zprávy byly roztříděny, zkráceny na zvládnutelnou míru a předány Pompeiovi a jeho nejbližším rádcům. Poslové pak odjeli zpátky s rozkazy pro mnoho místních římských správců a nákupčích po celém světě. Byla to neuvěřitelně výkonná organizace.

Prošli jsme na zastřešenou terasu a Pompeius vzhlédl od širokého stolu plného papyrů. „Ach, našel jsi ho. Nechte nás o samotě.“ Ostatní muži opustili terasu jako propuštění vojáci a my dva jsme osaměli.

„Jaký jste udělal pokrok, senátore?“ zeptal se Pompeius. Pověděl jsem mu to málo, které jsem se toho dne dosud dozvěděl, a on vztekle potřásl hlavou. „Ať zabil toho mizeru kdokoli, jsem si jistý, že to nebyla nějaká řecká harpyje s hady na hlavě.“

„Mám dojem, že harpyje snad žijí nad zemí,“ řekl jsem, „a přestože jsou zlomyslné, nenahánějí takovou hrůzu jako Přátelská stvoření. Také jsou hezčí, pokud máme věřit malbám.“

„To vím. Jen se nezajímám o povídačky na strašení dětí. Potřebuji někoho předhodit davu, než se nám jeho jednání vymkne z ruky.“ To bylo i na Pompeia neobyčejně nevybíravé prohlášení.

„Brzy pro vás budu mít jméno,“ slíbil jsem.

„Ne, pokud se nebudete mírnit s vínem.“

„Nikdy neovlivňuje můj smysl pro povinnost,“ prohlásil jsem navztekaně. Dost na tom být předvolaný tímhle nadutým vojákem jako nějaký zatoulaný otrok a ještě poslouchat jeho peskování.

„No a co to další vyšetřování?“

„Další vyšetřování?“ otázal jsem se nevinně.

„Ano,“ vyhrkl netrpělivě, „byl jste pověřen odhalit toho, kdo zradil Tajné jméno Říma.“

„Nu, tady je vidět, jak je Kolegium pontifiků schopné udržet tajemství.“

„Mluvíte vážně? Tři muži přítomní na setkání mi o tom do hodiny pověděli.“

Řekl jsem mu o svém vyšetřování, a koho jsem až doposud vyslechl. „Všechno se to zdá za vlasy přitažené a mám podezření, že se honím za zcela nesprávnými lidmi,“ prohlásil jsem nepravdivě. Vlastně jsem si byl zcela jistý, že jsem se dostal něčemu nadosah, ale necítil jsem potřebu cokoli mu ukvapeně sdělovat.

„Nejspíš ano. Syrští šarlatáni! Učenci z Kýmé! Zapomeňte na ně. Najděte mi aristokrata, který osnuje spiknutí proti Krassovi a nejspíš i proti mně a pravděpodobně taky proti Caesarovi. Vím, že senát je takových lidí plný a vaše rodina v tomto ohledu nezůstává pozadu.“

„Když se vám moje rodina postavila na odpor, Gnaee Pompeie, nikdy jsme neintrikovali za vašimi zády. Hovořili jsme veřejně.“ Bezpochyby mi víno rozvázalo jazyk víc, než bylo moudré.

Zrudl, ale rychle se vzpamatoval. „To je tedy pravda. Nu, ne každý v tom vznešeném společenství je tak odvážný a nemálo jeho členů tvrdí, že jsou moji přátelé, ale přitom plánují zničit mě i mé kolegy. Mám podezření, že to byl jeden nebo více z nich, kdo k tomu Ateia navedl a kdo se ho pravděpodobně poté hned zbavil.“

Podobně jako většina mužů, co se dostali k velké moci přes těla jiných mužů, i Pompeius viděl všude spiknutí a komploty. Pochopitelně, pokud se chováte, jako se choval on, Caesar a Krassus, vytváříte spiknutí a komploty proti sobě.

„Nedokážu říct, zda tohle bylo namířeno na vás osobně,“ pověděl jsem mu, „ale mám podezření, že můžete mít pravdu, když myslíte, že byl odstraněn spíš svými spiklenci než nepřítelem. Hovořil jsem s tím mužem jen jednou, ale působil na mě jako člověk nestálý a labilní, ne jako někdo, koho by si spiklenec chtěl nechat po boku, jakmile by ho využil.“

„A zavraždění tribuna uvrhlo celé město do hysterie a odvedlo pozornost všech od skutečných záležitostí, jež je třeba vykonávat, což bylo prokletí samo.“

„Naprostá pravda,“ připustil jsem. Ten rozhovor nakonec nemusel být tak neužitečný.

„Nu, vraťte se k tomu. Dejte mi okamžitě vědět, jakmile najdete něco důležitého.“ Obrátil pozornost k dokumentům na stole. Potlačil jsem nutkání zasalutovat a otočit se na podpatku jako voják. Místo toho jsem se loudal ven a uvažoval, zda se Pompeius podělil o své myšlenky, či zda z vlastních důvodů sám kul pikle. Protože jsem neměl chuť myslet si o Pompeiovi cokoli dobrého, tíhl jsem k té druhé možnosti.

Když jsem vyšel ven na chrámové schody, něco, co mě šimralo vzadu v mé mysli, najednou vyskočilo a žádalo prozkoumat. Ateiovo tělo bylo nalezeno na tuskanské straně řeky. Proč tam? Byl omotán v tom podivném rouchu, ale nikdo ho od pronesení toho prokletí neviděl. Skutečně uprchl celou cestu od Kapenské brány k řece přes jeden z mostů, aniž by ho někdo spatřil, když měl za denního světla na sobě tak nápadné oblečení?

Podíval jsem se, kde právě stojí slunce. Do soumraku zbývala ještě spousta času. Stejně jsem se potřeboval projít, abych si vyčistil hlavu, tak jsem se vydal ke Kapenské bráně.

Kapitola 10

V té době měly Serviovy hradby asi šestnáct běžně užívaných bran a dvě nebo tři další pro obřadní účely. Vím, že na město tak význačné, jako je Řím, to nezní příliš impozantně. Koneckonců Egypt se holedbá „Thébami sta bran“. No, já jsem Théby navštívil a sto bran nemají a jejich počet se tomuto číslu ani nepřibližuje. To jsou zkrátka Egypťané. Rádi si myslí, že mají všeho víc než ostatní. Ale nelze popřít, že římské hradby a brány jsou poměrně skromné ve srovnání řekněme třeba se syrakuskými, alexandrijskými či babylonskými. Navíc tenkrát byly ve stavu stálého rozpadu. Jenže tehdy jsme věřili, že nejlepší obrana města spočívá v tom udržet naše nepřátele několik stovek mil daleko a navíc zdrcené porážkou.

Nicméně jsme u každé brány ponechávali nepočetné stráže, které byly ovšem spíš jen pro okrasu. V souladu se zákonem zakazujícím v Římě ozbrojené vojáky neměli tito muži zbraně, pouze vojenské insignie. Skutečným vojákům byli pro smích.

U brány jsem našel kapitána hlídky. Ruce měl založené, jednou nohou se za sebou opíral o masivní dubový sloup vrat, hlavu skloněnou. Zjevně si v polovzpřímené poloze zdříml. Když jsem se přiblížil, nižší důstojník do něj šťouchl.

„Promiňte, že vás ruším z odpočinku, kapitáne,“ řekl jsem, „ale musím vám položit několik otázek.“

Muž na mě zamrkal a vzchopil se k jisté lajdácké verzi pozornosti. „Ano, pane!“ Na sobě měl červenou tuniku a přes ni postroj z pěkně naleštěných kožených pásků uspořádaných do mřížek. Postroj neměl žádnou zřejmou funkci, protože nepodpíral zbroj ani na něm nevisely zbraně, ale díky němu kapitán vyhlížel vojensky. Zjevně to byl propuštěnec, který za tak snadnou práci vděčil svému patronovi.

„Byl jste ve službě to dopoledne, kdy konzul Markus Licinius Krassus předvedl svůj nezapomenutelný odjezd?“

„Ano, pane,“ přikývl.

„Výborně. Bezpochyby si vybavujete činy zesnulého tribuna Gaia Ateia Kapitona, které provedl právě na této bráně?“

„Na to se těžko zapomene, senátore.“

„To je ještě lepší. Nevšiml jste si náhodou, jak se odsud tribun dostal?“

„Abych řekl pravdu, pane, byl jsem jako přimražený k zemi podobně jako všichni ostatní, dokud konzul Pompeius a virgo maxima nedostali věci pod kontrolu.“

„Aha. Mohu doufat, že si někteří z vašich odvážných společníků všimli, kterou cestou unikl?“

„Ti blbouni?“ zasmál se. „Zalezli se schovat, když Ateius začal odříkávat kletbu.“

„Ani jsem se neměl ptát. A co venku před branou? Našel bych tam právě teď někoho, kdo byl přítomen i to dopoledne?“

„Je tam celý zástup prodejců a žebráků, senátore, den co den.“

„Báječné. Dali by se někteří z nich považovat za spolehlivé informátory?“

„No, pane, neptal bych se prodavače párků Lucia. Je slepý. A všichni cizinci jsou lháři, takže na ně můžete zapomenout. Ti zbylí snad mohli něco vidět, pokud si nezakrývali oči hrůzou.“

„Děkuji vám, kapitáne, velice jste mi pomohl. Mimochodem, hezký oděv.“

„Děkuji, senátore,“ rozzářil se. Nebylo rozhodně od věci, že naše legie udržovaly všechny nepřátele ve strachu.

Prošel jsem branou, která byla právě tak široká, aby jí projely dva volské povozy, pokud byli ale volové hubení. Brána kontrastovala s velkolepou silnicí před ní, s via Appia, první a stále největší z našich znamenitých cest. Před více než dvěma a půl stoletími ji postavil cenzor Appius Klaudius a spojovala Řím s Kapuou, než byla prodloužena až do Brundisia. Protínala hory, překlenovala údolí a močály, razila si cestu kopci a probíhala rovně jako napnutá tětiva z jednoho města do druhého, použitelná po celý rok v jakémkoli počasí díky dokonalému odvodnění a důkladné a pevné konstrukci. Kde procházela měkkou nebo bažinatou půdou, připomínala spíš zeď zapuštěnou do země.

Přibližně první míli lemovaly silnici pěkné hrobky, mezi kterými se občas objevil ukřižovaný zločinec. Také se tam, hned za branou, pohybovaly davy žebráků a prodejců, kteří se takhle vyhýbali placení poplatků na tržištích. Lidé prodávali všemožné zboží, jak poctivé, tak podvodné. Jiní nabízeli, že návštěvníky provedou po Římě, a najmout si někoho takového vůbec nebyl špatný nápad. Ani v labyrintu krále Mínóa se cizinci necítili tak zmateni jako v Římě. Na rozdíl od velkých řeckých a římských koloniálních měst, která se obvykle stavěla jako pravidelná mřížka, byl Řím přerostlá vesnice plná úzkých spletitých ulic a uliček. Sám jsem se v něm občas ztratil.

Velmi blízko brány seděla pod plátěnou stříškou tlustá venkovanka obklopená klecemi ze slámy plnými holubů, kohoutů a dalších obětních ptáků. Podle zákona se všechen živý inventář včetně obětních zvířat měl prodávat na Dobytčím trhu pod dohledem edilů. Prostí občané měli za to, že pravomoc úředníků platí pouze uvnitř městských hradeb. Nebyla to pravda, ale je notoricky obtížné přesvědčit lidi, že zděděné lidové přesvědčení nemá žádný právní podklad.

Jakmile si žena všimla mého senátorského pruhu, přimhouřila oči. „Nic špatného tu nedělám, senátore,“ ohradila se dřív, než jsem vyřkl jediné slovo. „A stejně nejste edil.“

„Ne, ale budu jím příští rok, takže byste mohla laskavě spolupracovat, nebo vám udělám ze života peklo.“

„Tak co teda chcete?“

„Byla jste tady, když Krassus před několika dny odjížděl z města?“

„Ano, a bylo to pořádné divadlo. Tady jsme přišli o to nejlepší. Nebylo vidět toho blázna, jak přivolává prokletí na celé město.“

„Já byl na druhé straně, proto jsem ho viděl. Ale pak zmizel tímhle směrem. Nevšimla jste si ho?“

„Toho nešlo přehlédnout. Na sobě měl roucho, co vypadalo jako stan babylonské děvky na venkovském trhu.“

Konečně očitý svědek. „Jak se dostal dolů z brány?“

„Tamhle měl žebřík.“ Ukázala na zeď západně od brány. „Teď už tam není.“

„Viděla jste ho lézt nahoru?“

Zamyslela se. „Možná. Žebřík tam už byl, když jsem sem to ráno před svítáním dorazila. Někdy po rozednění dva nebo tři muži ten žebřík použili. Moc jsem si toho nevšímala. Myslela jsem, že si lidé hledají dobré místo, aby mohli pozorovat ten odjezd. Každý věděl, že se to dopoledne Krassus chystá vyrazit. Jeho jízda se shromáždila tamhle na cestě. Byl na ně pěkný pohled.“

Jak jsem si myslel, Ateius měl pomocníky. Od začátku mě zaráželo, že za tak krátkou dobu mohl vytáhnout všechny své věci nahoru na bránu a ještě rozdělat oheň. Jeho výstroj ho nahoře očekávala, když tam doběhl z Fora.

„Co udělal, když sestoupil na zem?“

„No, tak nejdřív si stáhl to roucho a nacpal ho do vaku. Přišel k němu jeden muž a zdálo se, že mu obvazem omotává paži. Slyšela jsem, že si tribun jako součást prokletí rozřízl ruku.“

„Kam šel potom?“

Ukázala na západ, kde se hradby mohutně stáčely k jihu a kopírovaly úpatí Aventina, než se znovu stočily k severu a dostaly se tak k řece. „Tamtudy zmizeli. Jak prošli kolem těch stájí, už jsem je neviděla.“ Spousta pozemků hned za hradbami sloužila jako pastviny, ale bylo tam také mnoho domů a stájí.

„Děkuji vám. Za posledních pár dnů jste první, kdo mi opravdu pomohl.“

„Nebudete mě pronásledovat, až se stanete edilem, že ne?“

„Budu mít spoustu jiné práce.“ Poptal jsem se několika dalších lidí, ale většina si v tom zmatku ničeho nevšimla, a těch pár pozornějších jen potvrdilo slova prodavačky ptáků.

Takže utekli na západ. Byli dva, možná tři. Než se hradby dotkly řeky, byly v nich ještě tři další brány. Kteroukoli z nich se mohli bez povšimnutí vrátit do města. Nebo se mohli vydat na řeku, přejet ji na lodi či se vyškrábat po nábřeží, aby použili některý z mostů. Někdy krátce nato byl Ateius zavražděn a jeho tělo odhozeno na západním břehu.

Jako vždy vyvstalo množství dalších otázek. Kdo byli ti druzí muži? Byl to někdo z jeho přívrženců, s kterými jsem se setkal v jeho domě, nebo někdo zcela jiný? Proč se zbavili těla na břehu, a ne v řece? A hlavně, kdo ho zabil?

Opravdu se zdálo, že ho nenapadla rozzuřená Přátelská stvoření. Zauvažoval jsem, co by se s jeho tělem stalo, kdyby bylo vhozeno do řeky? Tak pro začátek, mohlo plout až do Ostie a dostat se do moře, kde by se stalo potravou pro ryby. A ta žena viděla, jak nacpal roucho do vaku, ale mrtvola do něj byla oblečená. Brilantní filozofická dedukce: vrahové chtěli, aby se tělo našlo, a tím, že ho zahalili do inkriminovaného roucha, se chtěli ujistit, že bude správně identifikováno navzdory jeho nevzhlednému stavu.

Cítil jsem se sám se sebou spokojený a vydal se domů. Udělal jsem pokrok. Otázka byla, zda pokročím až na konec této hádanky dřív, než se bude konat Ateiův pohřební obřad a následně vzbouřený dav zničí město.

Domů to bylo daleko. Došel jsem k oblému jižnímu konci Cirku Maximu a vydal se po Triumfální cestě, jedné ze širších římských úzkých ulic. Pomalu se stmívalo, Řím se chystal na noc. Dveře se zamykaly, okenice se zavíraly na petlice, plátěné střechy se stahovaly. Bušení tesařů a kovářů utichlo; lidé zasedli k večernímu jídlu. Nepřipomínalo to město stojící na prahu vzpoury a zkázy, ale Řím klame.

V místech, kde via Sacra protínala Triumfální cestu, jsem narazil na Herma.

„Myslel jsem si, že bych vás tu mohl zastihnout. Julie se po vás shání. Skoro celé odpoledne se potloukám po Foru. Dělá si o vás starosti.“

„Nechápu proč. Ví, že jsem pověřený zvláštním vyšetřováním a nemohu dodržovat pravidelný…“

„Kdepak, dělá si starosti, že někde ležíte opilý.“ Ten malý ničema si to užíval.

„Vidíš, co musím snášet? Ta žena mi vůbec nevěří.“ Podíval jsem se na něj, ale odvrátil obličej a skryl tak svůj výraz.

Vydali jsme se na severovýchod kolem výstavních domů ve čtvrti Carinae a pak přeplněnou změtí ulic a domů Subury, kde jsem žil většinu svého dospělého života. V hlavě mi začínalo tepat z přemíry vypitého vína. Ale už jsem byl skoro doma.

Nebyli jsme ani dvě ulice od mého domu, když jsem si všiml dvou mužů vlekoucích se před námi: zavalití surovci v hrubých tunikách, jejichž mohutná ramena se klenula téměř přes celou úzkou ulici. Rozhlíželi se jalově každým směrem, jen ne na nás. Jejich kroky se zpomalovaly, takže jsme se nevyhnutelně dostávali blíž. Nešlo projít kolem nich, aniž bychom se nepřiblížili na dosah. Soumrak postupoval, ale stále jsem je viděl zřetelně.

„Ehm, pane…“ Hermes zřídka používal tohle oslovení v soukromí, pokud neměl na srdci něco důležitého.

„Vidím je,“ přitakal jsem. „Přímo před námi. No, zkrátka budeme muset…“

„Vlastně,“ ozval se, „chtěl jsem vám povědět o těch dvou, co jdou za námi.“

„Díky všem bohům, že na sobě nemám jednu z těch dobrých tóg. Máš hůl?“

„Přímo tady.“

„Pak tedy zjistíme, jestli vyhazuji peníze, když tě posílám do ludu.“ Rukama jsem zajel do tuniky. Na prsty levé ruky jsem navlékl caestus, pravou jsem pevně sevřel dýku. Hermes vytáhl hůl – palici z tvrdého dřeva o něco delší než předloktí, téže délky a váhy jako meč používaný v ludu pro trénování.

„Vezmi si ty dva vzadu,“ řekl jsem. Caestus dovoluje jen omezený pohyb ruky, na níž je navlečen, druhou rukou jsem si stáhl všední tógu. Měla olověné kuličky přišité do rohů, které vylepšovaly zřasení, zabraňovaly jejímu pleskání ve větru a leckdy poskytovaly mnohem nápaditější použití.

Dva muži vpředu se otočili, přikrčili se a v rukou se jim zableskly dýky. Nechtěl jsem s nimi mluvit či vyjednávat, ne při počtu dva proti jednomu. Muže nalevo zasáhla olověná závaží do obličeje dřív, než se stihl pořádně připravit. Pustil jsem tógu a její volné záhyby se mu omotaly kolem hlavy. V té chvíli jsem zaútočil. Vždycky jsem se přesvědčil, že je jen málo užitečné se bránit, když je člověk v početní nevýhodě a navíc za podmínek nejistého světla. Přímý a nelítostný útok představuje nejlepší taktiku, pokud nemáte dobrou únikovou cestu, jež v tomto případě zřetelně chyběla.

Muž napravo byl veterán pouličních bitek a rychle mě napadl, aniž by jeho pozornost rozptýlila nepříjemná situace toho druhého. Krátkým, zakřiveným nožem naznačil útok vysoko vzduchem, ale pak nízko vedenou ranou pod žebra ohrozil mé břicho. Zarazil jsem ho levým předloktím a ucítil, jak mi špička jeho ostří škrábla kůži nad levým kyčlem. Prsty levé ruky mi začal drápat po očích a v tom okamžiku jsem mu zabodl svou dýku do hrudi. Vrazili jsme do sebe, jeho ruka s nožem ochable hledala, kde bodnout, ale já mu kolenem zasadil ránu do slabin, vytáhl jsem dýku a bodl ho směrem vzhůru pod bradu.

Druhý muž se na mě vrhl ve chvíli, kdy první klesl smrtelně zraněn. Stále měl mou tógu omotanou kolem ramen a hrudi, ale ve výhledu mu nic nebránilo, a měl výhodu. Padl jsem na chodník, abych se s ním nemusel pustit do křížku přímo, což je vždycky chyba, když nemáte alespoň nějaký přehled o protivníkově ruce s dýkou. Prudce máchl, ale jen mě škrábl na špičce ucha, pak vykopl směrem k mému boku a bolestivě mě zasáhl. Vydechl jsem a zdálo se mi, jak žebro nebo dvě praskla, ale obrátil jsem se na záda, obě nohy přikrčil a nachystal se kopnout, až se po mně vrhne.

Trhl sebou a zachroptěl, když ho něco udeřilo. Pomyslel jsem si, že to je Hermes, ale ze svého nového výhodného postavení jsem viděl, že ten se vypořádává s těmi dvěma zbylými. Jeden z nich zařval a sevřel si roztříštěný loket. Výkřik naráz ustal, jak Hermes tupým koncem hole silně udeřil na místo jen palec pod tím, kde se žebra připojují k hrudní kosti. To je smrtelná rána i holí.

Ve chvíli, kdy se můj protivník vypotácel po neviditelné ráně, jsem vykopl a úderem do břicha ho poslal dozadu. V okamžiku jsem zase pevně stál a zaútočil. Můj caestus mu zasadil ránu do čelisti. Bylo slyšet, jak kost praskla, a bez váhání jsem mu vrazil dýku do boku. Se zachroptěním se sesul k zemi a já uviděl Herma kroužícího kolem posledního muže, jenž byl vyzbrojen krátkým mečem a šklebil se, jak mu nohy ujížděly po nerovném povrchu. Všude kolem jsem slyšel bouchat okenice, křik a rozbíjení věcí. Natáhl jsem se, popadl zadní části tuniky muže ohánějícího se mečem a prudce zatáhl. V té chvíli ztratil rovnováhu, Hermes vyletěl kupředu a dlaní a hřbetem ruky mu zasadil dvě rány přes spánky. S jemným křupnutím měkké kosti se muž složil k zemi jako obětní vůl. Ten kluk se opravdu hodně zlepšoval.

Něco mě udeřilo mezi lopatky, nato se ječivým ženským hlasem ozvalo proklínání a květináč těsně minul Herma. Pak jsem pochopil, proč zavrávoral můj druhý protivník: sousedé házeli věci. Jedná se o téměř automatickou reakci Římanů na zvuky výtržností venku na ulici. Házejí předměty z oken nebo vylezou na střechu a shazují střešní tašky. Je to jejich způsob, jak sdělit pachatelům, aby si svou při řešili někde jinde.

„Pojď!“ vyzval jsem Herma. Shýbl jsem se pro tógu a vzali jsme nohy na ramena, abychom se co nejrychleji dostali z dosahu vrhaných předmětů. Už jsem viděl rváče-veterány zabité květináči a střešními taškami.

„Jsi zraněný?“ zeptal jsem se Herma, když jsme se dostali do bezpečné vzdálenosti.

„Já? Zraněný? Byli jen čtyři.“

„Jsi trochu nafoukaný, ne? Ale já určitě stárnu. Jeden z nich mě nejmíň dvakrát škrábl.“

„Některá ta krev je vaše? Ukažte.“

„Tvůj zájem je dojemný, ale už jsme skoro doma. Ať nade mnou tropí povyk někdo jiný.“

„Nahlásíte to?“

Zastavil jsem se, abych se zamyslel. „Ne, radši ne. Existuje příliš velká šance, že člověk, který ty rabiáty najal, je někdo, komu bych to musel nahlásit. Ať si ten někdo o tom domýšlí, co chce, nechť už se jedná o kohokoli.“

Došli jsme téměř k mým dveřím. Mnohokrát mě v životě přepadli a obvykle to bylo blízko mého domu. Nejjednodušším způsobem, jak někoho zavraždit v tak chaotickém městě, jakým byl Řím, bylo číhat blízko jeho domu a čekat, až k vám dorazí.

Jakmile se dveře rozletěly, objevila se Julie a probodávala mě pohledem. „Doufám, že na sobě nemáš víno.“

„Ne, má drahá, jen krev.“

„Ach, Decie! Kdy mě konečně poslechneš a najmeš si strážce? Kassandro! Cyprie! Doneste vodu!“ Zároveň mě postrkovala do domu a paži mi ovinula kolem ramen, jako bych se měl zhroutit.

„Strážce?“ otázal se uraženě Hermes. „Byl jsem s ním já!“

„Ale, kuš, kluku! Decie, jsi zraněný? Posaď se tady.“ Strčila mě na stoličku a začala mi stahovat šaty z horní poloviny těla. Objevily se otrokyně s umyvadly a hadry. Cyprie byla rozrušená, ale Kassandra to dělala už tolikrát, že ji jen rozzlobila práce navíc.

„Cyprie,“ ozvala se Julie, „vezmi tógu a namoč ji do studené vody dřív, než krev zaschne.“ Dívka ji odnesla v natažené ruce a nos krčila odporem. Julie mi vlhkým, příjemně chladným hadříkem citlivě, jen lehkým poklepáním, ošetřila ucho a bok. „Obávám se, že tuhle tuniku už nic nezachrání,“ vzdychla.

„Zatímco moje kůže se zahojí sama?“ zeptal jsem se.

„Přestaň si stěžovat. Tohle by se nestalo, kdybys měl aspoň trochu předvídavosti. Zase si děláš nepřátele, viď?“

„Ne osobní,“ sdělil jsem jí. „Vyšetřuji něco, s čím by jistí lidé neradi vyšli na světlo. Slyšelas, co se včera večer stalo na Foru?“

„Hned jak jsem se dnes dopoledne dostala do města, zašla jsem do lázní. Dozvěděla jsem se o tom od manželek většiny mužů, kteří s tebou stáli na schodech baziliky.“

„Pak jsi také slyšela, že jsem byl jmenován iudex kromě dalšího vyšetřování pro Kolegium pontifiků?“

„A Milo ti poskytl veškerou prétorskou moc, což znamená, že by tě měli doprovázet přinejmenším liktoři. Jenže ty rád čmucháš na vlastní pěst.“ Přetřela mi bok štípavou mastí a drobnou ránu překryla polštářkem, zatímco Kassandra omotala mé tělo obvazem.

„Stejně,“ řekla Julie, „je to vlastně jedno vyšetřování, ne?“

„Tím jsem si jistý.“

„Kassandro, přines čistou tuniku a tuhle natrhej na hadry.“ Poťukala na špičku mého levého ucha, jež bylo teď nepatrně kratší než pravé. „Takhle budeš vypadat křivě,“ prohlásila.

„Příště se musím dostat do rvačky s levákem. Možná je tak srovnám.“

Kassandra dorazila s čistou tunikou a Juliemi ji přetáhla přes ubohé, pomlácené tělo. Vzala mě za ruku. „Pojď si něco sníst a přitom mi všechno povíš.“

Po večeři jsme ještě zůstali u ovoce, sýra a vína, jež Julie zředila příliš velkým množstvím vody. Poslouchala velmi pozorně, když jsem popisoval události předešlé významné noci a dne, jenž se právě milosrdně blížil k pokojnému závěru.

„To je nanejvýš podivné,“ prohlásila, když jsem skončil. „Ne ta vražda – ty jsou bezpochyby v dnešních dnech dost běžné, ale říkáš, že jeho tělo bylo znetvořeno divokými zvířaty? Jak si to máme vyložit?“

„Myslím, že jsi právě zmínila důležitou věc.“

„Jak to?“

„Že vraždy jsou běžné. Pravda, tohle je vražda tribuna, ale to je jen právní komplikace, nemá nic společného s motivem. Dneska jsem bědoval nad tím, že v případu existuje příliš mnoho zavádějících informací a tohle zvláštní odstranění tribuna jen odvádí pozornost. Co řekneš v prvním okamžiku, když se zkrátka zbavíme všeho, co odvádí pozornost? Zapomeň na zakázané jméno, prokletí a účast bohů. Odmysli si divoká zvířata a Přátelská stvoření či cokoli to mohlo být. Co nám zbyde?“

„Vražda.“

„Přesně. Mocný politik jménem Ateius se pokusil zkřížit plány jinému mocnému politikovi jménem Krassus a za své úsilí se nechal zabít. Co je tu v sázce?“

Na okamžik se zamyslela a pak se vzpamatovala přesně jako Caesar: „Politická moc doma a bohatství Parthské říše v cizině.“

„Přesně. Vidíš, Julie, nikdo už dnes nebojuje ani nezabíjí pro náboženské záležitosti, pokud vůbec někdy ano. Občas se tak děje z důvodů pomsty nebo žárlivosti, ale tady máme co do činění s význačnými muži a mezi touto třídou v Římě dnešních dnů se veškeré boje a zabíjení odehrávají jen kvůli bohatství a moci.“

„Aby někdo získal bohatství a moc?“ zeptala se.

„Nebo aby tak zabránil nepříteli jich dosáhnout. Už dávno mě Cicero naučil velice důležitou politickou zásadu: Qui bono? Kdo z toho má prospěch? Pojďme se na ten problém podívat z téhle stránky.“

Julie se nadšeně usmála. Milovala filozofii. „Udělejme to. Kdo získá tím, když si Krassus podrobí Parthskou říši?“

„Krassus. Jeho synové. Téměř nikdo jiný. Dokonce ani jeho vojáci z toho moc mít nebudou, když je Krassus takový skrblík.“

„A kdo bude mít prospěch z jeho porážky?“

„Jeho političtí nepřátelé, kterých je celý zástup. Lidé, kteří mu dluží peníze, a těch je přibližně stejně tolik. Pompeius, který si touží přivlastnit veškerou vojenskou slávu světa. I tvůj strýc Gaius Julius Caesar, jemuž Krassus stále více překáží. Za poslední rok mu mnohem víc pomohl Pompeius než Krassus. A pochopitelně získá i parthský král Orodés tím, že si udrží zemi a trůn.“

„Ale bude z toho mít Orodés prospěch z dlouhodobého hlediska?“

„Co tím myslíš?“

„Jen to, že pokud porazí Krassa, bude vyslán někdo jiný, aby pomstil čest Říma. Bude se pak muset utkat s mnohem schopnějším generálem.“

„Máš pravdu,“ přitakal jsem. „To stojí za úvahu.“

Samolibě se usmála. „Nejsem neteří Julia Caesara jen tak pro nic za nic.“

„A,“ pokračoval jsem, „jsou do toho zapleteny i jiné národy. Krassus chce převzít Sýrii od Gabinia, který tam válčí a vyjednává už roky. A dál je tu ještě Egypt. Gabinius vrátil Ptolemaia na trůn. Ptolemaios a Krassus se nemají zrovna moc rádi. Krassus bránil tomu, aby římské zbraně podporovaly egyptského krále.“ Něco mě zašimralo vzadu v mysli. „Moment. Nesouviselo to nějak s nahlédnutím do Knih Sibyliných?“

„Myslela jsem, že jsme se rozhodli považovat náboženské aspekty za nepodstatné odvedení pozornosti,“ prohlásila.

„To ano. Takže o čem jsme to hovořili?“

„Probírala jsem politické důsledky vraždy, ale ty pro únavu a víno těžko chápeš. Pojď drahý, je čas jít spát.“ Vzala mě za ruku a já ji oddaně následoval.

Ačkoli jsem byl utahaný, nedařilo se mi usnout. Nedržela mě vzhůru drobná šarvátka na ulici (i když mi přibylo několik nových šrámů), vždyť jsem většinu posledních tří let strávil boji v Galii. Spíš to byl nepříjemný, neodbytný pocit, že mě někdo postrčil špatným směrem. Navzdory poučnému rozhovoru s Julií jsem cítil, že vyšetřování svatokrádeže je z těch dvou z nějakého důvodu důležitější. Jen jsem nechápal proč. Ale stačilo to, abych si přál být zpátky v Galii.

Tedy skoro.

Kapitola 11

Rodilý Říman zná nálady Fora mnohem lépe než nálady vlastní ženy, dětí a příbuzných. Koneckonců od dětství na něm tráví značnou část téměř každého dne. Právě proto, když musíme sloužit v cizině či jen unikáme do venkovských sídel před parnem a davy lidí, je v nás něco, co touží po Foru. Navzdory našemu imperiálnímu sebevědomí jsme stále venkované. Naši předkové žili celý život na dohled Fora. V těch dobách to nebylo jen shromaždiště. Také to byl jediný trh v Římě a zároveň místo, kde se prováděla většina náboženských obřadů.

Právě těmito myšlenkami jsem se zaobíral, když jsem k němu příští ráno kráčel a bolestivě pociťoval téměř nevídaný počet svých ran a modřin. Usoudil jsem, že moje potíž byla v mé dlouhé nepřítomnosti. Ztratil jsem ten nepopsatelný pocit, co Forum cítí a co si myslí. Unikly mi téměř tři roky zážitků města a dopisy od přátel mi poskytly jen nejzákladnější představu o veškerém dění.

Vést vyšetřování v Římě znamenalo v podstatě odhalit styky a spojení. Obyčejně je můj smysl pro tyhle věci výjimečně přesný, ale teď bylo všechno pryč: můj pojem pro čas, můj úsudek, můj smysl pro život a zkušenost města. Byl jsem si jistý, že kdybych byl poslední tři roky nepřetržitě v Římě, dospěl bych ke společnému bodu všech těchto událostí mnohem dřív.

Uprostřed takovýchto myšlenek jsem došel na Forum a hned jsem poznal, že jeho nálada je hrozná. Alespoň natolik má vnímavost fungovala. Den předtím byla nálada vášnivá, dnes ponurá a napjatá. Lidé nekřičeli, pouze mumlali. Senátoři se na schodech hádali jen tak, že na sebe syčeli jako klubko vyrušených zmijí.

Před kurií jsem zahlédl něco velmi ohromujícího: obrovitá nosítka zahalená barevnými závěsy s tyčemi z leštěného ebenu zakončenými zlatými lvími hlavami s drahokamy místo očí. Přes střechu rozpínal ochranná křídla zlatý sup. Byla to nosítka egyptského vyslance Lisa. Tucet skvostně oděných nosičů čekal u tyčí trpělivě jako voli.

Množství senátorů stálo jako obvykle kolem schodů kurie. Byli to muži, kteří se měli účastnit shromáždění výborů nebo organizovat poroty, či ze všeho nejčastěji prostě dělat senátory a nemít nic na práci. Vydal jsem se do středu jedné skupinky a kývl hlavou směrem k nosítkům.

„Co se děje?“ zeptal jsem se.

„Starý Lisas se objevil asi před hodinou,“ prohlásil muž jménem Sulpicius. „Tvářil se jako člověk odsouzený k smrti. Dožadoval se okamžitého slyšení u Pompeia. Ti dva jsou teď uvnitř.“

„Z Egypta musely přijít moc špatné zprávy, aby dostaly toho tlustého zvrhlíka z postele tak brzy,“ poznamenal někdo.

„Kdy vůbec z Egypta přijdou nějaké dobré zprávy?“ odfrkl si Sulpicius.

Pak promluvil prétor Gutta. „Spousta dobrých zpráv pro Gabinia.“

„Co tím myslíte?“ zeptal jsem se ho.

„Copak jste to neslyšel? Prý mu starý Ptolemaios zaplatil deset tisíc talentů, aby vrátil jeho tlustý zadek na trůn. Bylo k tomu třeba tří bitev, ale ten Pištec je teď králem a Gabinius se vrátil domů jako boháč.“

„Věděl jsem, že Gabinius dosadil zpátky Ptolemaia,“ přisvědčil jsem. „Doslechl jsem se to hned, jak jsem se vrátil do Říma. Měl jsem ale za to, že se celá událost odehrála celkem bez krveprolití. Proti komu bojoval?“

„Vzpouru rozpoutala jedna z princezen. Taky měla na své straně spoustu Alexandrijců. Která to byla?“ Gutta si poškrabal hlavu. Doplácel na obvyklé římské úskalí udržet si nějaký přehled v egyptské dynastické politice.

„Kleopatra?“ zeptal jsem se. „Je hrozně mladá, ale jediná z celé rodiny má trochu rozumu.“

„Ne, byla to jedna z těch dalších,“ dumal Sulpicius. „Berenice, to je ona.“

„Berenice?“ podivil jsem se. „Tu ženu znám. Nezvládne naplánovat ani večírek, natož povstání.“

„Vzala si nějakého Archeláa,“ řekl Sulpicius, „Makedoňana, jehož otec byl jedním z Mithradatových generálů. Říká se, že je to pravý voják.“

Měl jsem pocit, že si na něj vzpomínám: jeden z těch nemilosrdných profesionálů s hrubými rysy, již udržovali degenerovanou makedonskou dynastii na egyptském trůnu a podporovali právě toho uchazeče, který jim zaplatil nejvíc.

„Přichází Lisas,“ řekl Gutta.

Vzhlédl jsem ke vchodu kurie a viděl vycházet Lisa zavěšeného do Pompeiova rámě. Pompeius poklepával vyslance po rameni, jako by ho uklidňoval. Lisas odstoupil od konzula, sešel po schodech a utíral si obličej. Jeho make-up se roztékal ve stružkách, ačkoli ráno bylo chladné.

Vydal jsem se mu po schodech naproti. „Lise, co se stalo?“

„Ach, můj příteli Decie! Uprostřed noci dorazilo nanejvýš znepokojující poselství z Alexandrie.“

„Starý Ptolemaios zkapal, ne?“ prohlásil jsem. Nedokázal jsem si představit nic jiného, co by Lisa tak hluboce rozrušilo. „No, to se jim přihodí všem a je spousta…“

„Ne, ne, ne!“ Rozčileně zamával purpurově obarveným šátkem. „To vůbec ne! Můj pán král Ptolemaios Dionýsos se těší vynikajícímu zdraví, ale byl nucen odsoudit princeznu Berenice k smrti, aby ji potrestal za její nepřístojnou vzpouru.“

„To je smutná zpráva,“ projevil jsem soucit. „Ta žena však byla pouhým pěšákem. Co se stalo Archeláovi?“

Teď máchl šátkem pohrdavě. „Och, ten uzurpátor zemřel v poslední bitvě s Gabiniem. Nebyl to nikdo.“

„Aha. Nicméně ač je to zajisté smutná zpráva, určitě to není nic neobvyklého. Každý, kdo se pokusí uchvátit trůn, musí očekávat smrt jako cenu za neúspěch.“

„Přesně tak,“ přikyvoval a mnul si ruce pokryté vonným olejem a zanícenými ranami. „Ačkoli byly moje city k princezně hluboké, chápu, že Jeho Veličenstvo nemělo v této záležitosti na výběr. Ne, byly v tom – závažnější okolnosti.“

Teď jsme se dostávali ke skutečné zprávě. „Jaký druh okolností, pokud to není záležitost diplomatického tajemství?“

„Ach ne. Myslel jsem, že nejlepší bude rovnou přijít a informovat konzula Pompeia. Věřím, že v této věci brzy osloví senát, ačkoli momentálně se nedá dělat takřka nic.“

„Lise,“ pobídl jsem ho jemně, „co se stalo?“

„Jak jste se mohl dozvědět, Berenice se těšila jisté podpoře lidu Alexandrie, včetně některých předních občanů.“

„To jsem netušil,“ podotkl jsem. „Zazlívali tito Alexandrijci Ptolemaiovi, že zabil svou dceru?“

„Bohužel ano. Propukla vzpoura.“

„V Římě se to taky čas od času semele. A byl král Ptolemaios nucen popravit některé z těchto alexandrijských stoupenců princezny Berenice a uzurpátora?“

„Jen vůdce,“ rychle vyhrkl, „a jejich nejbližší a nejzarytější přívržence.“

„Kolik?“

„No, asi tři nebo čtyři, snad pět tisíc.“ Znovu si otřel roztékající se obličej. Vůbec nevypadal dobře. Poprvé za několik let jsem ho spatřil na denním světle a uvědomil jsem si, že chudák Lisas už s námi moc dlouho nebude. Ani jeho silný make-up nedokázal dál zakrývat sinalou barvu a vředy na kůži. „Stalo se to víc jak před měsícem. Nepříznivý vítr zdržoval všechna plavidla v přístavu; mohla vyplout teprve před několika dny.“

„Nu,“ řekl jsem, „tohle bude obtížné.“ Poklepal jsem mu po rameni podobně jako Pompeius. „Něco vymyslíme, ale snad se radši připravte, že budete sloužit novému králi.“

„Děkuji za vaši podporu,“ řekl, „ale na to už jsem moc starý. Nepřežiji krále Ptolemaia.“

„Nebuďte takový pesimista,“ radil jsem mu. Chtěl jsem s ním hovořit déle, ale kolem se začali scházet senátoři dychtiví dozvědět se, co se děje, a já ho musel opustit a pokračovat dál.

Egypt byl náš problém už sto let. S jeho poddajným, kněžími ovládaným obyvatelstvem a jeho nemožnou makedonskou královskou rodinou jsme ho mohli kdykoli obsadit, ale nechtěli jsme. Egypt byl příliš bohatý. Dosaďte tam římského místodržícího s armádou a on se sám prohlásí králem a vyvolá povstání, jako to udělal Sertorius v Hispánii. Žádný Říman nedůvěřoval jinému Římanovi, když bylo na dosah takové bohatství a moc. Tak jsme podporovali jednoho idiotského slabocha za druhým, jak ptolemaiovská dynastie čím dál víc degenerovala.

A teď tahle vzpoura a její následky. Byl bych rád věřil tomu, že ten starý opilec předvádí přece jen trochu odvahy, ale spíš to vypadalo jako zvrácené, vzpurné gesto vyděšeného tyrana, jenž cítí, jak se pod ním rozpadá trůn.

A Lisas řekl, že bylo popraveno pět tisíc lidí, takže pravděpodobnější číslo bylo deset tisíc. A také řekl, že se jednalo o přední občany, což znamená muže s úzkými obchodními vazbami na Řím. Tohle bude vážné. „Uvolněte cestu pro prétora!“ zakřičel někdo. Uviděl jsem řadu liktorů rozrážejících cestu Milonovi a začal jsem se k němu prodírat.

„Decie!“ Usmál se, ale formálně. I on postřehl náladu Fora. „Nějaké zprávy?“

„Několik věcí. Máš trochu času?“

„Moc ne, ale Pompeius považuje tu vraždu za nejvyšší prioritu, tak pokračuj.“ Podle svého běžného zvyku kráčel dál, zatímco jsme hovořili. Rychle jsem ho seznámil se svou prací z předešlého dne.

„Věděl jsem, že záležitost s Furiemi je příliš přitažlivá, aby byla pravdivá. Ale kam ten zmetek šel, když slezl ze zdi?“

„To musím zjistit.“

„Pracuj na tom. Prozatím si záležitost s chlapy, co tě přepadli, necháme pro sebe. U požární hlídky se dnes ráno našla dvě těla. Nebyli to ani moji, ani Klodiovi lidé. Možná ti druzí dva přežili. To není důležité. Spíš to, kdo je najal.“ Tehdy zabíjení nevyvolávalo v Římě velké znepokojení, rozhodně ne tak velké jako žhářství.

„Další věc, kterou hodlám zjistit.“

„Co se to děje tamhle u kurie?“ zeptal se. „Proč je starý Lisas ve městě tak nezvykle brzy?“

Stručně jsem ho obeznámil se situací a on jen potřásl hlavou.

„Tak to je Pištcův konec. Nám všem už leze pořádně krkem on i celá ta jeho nechutná rodina.“

„Mně vždycky připadal celkem zábavný,“ podotkl jsem.

„Máš pravdu. Ty jsi vlastně přišel o velké divadlo, viď? Stalo se to první rok, po tvém odjezdu do Galie; Gabinius a Kalpurnius Piso byli tehdy konzuly. Celé roky se Ptolemaios snažil podplácet kdekoho, aby tak přiměl senát schválit ho jako krále Egypta. Nakonec se tak stalo rok předtím, než se Caesar stal konzulem, jenže on zatlačil na Alexandrijce ohledně úplatků až moc silně, a oni ho vykopli. Přijel tedy sem, aby získal podporu pro svůj návrat. Patricijové s tím souhlasili, prostí občané ne. Sleduješ mě?“

„Je to docela prosté. Co se stalo?“

„No, Alexandrijci poslali delegaci se žádostí pro senát, aby vypověděl Ptolemaia a na jeho místo dosadil Berenice.“

„Jak dopadli? Doufám, že si s sebou přivezli spoustu peněz na úplatky.“

„Vůbec se sem nedostali. Ptolemaios se o misi dozvěděl a dole na jihu si najal tlupu psanců. Přepadli poselstvo těsně u Brundisia a všechny zmasakrovali.“

I přes mou otupělou citlivost mi zpráva připadala šokující. „To je nestoudné chování i na Ptolemaia!“

„Tribunové kvůli tomu spustili povyk – odsoudili patricije jako bandu zkorumpovaných chamtivců podporujících odporného barbarského tyrana a vraha – mimochodem, v tom měli naprostou pravdu. Potom podpora Ptolemaia zvolna uvadala.“

„Zjevně uzavřel dohodu s konzulem Gabiniem,“ poznamenal jsem. „Alespoň jsem se něco doslechl o deseti tisících talentů.“

„Chvíli mu trvalo, než dal tolik stříbra dohromady, ale byly to dobře utracené peníze. Klodiovi z nich také připadla část.“

„Klodiovi? Jak?“

„Toho roku byl tribunem, pamatuješ?“

„Jak bych mohl zapomenout? To byl hlavní důvod, proč mě moje rodina poslala pryč z Říma.“

„Kalpurnius dostal jako prokonzulární provincii Makedonii. Gabinius měl získat Kilikii, ale Klodius protlačil zákon, jímž mu místo toho přidělili Sýrii, a dostal ho tak do pozice, aby Ptolemaiovi pomohl, jakmile bude mít peníze na úplatky pohromadě.“

„A lidé se diví, jak se nám podařilo dobýt polovinu světa,“ poznamenal jsem. „S politikou, jakou děláme my, kdo má proti nám šanci?“

„Právě v tomhle jsme výjimeční,“ souhlasil.

Něco mě napadlo. „Krassus toho mohl využít. Mohl se zříci války s Parthskou říší a použít tohle jako záminku k tomu, aby se místo toho zmocnil Egypta!“

„Možná,“ přisvědčil Milo, „ale není to pravděpodobné. Kdyby to udělal bez souhlasu senátu, bylo by to totéž jako vyhlásit válku Římu. A potom, v současné době už není moc při smyslech, jak sis jistě všiml. Dobytí Parthské říše není pro něj jen utkvělý cíl; je to posedlost. Už léta o ničem jiném nemluví. Příčetnější muž se snad mohl pokusit o Egypt, ale ne Krassus. Pompeius by to byl strašně rád udělal, ale chybí mu odvaha vzdorovat senátu. Caesar by se do toho pustil a zařídil by to tak, jako kdyby mu senát svolení dal.“

„Doufám, že máš pravdu. Poslední věc, kterou potřebujeme právě teď, je válka o Egypt.“

V té chvíli jsme došli k bazilice, kde Milo konal soud. Pompeius ho sice zbavil povinností, aby mohl vyšetřovat vraždu, ale to bylo jen gesto na uklidnění davu. Milonovi zbývaly do konce jeho úřadu necelé dva měsíce a musel ještě vyřídit spoustu záležitostí. Už se scházeli lidé, co na něj čekali, aby jim pomohl vyřešit jejich problémy.

„Vrať se ke mně, jakmile budeš mít věrohodného svědka Ateiovy vraždy. Čas se krátí.“

„Nejsi první, kdo mi to připomíná,“ řekl jsem. Rozloučili jsme se a já se ještě chvilku procházel po Foru, abych nasával místní atmosféru. Diskrétním nasloucháním jsem zjistil, že vražda tribuna je stále nejdůležitějším tématem rozhovorů. Novinky z Egypta se ještě nerozšířily a nejspíš k tomu ani nedojde. Jednalo se o velice důležitou zprávu pro senát, ale průměrný Říman věnoval cizím záležitostem jen nepatrnou pozornost, pokud ovšem neprobíhala válka, do které jsme byli zapojeni.

Zavzpomínal jsem na dobu před třemi léty. Tehdy to byl rozhodně rušný rok. Gabinius zastával úřad konzula stejně jako Kalpurnius Piso, který přikázal potlačit cizí kulty. Edil Aemilius Scaurus hradil výdaje svého úřadu tím, že za úplatu nechal některé z těch cizinců být a uspořádal velice nákladné hry. Vlastně se zdálo, že příliš mnoho událostí onoho roku vedlo k osudným událostem roku letošního.

Promýšlel jsem svůj další krok. Ať jsem měl udělat cokoli, zdálo se mi, že je moudré stihnout to před soumrakem. Na ulici jsem nebyl v bezpečí.

Vždycky jsem považoval Kapitol za příhodné místo k přemýšlení, vystoupal jsem tedy po klikaté cestě na jeho vrchol. Před Jupiterovým chrámem stále doutnal popel po ranní oběti. Zašel jsem do chrámu a chvilku si prohlížel vyrovnaný obličej boha. Nesnažil jsem se soustředit, jen jsem dovolil myšlenkám volně plynout. Pach kouře mi připomněl zkázu chrámu před téměř třiceti lety, kdy ho zapálil blesk. Augurové rozhodli, že Jupiter zničil chrám, protože se mu nelíbil, tak byl přestavěn s ještě větší velkolepostí. Mnoho jeho pokladů bylo nicméně zničeno, včetně Knih Sibyliných.

Znovu jsem někde vzadu v mysli ucítil šimrání jako od pírka. Nepřemýšlel jsem nijak usilovně, jen jsem nechal vytanout na mysl skutečnosti, které se týkaly slavných věšteckých knih.

Sibyly pocházely z Řecka – to jsem si pamatoval. Bývalo jich mnoho; teď jich zbylo jen pár. Vědělo se o nich, že jsou nějak spojeny s Apollónem a že je jim vlastní extatické vyjadřování. Většině lidí taková mluva zněla jako blábolení, ale zkušení kněží ji prý dokázali vyložit jako vůli bohů. Výroky některých sibyl byly zapsány do devíti knih, které si našly cestu do Itálie.

Během vlády posledního krále Říma Tarkvinia Superba byly podle legendy proslulé knihy dovezeny do Říma a nabídnuty králi ke koupi. Ten považoval cenu za přemrštěnou a odmítl. Nato sibyla pálila jednu knihu po druhé a pokaždé mu nabídla zbývající knihy za tutéž cenu. Tarkvinius, jenž byl stejně špatným obchodníkem jako králem, souhlasil, když už zbývaly jen tři knihy. Uložil je do hrobky pod chrámem, kde se do nich čas od času nahlíželo. Všeobecně se věřilo, že obsahují věštby pro celou budoucnost Říma.

Ze všech našich prastarých přesvědčení jsem tohle považoval za jedno z nejhloupějších, ale mnozí knihám bezvýhradně věřili. Lisas mi pověděl, že právě tyto knihy Krassus použil jako záminku, aby zabránil senátu poslat Ptolemaia zpátky do Egypta s římskou armádou, která by ho podpořila.

A kdo byla ta sibyla, která prodala knihy za tak výhodných podmínek Tarkviniovi Zpupnému? Pochopitelně italská nejslavnější věštkyně Sibyla z Kýmé. Otočil jsem se a vyšel z chrámu. Vydal jsem se k pohřebištím na východě města a k domu toho odborníka na všechny mystické záležitosti, Aristona z Kýmé.

Ještě než jsem došel ke dveřím, už mi bylo jasné, že jsem přišel příliš pozdě. Na domě, ve kterém nikdo nebydlí, je cosi, co ho činí nedefinovatelně odlišným od obývaného místa. Procházel jsem mezi cypřiši, doléhal na mě pach smrti, který prostupoval vzduch celé oblasti, a přemýšlel jsem, jestli uprostřed skromného domu najdu nějaká mrtvá těla. Neštěkali tu žádní psi, kuřata nepípala, kohouti nekokrhali, neozývaly se přívětivé známé zvuky.

Ze zdvořilosti jsem zaklepal na dveře a počkal přiměřenou dobu. Pak jsem za ně zatáhl a snadno je otevřel.

„Aristone!“ zavolal jsem. Nic. Vešel jsem dál. Všude byl klid, místo však vykazovalo známky toho, že ho někdo opouštěl ve spěchu. Skromné zařízení stálo na svém místě, ale sestávalo jen z jednoho či dvou stolů a několika prostých postelí – nic, co by stálo za to vzít s sebou na cestu.

Vystoupal jsem do horního pokoje s velkým oknem na jih. To byla Aristonova pracovna, protože v místnosti bylo nejlepší světlo na čtení a nacházela se v ní i skříň s přihrádkami, do nichž jistě Ariston ukládal své knihy, které teď byly pryč. Ty by tu pochopitelně nenechal. V kuchyni nebylo žádné jídlo, jen velký, zpola plný džbán vody a trocha slupek z melounu.

Ariston a jeho otroci zmizeli bez okolků a ve spěchu. Odešel ze strachu? A když ano, koho se bál? Bál se, že se vrátím s dalšími otázkami, abych odhalil jeho trestuhodné tajemství? Nebo se bál téhož násilí, jež bylo spácháno na jeho bývalém studentovi Ateiu Kapitonovi? Domníval jsem se, že pravdě odpovídá druhá možnost. Pokud ano, sotva jsem mu mohl něco vyčítat. Zaplést se do toho, jak význační Římané hrají o moc, bylo jako spadnout mezi obrovské mlýnské kameny.

Nenašel jsem uvnitř nic zajímavého, tak jsem vyšel ven a zavřel za sebou dveře. Další slibné vodítko zmizelo. Nebyli tam ani žádní sousedé, které bych mohl vyzpovídat. Neškodilo by vědět, zda začal pakovat v okamžiku, kdy jsem opustil jeho dům, nebo až když se dozvěděl o Ateiově smrti.

Celou cestu zpátky k bráně a pak do města jsem přemýšlel nad obratem událostí. Krassus, pontifex a augur, ale ne jeden z Kolegia patnácti s pravomocí nad Knihami Sibylinými, se rozhodl, že do nich sám nahlédne a zjistí, zda má Řím podpořit Ptolemaia. Aby to mohl udělat, potřeboval nějakého vykladače, a kdo by lépe provedl tuto službu než proslulý odborník Ariston z Kýmé, muž, jenž pochází z domova samotné sibyly?

Takže Krassus pokoutně získal od Aristona výklad, který chtěl. Existovala možnost, že v knihách skutečně stálo, že bychom neměli podpořit Ptolemaia armádou, ale spíš jsem o tom pochyboval. Krassus uměl získat, co chtěl. Ariston zareagoval na úplatek nebo na výhrůžky. V Římě žil prostě, ale pokud jsem věděl, kupoval si dole v Kýmé pěkný statek na stáří. Nebo možná jen chtěl zůstat naživu – dokonale pochopitelný motiv. Nebylo pravděpodobné, že bych se to v dohledné době dozvěděl. Neměl jsem ani čas, ani prostředky slídit po Itálii po uprchlém čarodějovi.

Obrátil jsem své kroky na jih a ubíral jsem se k via Sacra. Tam zbývalo jedno místo, které jsem při svém dvojím vyšetřování ještě nenavštívil.

V domě Ateia Kapitona bylo ještě víc lidí než při mé poslední návštěvě. Tentokrát místo prosebníků ulici zaplňovali různí povaleči, co se nepřetržitě objevovali jako noční můry těch, jež musejí řídit město. Věční nespokojenci, kteří vypadají, že nemají co na práci, ale jsou v každou denní či noční hodinu k dispozici, aby křičeli, hádali se a tropili povyk. Bylo přítomno několik zbývajících tribunů, aby je udržovali ve stavu značného rozhořčení.

Podle specifické tradice Říma pokrýval všechny nedaleké zdi ojedinělý projev latinské rasy: graffiti. Slogany jako Smrt patricijům! a Duch tribuna Ateia volá po krvi! a Nechť Ateiovo prokletí dopadne na Krassa a všechny jeho přátele! hrály různými barvami. Všechno bylo mizerně načmárané a napsané s chybami. Řím měl výjimečně vysokou míru gramotnosti hlavně proto, že si občané mohli cvičit právě tuto uměleckou formu.

Když jsem se přiblížil, muži do sebe šťouchali, a vrhali po sobě významné pohledy, jak jsou takoví lidé zvyklí činit. Nemám nejmenší tušení, co si myslí, že těmito gesty sdělí, ale zdá se, že je ta činnost baví. Snad jim to dodává pocit důležitosti.

„Nejste tu vítán, senátore,“ prohlásil tribun, kterého jsem poznal jako Galla, Ateiova komplice v jeho usilovném snažení odepřít Krassovi syrské velení.

„Proč bych potřeboval být vítaný?“ chtěl jsem vědět. „Byl jsem jmenován iudex s prétorskou pravomocí. Není nutné žádné uvítání.“

„Jste jedním z nich!“ vyjekl ničema s hubeným obličejem.

„Jedním z koho?“ otázal jsem se. „Jedním z občanů?“

„Jste patricij!“ zaječel znovu.

„Ale sklapněte vy všichni!“ zařval jsem. „Nejmenoval mě jen tak nějaký prétor! Jmenoval mě Titus Annius Milo! Předpokládám, že to jméno vám je známé.“ Teď jejich vrčení utichlo. Nemuseli to být zrovna Milonovi přívrženci, ale jako většina římských pouličních rabiátů se ho báli.

„Není třeba dělat povyk,“ vysoukal ze sebe zdráhavě Gallus. „Co tu chcete, senátore?“

„Chci mluvit s Ateiovým marským přítelem Sextem Silviem.“

Muži u dveří se po sobě podívali. „Není tady,“ řekl jeden z nich.

„Opravdu? Kde by tak mohl být?“

„My… my nevíme. Někteří nejbližší tribunovi přátelé opustili město. Když může být zavražděn tribun, kdo je v bezpečí?“ Muž se po ostatních podíval, aby s ním souhlasili a podpořili ho. Došlo mi, že nevědí, jak se mají chovat. Vůdci Ateiovy malé factio se vypařili.

„Nejspíš byli taky zavražděni!“ ozval se další z davu u dveří. Reptání narostlo.

Otočil jsem se. „Tribune Galle! Přeji si s vámi hovořit v soukromí. Pojďte se mnou.“

„Nemáte pravomoc mi rozkazovat, senátore,“ vztekal se pro diváky. „Ale na rozdíl od factio Krassa a Pompeia a zbytku patricijů respektuji instituce Říma.“ Obrátil se k davu. „Mí přátelé, vrátím se, jakmile to tomuhle muži vytmavím.“

Vydali jsme se pryč z dohledu i doslechu. O pár ulic dál byl parčík obklopující svatyni zasvěcenou geniu loci místní čtvrti, jehož tradičním ztělesněním byl had šplhající po krátkém, silném sloupu. Povadlé girlandy halily jeho úpatí a holubi klovali do obětních darů – chleba a ovoce, které tu nechali lidé z okolí. Posadil jsem se na kamennou lavici a Gallus si sedl vedle mě.

„Tribune, při mimořádném shromáždění, které svolal Pompeius po odjezdu Krassa, jste tvrdil, že jste naprosto netušil, k jak strašlivému činu se Ateius toho dne chystá.“

„A neřekl jsem nic než pravdu,“ trval na svém. Tady, daleko od davu svých stoupenců, se mnou hovořil rozumně jako jeden státní úředník s druhým. „Po provedení lustrum jsem šel do Vestina chrámu s Pompeiem a kolegy tribuny a všichni jsme to odpřisáhli před jejím ohněm.“

„Velmi dobře. Potřebuji o tribunu Ateiovi vědět jisté věci.“

„Znal jsem ho pouze z našich stejných veřejných funkcí,“ prohlásil. Zjevně se snažil od toho muže distancovat.

„Právě tuhle věc potřebuji vědět. V jakých záležitostech jste vy dva spolupracovali?“

„Tedy pochopitelně na tom, aby bylo Krassovi zamítnuto syrské velení. Každý ví, jaké škody Římu nastanou, pokud bude…“

„Jaké další záležitosti?“ naléhal jsem.

„Žádné další záležitosti nebyly. Ne pro Ateia Kapitona!“

„Chcete říct, že vy dva jste strávili téměř celý rok v úřadu a nedělali jste nic jiného, než že jste oponovali Krassovi?“

„Nic takového! Tedy, pracoval jsem s Peducaeem na tom, aby se přestavěla říční přístaviště, podávali jsme petice nejvyššímu pontifikovi za prodloužení saturnálií o jeden den a za zreformování kalendáře, který se dostal do strašlivého stavu, a ještě bylo třeba vyřešit celou tu záležitost s agrárními a pozemkovými zmocněnci…“

Zvedl jsem ruku, abych zarazil příval slov. V té době si každý stěžoval na přepracování.

„Chápu, že jste vyčerpaný ze služby lidu, jak by každý tribun měl být. Nezajímal se Ateius Kapito o žádnou z těchto naléhavých věcí?“

Znepokojeně se ošil. „Nu, ne. Pokud se týkalo Ateia, existoval jen Krassus.“

„Co všichni ti žadatelé, kteří se srocovali u jeho domu? Jak si udržel jejich podporu?“

„Většina z nich nedělá nic jiného, než že obírá tribuna o čas. Nejčastěji touží jen po tom, aby se jejich stížnosti dostaly k nějakému významnému uchu. Pokud mají skutečné potíže, jsou obvykle tak banální, že je může vyřídit propuštěnec s pár mincemi na uplacení. To zařizovali Ateiovi asistenti. A několik lidí s podstatnými stížnostmi, jež bylo třeba vyřešit, odkázal Ateius na jiné tribuny. Mezi námi nebyl zrovna oblíbený.“

„Nepřipadalo to nikomu zvláštní? Úřad tribuna je jen jeden krok v mužově politické kariéře. Každý člověk se zdravým rozumem ho využije k navázání kontaktů, k prokázání laskavostí, jež se mu později budou hodit, dokonce snad i k vlastnímu obohacení v mezích zákona. Jak Ateius financoval poměrně nákladný úřad, pokud dělal jen to, že se stavěl proti nejbohatšímu muži světa?“

„Ateius pocházel ze zámožné jezdecké rodiny; viděl jste, jak bydlel.“

„Och, nechte těch nesmyslů! Víte stejně dobře jako já, že pokud neposkytoval výhodné politické laskavosti význačným lidem, musel si potřebnou podporu kupovat. To stálo asi o dost víc, než představuje bohatství zámožné jezdecké rodiny. Čí peníze utrácel, pokud ne svoje vlastní?“

„Stříbrné mince utrácel bohatě,“ odpověděl Gallus. „Ale já se ho na to neptal. Možné zdroje jsou dost omezené, jak víte.“ Poslední slova zamumlal, jako kdyby mu připadalo, že už i tak řekl moc.

Věděl jsem přesně, co myslí. Krassus si rozhodně nefinancoval svou vlastní opozici. Tím zbyli dva muži, kteří by odstraněním Krassa získali nejvíc: Pompeius a Caesar. Jednání triumvirů v Luce předchozího roku údajně urovnalo spory, ale nikdo to nepovažoval za nic víc než za dočasný, politicky výhodný kompromis, aby se záležitosti doma udržely v klidu, zatímco dva z Velké trojice měli povinnosti v zahraničních službách a třetí se zabýval nanejvýš důležitými dodávkami obilí.

„Je ještě něco, co byste mi mohl o Kapitonovi prozradit? Třeba jestli neměl nějaké neobvyklé návštěvníky, cizince, které s ním někdo zahlédl, či jste si nevšiml nějakého jiného podivného chování?“

„Senátore, zřídkakdy jsem ho vídal jinde než na Foru, když jsme se zabývali tou jednou záležitostí. Měl jsem příliš mnoho práce, abych se s ním společensky stýkal. Jeho nadšení pro cizí náboženství a magii bylo dobře známé, ale jak víte, veřejný život v Římě je plný bláznů.“

„Naprostá pravda. Nu, tribune, děkuji vám za spolupráci.“ Oba jsme vstali.

„Tohle je strašná záležitost,“ prohlásil Gallus. „Doufám, že najdete jeho vraha. Byl tribun a po dobu trvání úřadu měl být nedotknutelný.“ Upravil si zřasení tógy. „Ale jinak jsem rád, že je ten mizera mrtvý.“

Vydal jsem se zpátky na Forum, ale nejdřív jsem zašel ke stánkům pouličních prodavačů a poohlédl se po něčem k snědku. S chvályhodnou zdrženlivostí jsem jídlo spláchl pouze vodou.

Cestou přes Forum jsem pozdravil pár přátel, ale nezastavil jsem se, a místo toho jsem vystoupal mírný svah Kapitolu k Tabulariu, hlavnímu archivu římského státu. Tam jsem našel propuštěnce, jenž měl na starosti záznamy cenzorů.

„Jak vám mohu pomoci, senátore?“ zeptal se. Obklopovali ho otroci, kteří skutečně vypadali pro změnu zaneprázdněně. Toho roku se prováděl census.

„Potřebuji záznamy týkající se způsobilosti zesnulého tribuna Gaia Ateia Kapitona k úřadu.“ Posuzování vhodnosti kandidátů pro úřad spadalo pod kompetence cenzorů. Kapito jim musel předložit prohlášení o svém věku, majetku a vojenské a politické službě, které měl za sebou. Muž odešel a potřásal hlavou nad nerozumným požadavkem kladeným na převelice zaměstnaného úředníka. Pokolikáté už?

Počkal jsem na něj uprostřed šustění a praskání papyrů, rachocení dřevěných vazačů s voskovými tabulkami a bouchání olověných pečetí, jak otroci a propuštěnci prováděli notoricky nejúnavnější práce vyžadované ústavou. Bylo dobře, že jsme to museli vykonávat jen jednou za pět let.

„Tady to máte, senátore,“ prohlásil archivář a podal mi malý svitek papyru. Rozbalil jsem ho a přečetl.

Moc tam toho nebylo. Ateius prohlašoval, že vlastní minimální majetek potřebný k tomu, aby byl zařazen do jezdeckého stavu a že ho do jezdeckého řádu před patnácti lety zapsali cenzoři Kornelius Lentulus a Gellius Publikola. Požadovaný počet vojenských tažení odsloužil u legií pod velením Lukulla, Metella Kretika, Pompeia a Philippa, toho se slavnými rybníky. Všiml jsem si, že nejdelší čas strávil na Východě – většinou v Makedonii a ve válkách s Mithradatem a Tigranem a jejich dědici. K tomu je třeba započítat pronásledování banditů, které nevyhnutelně v těch částech světa zabírá armádě stejně času, i když je oblast oficiálně v míru. Napadlo mě, že snad právě během těchto let získal Ateius zálibu v podivných cizích náboženstvích a magii. Východní svět je plný čarodějnictví.

Předtím nevykonával žádnou volenou funkci, ale to není podmínkou, aby člověk zastával úřad tribuna. Nicméně pracoval pro několik sloužících úředníků, čistě neoficiálně, což bylo v těch dobách obvyklé. Nebylo nutné, aby jejich seznam uváděl v prohlášení pro cenzory, ale podobně jako tolik našich méně významných politických hvězd zřejmě cítil potřebu chvástat se svými styky s mocnými. Jeden z nich okamžitě upoutal mou pozornost: před třemi lety sloužil jako asistent edila Marka Aemilia Scaura, jenž uspořádal velkolepé hry a pronásledoval všechny hanebné stoupence kultů, kteří nedokázali zaplatit jeho cenu.

Vrátil jsem svitek nevrlému propuštěnci a vyšel ven na sloupovou terasu nad širokými schody Tabularia. Výhled na Forum byl toho dne pěkný, jasné zimní světlo dávalo vyniknout vyběleným tógám kandidátů, kteří dělali to, co jsem měl dělat i já. Byli tam prétoři, konzulové, edilové, cenzoři, tribunové a kvestoři pro příští rok – sotva byl mezi nimi čestný muž, pokud jsem mohl soudit. Pochopitelně vždy s výjimkou Katona, který se ucházel o úřad prétora. Byl jediným nepodplatitelně čestným mužem ve veřejném životě. Naneštěstí jsem Katona nemohl vystát.

Sestoupil jsem po schodech. Ztratil jsem svou nejslibnější stopu, ale nepřítomnost Aristona přivedla mé myšlenky zpátky k Elagabalovi, druhému podezřelému cizinci. Elagabal pocházel ze Sýrie. Ateius Kapito sloužil v Sýrii pod několika prokonzuly. Spojení bylo tenké, ale existovalo. Římští muži s ambicemi pro veřejný úřad se museli zúčastnit určitého počtu vojenských tažení, a to znamenalo jít někam, kde byla válka. Já bojoval v Hispánii a v Galii, ale kdyby načasování bylo jiné, mohl jsem místo toho klidně sloužit v Sýrii. Teď jsem si však vybavil něco, co mi Elagabal řekl, když jsem odcházel z jeho domu. Uvědomil jsem si, že jsem tomu měl věnovat pozornost, jenže tehdy mi to nedošlo.

Dům se od poslední návštěvy nezměnil a já jen doufal, že ho nenajdu opuštěný jako ten Aristonův. Nad dveřmi upoutával pozornost had požírající svůj vlastní ocas a v té chvíli jsem si vzpomněl, že jsem viděl prsten téhož tvaru na Ateiově prstě, když jsem s ním poprvé a naposledy mluvil. Na mé zaklepání otevřel dveře obrovitý strážce.

„Bessasi, dojdi pro svého pána.“ Muž na mě chvíli civěl, ale pak zmizel.

„Nu, senátore Metelle, nečekal jsem, že vás znovu uvidím tak brzy. Prosím, pojďte dál.“ Usmál se, ale jeho úsměv prozradil jisté napětí. Následoval jsem ho po schodech na střešní zahradu. „Mohu vědět, co vás přivádí zpátky?“

„Tenkrát po našem rozhovoru jsem navštívil Ešmuna a Aristona a zjistil jsem, že jsou v podstatě takoví, jak jste je popsal: Ešmun celkem neškodný podvodník a Ariston učenec s velkou pověstí.“

Nepatrně poníženě se uklonil. „Jak vidíte, nejsem žádný lhář.“

„Dnes jsem se vrátil do Aristonova domu, ale jeho majitel beze stopy zmizel.“

Vytřeštil oči. „Je možné, že si je ten muž vědom své viny?“

„Buď, nebo má zdravý strach ze smrti. Nad vašimi dveřmi je vymalovaný symbol – had požírající svůj ocas. Co to znamená?“

Zatvářil se zmateně, ale nezaváhal. „V mnoha částech světa je to velice běžný symbol. Znamená stvoření a věčnost. Viděl jsem příklady v umění Egypta a Řecka stejně jako na Východě.“

„Aha. Ateius Kapito nosil prsten tohoto tvaru. Nedostal ho náhodou od vás?“

„V žádném případě. V mystických záležitostech byl diletant, taková cetka mohla upoutat jeho pozornost kdekoli, dokonce i v klenotnickém stánku tady v Římě.“

„To je jistě možné. Tedy, Elagabale, když jsem od vás při poslední návštěvě odcházel, řekl jste, že ze mě brzy bude významný úředník…“

„A to taky bude,“ ujistil mě. Zdálo se, že se mu ulevilo. Myslel si, že jsem se vrátil, abych vyjednával o úplatku.

„A také jste dodal, že předchozí známost učiní takového úředníka přístupnějším. Znal jste Marka Aemilia Scaura, jenž byl pověřen vyhnáním cizích kultů, před jeho nástupem do úřadu?“

„Nu ano, dlouho předtím, než zastával svůj úřad.“

„Teď se konečně někam dostáváme. Kdy to bylo?“

„Asi před deseti lety, když Aemilius sloužil jako prokvestor v Sýrii pod prokonzulem Pompeiem.“

„Aha,“ přitakal jsem, když jsem uslyšel jedno ze jmen, kterého jsem se obával nejvíc. „Jak jste se s ním seznámil?“

„Musíte chápat, že generál Pompeius byl příliš zaneprázdněný záležitostmi na severu provincie a posledními stádii války s Mithradatem. Proto ponechal správu jižní části državy na svých podřízených. Aemilius Scaurus měl na starosti urovnání dynastických sporů princů Judey. Později se říkalo, že Aemilius Scaurus – jak to mám zformulovat – no, že umožnil jistému z těch princů, aby byl vůči němu výjimečně štědrý.“

„Bral úplatky, co? No, to není žádné překvapení. Jaká byla vaše účast v celé záležitosti?“

„Když se prokvestor cestou do Judey stavil v Damašku, radil se se mnou o skutečně nezvyklém náboženství z oné části světa. Bylo pro mě velice obtížné vysvětlit mu koncept monoteismu.“

„S tím mám potíže i já. Připadá mi to nepřirozené. Byl s ním Ateius Kapito?“

„To nemohu říct. Ve své družině měl spoustu urozených mladých mužů. A v té době, pokud mi prominete, zněla mému netrénovanému uchu všechna římská jména podobně.“

„To je zvláštní. Nám připadají velmi výrazná a osobitá. Takže tohle byl rozsah vaší známosti s Aemiliem Scaurem?“

Rázně přikývl. „Ano, ano, dokud jsem se nepřestěhoval do Říma. V roce, kdy on byl edilem a já neprávem obviněn z praktikování zakázaných obřadů, jsem za ním šel a připomněl mu, jak jsem mu v Sýrii pomohl.“ Elagabal znovu přikývl. „Byl velice ochotný.“

„To si dokážu představit.“ Vstal jsem. „Musím se teď vydat na další místa, Elagabale. Pokud jste mi řekl pravdu, zjistíte, že ve mně budete mít přítele, až budu vykonávat svůj úřad. Ale tohle vyšetřování ještě zdaleka není u konce. Ne abyste si vzal do hlavy, že napodobíte Aristona a odjedete z Říma. Bydlel za hradbami, proto mohl snadno uniknout. Strážím u brány jsem přikázal, aby nedovolili žádným cizím obyvatelům opustit město, dokud nebudu hotov.“ To bylo k smíchu. Jako kdyby se ti pitomci dokázali vzchopit a zastavit třeba jen slepého osla, aby se nevymotal ven. A navíc je podplatíte i těmi nejdrobnějšími mincemi. Měl jsem podezření, že si je toho Elagabal vědom, ale dobré způsoby mu zabránily, aby se neusmál.

„Chci vám pouze sloužit,“ zaprotestoval, „a strávit zbytek svých dnů v největším městě světa pod laskavými úředníky.“

Odešel jsem od něj obohacený o několik dalších důležitých informací, o nichž bych byl raději nevěděl. Příliš mnoho špatných lidí mělo příliš mnoho společného: Aemilius Scaurus, Ateius Kapito a Pompeius a všichni byli spojeni Sýrií, provincií právě přidělenou Krassovi. Pokud Krassus prohraje, nechá Východ dokořán otevřený Pompeiovi, který tam už dřív působil. Pompeius by znovu získal vojenskou slávu, bohatství a skvělou armádu. Caesar by měl Galii a Západ s vlastními obrovskými armádami. Oni dva by byli posledními hráči ve velké hře, připravení na rozhodující, katastrofální občanskou válku. A mezi nimi přímo uprostřed: Řím.

Ani jsem na to nechtěl pomyslet.

Kapitola 12

Ne že by to bylo poprvé, co jsem podezříval Pompeia z vraždy. Z minulosti jsem dobře věděl, že se rychle zbavil více než jedné nepohodlné osoby. Muži jako Pompeius, Caesar a jim podobní byli z těch, kteří se čas od času nezaleknou ani takového zločinu. Svou pověst si pochopitelně nevybudovali zabíjením jednotlivců, ale vyhlazováním celých měst, ovšem jejich obyvatelé nebyli římští občané.

Takový podivný sled událostí se však Pompeiovi nějak nepodobal. Navést Ateia, aby proklel Krassovu výpravu, pak toho muže zabít, aby ho umlčel, a zároveň odvrátit pozornost bylo nemilosrdné a bezohledné, a Pompeius byl dostatečně bezohledný a nemilosrdný. Ale také to bylo brilantní a důvtipné, a to byly vlastnosti, které bych Pompeiovi nikdy nepřipisoval. Musel jsem však sám sobě přiznat, že jsem lidi v minulosti už několikrát podcenil: nikdy bych byl netušil, jaký je Caesar skvělý spisovatel.

Avšak spletitá vražedná spiknutí jsou mnohem závažnější než vybroušený styl prózy. Caesar byl neobyčejně schopný takové intriky, ale byl daleko a dokonale šťastný dobýváním Galie.

Poslal by na mě Pompeius čtyři vrahy? Zabít tribuna byl závažný politický zločin. Odstranit bezvýznamného senátora nebylo nic hodného zvláštní pozornosti, když se vzal v úvahu násilnický ráz oněch dob. Už dříve jsem měl s Pompeiem rozepře a moje rodina celá léta vzdorovala jeho ambicím. Spolupracovali jsme s Caesarem a urovnali vztahy s Krassem, ale Pompeius a Metellové se nesmířili nikdy. Bez mrknutí oka by mě zabil, kdyby se zdálo, že mu to nějak prospěje.

Čtyři vrazi byli maličko primitivní. Ve městě se pohybovala spousta Pompeiových veteránů. Nepatrný náznak nasměrovaný do správných uší, a ležel bych na dlažbě mrtvý. Ale jeho veteráni byli přirozeně vojáci. Muži, kteří mě napadli, byli pouliční gangsteři, co se ohánějí zbraní sica, tvoří gangy Klodia a Milona a méně významných gangsterských vůdců, ale nemají nejmenší zájem sloužit v legiích.

Vražda vypadající jako obyčejné pouliční zabití mohla být šikovným způsobem, jak od sebe odvrátit podezření. Pochopitelně by ty zabijáky nikdy nekontaktoval osobně. Centurioni z jeho doprovodu, drsní jako skála, by se mu o takovouhle práci postarali a mlčeli by jako hrob. Každý mocný muž má takové užitečné stoupence.

Tohle nebyly příjemné představy. S každou další hodinou mi Galie připadala přitažlivější. Možná bych měl v tichosti opustit město a připojit se k Caesarovi. Úřad edila se mi nezdál k užitku, zejména pokud bych nežil a nemohl ho vykonávat.

To tedy ne. Jednou jsem byl pověřen vyšetřováním, tak ho dovedu do konce. Jako římského úředníka mě pověřil senát, konzul, praetor urbanus a samozřejmě Kolegium pontifiků a virgo maxima. Té záležitosti se dostanu na kloub za jakoukoli cenu. Právě takovéhle pošetilé myšlenky často muži přivodí velké osobní tragédie.

Odpoledne pomalu končilo a ani jsem si neuvědomil, že mě kroky zavedly zpátky na Forum. Stál jsem mezi pomníky minulé slávy a přemýšlel, zda se nedívám na jeho konec. Scipio Aemilianus prý poté, co zničil Kartágo, stál mezi jeho ruinami a plakal. Ne proto, že zničil velkolepé město, ale protože při pohledu na ruiny pochopil, že jednoho dne bude i Řím vypadat podobně.

Snažil jsem si představit Forum jako plevelem zarostlý prostor s opuštěnými domy bez střech, s rozbitými sloupy a poničenými a znetvořenými sochami. Taková představa byla bolestná a já se pokusil chmurnou náladu setřást. Pokud tohle měl být konečný osud Říma, bylo povinností mužů, jako jsem byl já, oddálit ho co nejvíc.

Na schodech Vestina chrámu jsem uviděl velkou skupinu dam, které se nesly s nezaměnitelným patricijským půvabem. Došel jsem ke starému kulatému chrámu a vyhledal Julii.

„Cvičíte na vestálie?“ optal jsem se.

Všimla si mého smutného výrazu. „Ano. Zjistil jsi něco zlého, viď?“

„Možná. Pojď se projít.“

Rozloučila se s ostatními dámami a sešla po schodech. Cyprie ji těsně následovala. „Dostaneme se do řečí,“ prohlásila Julie, ale nemyslela to úplně vážně.

„Jen ať lidé drbou,“ utrousil jsem opovržlivě. Pochopitelně jsem měl ruce sepnuté za zády. V té době bylo považováno za naprostý vrchol špatného vkusu, když manžel s manželkou projevovali na veřejnosti své city. I jen se takhle procházet bez zástupu přátel a klientů bylo nepatrně skandální.

„Možná se objeví Kato,“ ušklíbl jsem se. „Jestli ano, políbím tě a třeba budeme svědky, jak ho skolí mrtvice.“

„Ty jsi ale v báječné náladě,“ prohlásila. „Co se stalo?“

Pověděl jsem jí o událostech toho dne, a co jsem zjistil ze záznamů v Tabulariu. Loudali jsme se na severozápad k velkým bazilikám dominujícím téhle části Fora. Julie cestou přemýšlela, ale netvářila se nijak rozrušeně, jenže ona se rozrušila málokdy. Viděl jsem, že usilovně přemýšlí, což jí šlo moc dobře. Když promluvila, zdálo se, že nehovoří o tom nejbližším problému.

„Z Egypta dnes ráno přišla opravdu příšerná zpráva.“

„Ano, věřím, že zmasakrováním Alexandrijců zašel starý Ptolemaios příliš daleko. To nám přinese léta potíží.“

„No, ano, ale já jsem myslela na chudinku Berenice. Nemohu říct, že bych tu ženu obdivovala, ale ke mně i k Faustě byla milá, když jsme pobývaly u jejího dvora. Jak může člověk takhle odsoudit vlastní dceru k smrti?“

„Dynastická politika je vražedná záležitost,“ pověděl jsem jí. „Ostatně republikánská politika taky. Tyrani se vždycky bojí a blízcí rodinní příslušníci jsou ti největší protivníci.“

„Nemyslím, že by tě chtěl Pompeius nechat zabít,“ prohlásila, což mi přišlo nelogické.

„Proč ne?“

„Nemůže si teď znepřátelit Caesara. Zapomeň na chvíli na Pompeia. Ten muž se mi hnusí, ale domnívám se, že není tak hloupý, jak si myslíš.“

„Neznepřátelil by si tvého strýce Gaia Julia, protože ten by se

o tom nejspíš nikdy nedozvěděl.“

Podívala se na mě. „Caesara přeci dobře znáš. Sleduje, co se v Římě děje. Čile koresponduje s přáteli a členy rodiny a má tu nejbystřejší mysl na světě. Je tak brilantní jako Cicero a na rozdíl od něj není zaslepený vlastní důležitostí. Dal by si všechny nepatrné detaily dohromady a dobral by se správného konce.“

„Nejspíš máš pravdu,“ přisvědčil jsem. Víc než jednou mě Caesar poslal vyšetřit nějakou záležitost, na kterou už znal odpověď, jen aby viděl, zda dospěji k témuž řešení jinými prostředky. Ale neprozradil jsem jí, že pokud by se Caesar potřeboval spojit s Pompeiem, můj život by byl jen nepatrnou cenou, kterou by za to zaplatil.

„Mě trápí víc to,“ pověděl jsem jí, „jak“ – ztišil jsem hlas až k šepotu, aby Cyprie nebo nějaký kolemjdoucí nic nezaslechli – „… se do toho dostalo Tajné jméno. Chci říct, že Pompeius sice má v úmyslu stát se skutečným králem Říma a není nijak zvlášť pověrčivý, ale i on by váhal provést skutek, jenž by ohrozil město samotné.“

„Proč nezaváhal Ateius?“ vypálila okamžitě.

„Nu, ten…“ zarazil jsem se a došlo mi, že jsem o tom ještě nepřemýšlel. Když o někom předpokládáte, že je šílený, vždycky máte sklony nehledat dál motiv či úmysly a ještě méně známky budoucích plánů. „Chápu, na co narážíš. Pompeius řekl, že hodlá stíhat Ateia pro perduellio, maiestas a svatokrádež. I kdyby blafoval, aby zakryl svou spoluvinu, někdo jiný by ho pohnal před soud. Existuje přinejmenším sto senátorů s právní kvalifikací, kteří proti němu můžou vznést mnohonásobnou obžalobu. Kterýkoli z nich by po té příležitosti skočil.“

„A Ateius to musel předpokládat. Než vylezl na bránu, věděl, že se mu zcela jistou odměnou stane smrt nebo vyhnanství.“

„Takže to určitě plánoval. Uvědomoval si, že se nikdy nebude moct vrátit do Říma. Julie, teď mám hodně o čem přemýšlet.“

„To máš,“ prohlásila samolibě. „Pomysli na tohle: z čeho má římský politik největší hrůzu?“

„Z vyhnanství,“ řekl jsem. „Každý umře, ale žít ve vyhnanství je nepředstavitelné.“ Při tom pomyšlení jsem se otřásl. I když v mém životě byla období, kdy jsem Řím opustil na celé roky, vždycky jsem věděl, že se vrátím. Každý znal osud Mariových stoupenců, jež před dvaceti lety poslal do vyhnanství Sulla a kteří se nikdy nesměli vrátit. Snažili se vyhledat útočiště u cizích vládců nebo se přidali k povstáním, jako k tomu Sertoriovu. Spíš byli trpěni, než žili a , vždycky se museli stěhovat dál, jak se římské teritorium rozšiřovalo a oni byli čím dál starší. Nebylo divu, že si mnozí namísto toho zvolili sebevraždu.

„Říkáš, že Ateius Kapito,“ pokračovala Julie, „sloužil většinu svého dospělého života ve veřejné správě v té či oné funkci?“

„Tak to stálo v úředních záznamech, přímo tamhle.“ Kývl jsem směrem k Tabulariu, které bylo vidět nad střechami Opimiovy baziliky a Saturnova chrámu. Ty tři stavby vystupovaly na svahu Kapitolu spíš jako tři nestejné schody.

„Takže se dřel patnáct let, sloužil v legiích a ve sborech význačných mužů. Nakonec dosáhl tribunátu, skutečně významného úřadu. Po úspěšně skončeném funkčním období měl před sebou vyšší úřad, vojenské velení a slávu. Toho všeho se vzdal, aby uvalil kletbu na Krassa. Dává ti to smysl, Decie?“

„Někdo mu musel nabídnout skutečně titánský úplatek!“ prohlásil jsem.

„Který ale nikdy nedostal,“ poznamenala. „Místo toho ho zabili.“

„Nu, přirozeně. Chci říct, odměnila bys muže tak bezohledného?“

„Musíš najít toho, od koho by zněla nabídka takového úplatku důvěryhodně,“ řekla Julie. „A hlavně ho najdi brzy. Čas se krátí.“

To mi nemusela připomínat, pomyslel jsem si toho večera, když jsem se vydal do Obilného úřadu. Vrátili jsme se s Julií domů, já v rychlosti zhltl večeři, i když jsem neměl chuť k jídlu. Pak jsem s Hermem odešel, abych podal zprávu o svém vyšetřování, než bude na ulicích příliš velká tma.

Našel jsem Pompeia a Milona spolu s Klodiem a Katonem, a dokonce byl přítomen i rex sacrorum.

„Pevně věřím, že pro nás někoho máte, Decie,“ ozval se ponuře Pompeius.

„Udělal jsem velký pokrok,“ ujistil jsem ho.

„To nic neznamená!“ vyjel Pompeius a bouchl dlaní do stolu. „Potřebuji víc než jen váš ,velký pokrok‘! Za vraždu toho prašivého tribuna potřebuji někoho veřejně postavit před soud! Nebyl jsem dnes v dvakrát dobré náladě a kvůli tomu příšernému zmatku v Egyptě nemám trpělivost na vaše vytáčky!“

„A,“ ozval se rex sacrorum Klaudius, „protože se zdá, že tato strašlivá a zároveň choulostivá záležitost nemůže být udržena v tajnosti, musím vědět, kdo mu prozradil Tajné jméno.“

„Zdá se, že sis na sebe vzal moc velký úkol, Decie,“ poznamenal Klodius. Můj nezdar ho naplňoval obrovským uspokojením.

„Poslechněme si, co pro nás má,“ vložil se do toho Milo.

„Víte, je to takhle.“ Pustil jsem se do pečlivě upravené verze svých zjištění. Nebylo totiž podle mě příliš moudré zmínit, že silně podezřívám samotného Pompeia. Vlastně bylo v místnosti málo mužů, jež jsem z podezření vyjímal. Kato byl příliš čestný a rex sacrorum příliš naivní. A Klodia jsem byl vždy připravený podezřívat z jakékoli ničemnosti. Milo byl můj přítel, ale moc dobře jsem věděl, že by se nezalekl ničeho, aby naplnil své ambice a ovládl město.

„Tenhle muž Ariston…“ vložil se do řeči Klaudius, „věříte, že prozradil Ateiovi Tajné jméno?“

„Jeho chování rozhodně vzbuzuje podezření. Rád bych ho ještě vyslechl. Pokud se s ním o praktikování prastarých kultů v Itálii radil dokonce Cicero, pak ze všech Neřímanů zná Jméno nejpravděpodobněji právě on.“

„A je z Kýmé,“ dodal Klaudius. „Tamější sibyla má prý povědomí o veškerých věcech týkajících se Itálie a božstev, ačkoli si většinou tohle všechno nechává pro sebe. Mohl se o tom dozvědět od samotné sibyly.“

V Kýmé vždy byla nějaká sibyla. Následnici si údajně vybírala sama. Některé z nich se proslavily jako věštkyně, ale mnohé z nich byly téměř neznámé. Nikdy jsem tomu nevěnoval příliš pozornosti.

„Vyhlásím po něm pátrání na celém poloostrově,“ prohlásil Pompeius. „Pokud je ten prevít stále naživu, nechám ho přivést zpátky do Říma k výslechu.“

Nebo, pomyslel jsem si, pokud je dalším z tvých nástrojů, bude zavražděn při dopadení. Dal jsem si pozor, abych nic z toho nevyslovil nahlas.

„Konzule,“ řekl jsem, „před deseti lety sloužil Ateius v Sýrii ve sboru vašeho prokvestora Marka Aemilia Scaura. Mohli se nějak dostat do styku s Parthy?“

Zamyslel se a mnul si přitom bradu. Zdálo se mi, že si ani není vědom toho, jak blízko k němu se celá záležitost dostala. Rozhodně jsem doufal, že ne.

„Počkejte… toho roku jsem řešil hraniční spor mezi Arménií a Parthskou říší. Králem Parthů byl tehdy otec současného krále Fraatés. Nepamatuji si, zda jsem mezitím poslal Aemilia na jih nebo ne. V každém případě u toho princové nebyli. Tehdy byli dva. Zabili otce a starší se zmocnil trůnu; pak ho vyhodila rada šlechticů a vládu převzal mladší. To je Orodés.“

„Aemilius se cestou do Judey zastavil v Damašku,“ řekl jsem. „Tam se radil s Elagabalem. Je možné, že v té době byl v Damašku Orodés?“

„Cokoli je možné,“ vyjel Pompeius netrpělivě. „Myslíte si, že za tím vším může být Orodés? Rozhodně má spoustu důvodů uvalit kletbu na Krassa.“

„Nechci vyloučit ani tuhle možnost,“ řekl jsem.

Pompeius se uštěpačně zasmál. „Doufám, že ne. Nechovám k němu žádnou lásku, ale je maličko obtížné jít a zatknout cizího krále. Sem ho můžeme dostat jen v řetězech za vozem triumphatora.“

„Krassus to možná dokáže,“ poznamenal Klodius se svým obvyklým nedostatkem taktu. Pompeius ho zpražil pohledem. Nebylo špatné, že svůj hněv nasměroval jinam.

„Potřebujeme něco lepšího než tohle,“ prohlásil Kato. „Decie, máš ještě jeden den, aby ses dobral k nějakým výsledkům; pak se můžeme všichni připravit na obraz města zachváceného plameny.“

„Dostanu ho do zítřejšího večera,“ slíbil jsem. Byl to ten nejprázdnější slib, jaký jsem kdy dal, ale v tom okamžiku byly mé možnosti značně omezené.

Ještě chvíli se hovořilo, většinou padaly poznámky o mé neschopnosti a pak schůzka skončila. Vyšel jsem z budovy s Milonem. Když jsme scházeli po schodech, od temných stínů se oddělily mohutné postavy a vytvořily kolem nás hradbu. Byli to Milonovi nejbližší gangsteři.

„Teď mi pověz pravdu,“ vybídl mě Milo.

Věděl jsem, že nemá smysl se před Titem Milonem vytáčet. Pověděl jsem mu, co jsem zjistil i jaké mám podezření. Jako obvykle byl naprosto zticha a všechno vstřebával. Pak mlčel ještě chvíli, protože o všem přemýšlel.

„Pompeius z toho rozhodně může získat nejvíc,“ řekl nakonec. „A Julie má pravdu: Pompeius je mnohem chytřejší, než mu většina lidí přiznává. Je to na něj příliš důvtipné, ale během let, co byl odloučen od svých legií, se důvtipu naučil.“

„Zabil by ale tribuna, kdyby věděl, že to způsobí vzpouru?“

Milo pokrčil rameny. „Řím shořel už dřív. Vždycky se znovu postaví. Na městě Pompeiovi moc nezáleží. Stará se jen o armádu. Stěžuje si na krizi v Egyptě, ale pro něj je to jako dar z nebes. Senátoři hovořili celý den o tom, že ho pověří zvláštním velením a vyšlou ho do Egypta vyřešit ten zmatek.“

„Aby mohl jet, museli by ho podporovat tribunové, co budou příští rok ve funkci,“ řekl jsem.

„Pompeius má vždy dostatek podplacených tribunů na to, aby prosadil svá velení v lidových shromážděních. Neumím si představit, že by se prohlásil jako první římský faraon, ale klidně by mohl dosadit loutku, jež by jednala jako jeho osobní klient.“

Potřásl jsem hlavou. „Mohl by to být Pompeius, ale nemůžu se zbavit pocitu, že přehlížím něco naprosto zřejmého jen proto, že ho nemám rád.“

„Tak na to radši přijď brzy,“ poradil mi.

„Zdá se, že se všichni rozhodli mi tohle připomínat,“ vzdychl jsem.

Kapitola 13

Vzbudil jsem se plný úzkosti a obav. Zbýval mi jen jeden jediný den, abych našel vraha nebo vrahy. Musel jsem zabránit vzpouře. Musel jsem uspokojit bohy. Musel jsem zachránit Řím. Nebylo třeba dodávat, že Julii moje chování pěkně dopalovalo.

„Decie,“ prohlásila, když jsme se posadili ke snídani, „přestaň se tvářit, jako by osud světa visel na tvých činech. Jestli ve městě propuknou nepokoje, Pompeius a Milo spolu s ostatními je zvládnou. Tohle je záležitost veřejných úředníků. A na jednání s bohy tu máme kněží. Uklidni se, najez se a promysli si, co musíš udělat.“

Poslušný této velmi rozumné rady jsem do sebe dokázal nasoukat kousek chleba s medem a několik proužků melounu. Ani zdaleka se to nepodobalo mé obvyklé vydatné snídani, ale Julie se snažila, abych odvykl všemu, co považovala za barbarský a neřímský zvyk.

„Tak,“ prohlásila, „kde navrhuješ začít?“

Zamyslel jsem se. „Na mostě Sublicio.“

„Proč tam?“

„Protože Ateius a nejspíš i jeho přátelé téměř jistě přešli řeku tam. Asi byl zabit krátce poté někde v oblasti Zátibeří. Jeho tělo bylo objeveno na západním břehu, a pokud se chceš zbavit těla vhozením do řeky, uděláš to z bližšího břehu. Neponeseš ho přes most a nenecháš ho na druhé straně.“

„Zdá se, že ti mysl zase funguje jasně. To je dobré znamení. Zátibeří není ani zdaleka tak obrovské jako město samotné, ale přesto je to dost velká čtvrť. Jak budeš v pátrání postupovat?“

„Začnu u žebráků na mostě, ti jsou tam vždycky. Rádi chytají lidi v úzkých místech, odkud jim nemůžou uniknout. A co víc, titíž žebráci jsou každý den na týchž místech, protože si před konkurenty brání výhodné pozice. Zjistím, jestli si někdo z nich nevzpomene, že Ateia a jeho komplice zahlédl.“

„Ten most se hodně používá,“ prohlásila pochybovačně. „Víš o nějakém výrazném rysu, díky kterému by si Ateia všimli?“

„Bohužel ne,“ řekl jsem. „Vypadal naprosto běžně. Stejně tak Silvius, ten, o kterém jsem si zcela jistý, že ho doprovázel. To pověstné roucho si nacpal do vaku.“

„Řekla bych, že za pokus to přinejmenším stojí,“ prohlásila.

„Není to jen informace, kterou tam budu hledat,“ řekl jsem.

„Co tím myslíš?“

„Jde o víc – chci se do něj vcítit. Když půjdu v jeho stopách, možná se mi podaří dostat se do jeho hlavy, proniknout do jeho myšlení a pochopit, kudy a kam odtamtud šel.“

„Tedy, vždycky jsem věděla, že tvoje hlava nepracuje tak, jako hlavy normálních lidí.“

„Byl jsem si jistý, že mě pochopíš.“ Vstal jsem. „Radši už půjdu. Jestli na něco nepřijdu, možná si seženu rychlého koně. Se štěstím můžu dojet do Zaalpské Galie dřív, než budou průsmyky zasněžené.“

„Nebuď směšný,“ prohlásila a vřele mě objala. „Jestli nemůžeš žít s ostudou, pak nemáš v římské politice co dělat. Všichni velcí muži mají na svědomí mnohem horší věci, které musejí přestát, než neúspěšné vyšetřování vraždy.“

„Aspoň že vždycky vím ke komu zajít pro útěchu.“

„Budeš doma na oběd?“ zeptala se.

„S tím nepočítej. Jestli vyčenichám sebenepatrnější stopu, budu ji sledovat, dokud nepadnu.“

„Buď opatrný, Decie.“

„Copak nejsem vždycky opatrný?“ Obrátila oči v sloup a já vyklouzl ven.

„Pojď se mnou, Herme,“ řekl jsem. „Jdeme do Zátibeří.“

„Stejně jsem se tam chtěl vydat,“ prohlásil. „Je čas na mou dopolední hodinu.“ Jako kdyby měl v té záležitosti na výběr. Nikdy jsem se nesetkal s otrokem, který by byl odhodlanější v tom, aby moje příkazy vypadaly jako něco, co by stejně sám od sebe udělal. Nestoudnost má mnoho podob.

Úmyslně jsem nešel přes Forum. Jistě bych tam potkal spoustu přátel a známých, musel bych s nimi promluvit a ztratil tak čas. Místo toho jsme se s Hermem vydali úzkými uličkami čtvrtí východně od Fora, proplétali se kolem rušného ranního provozu a co nejobratněji jsme se vyhýbali věcem, které lidé vyhazovali z balkónů nad našimi hlavami.

Fasády vysokých obytných domů, z nichž při požáru nebylo úniku, pokrývaly graffiti až tam, kam lidská ruka dosáhla. Většinou se jednalo o volební hesla, některá velmi dobře napsaná profesionály, z nichž mnozí je na konci doplnili krátkou zprávou. Jedno heslo například znělo: Volte Lucia Domitia Ahenobarba za konzula. Zajistí, aby Pomptinus mohl oslavit svůj triumf. Domitius se postaví hrabivým generálům a zachrání republiku. Volte Lucia Domitia Ahenobarba. A pod tím menšími písmeny: Toto napsal Echion za měsíčního svitu. Najměte Echiona a bude pro vás pracovat dnem i nocí. Z toho jsem vydedukoval, že v okolí se vyskytuje mnoho Pomptinových klientů. Před sedmi lety potlačil povstání Allobrogů a od té doby otravuje senát, aby mu povolil oslavit triumf. Sedm let byla dlouhá doba, když ji člověk musel strávit za zdmi města a čekat na svolení, ale tak významný byl triumf pro římského politika.

Na zdi jsem zahlédl zlověstné čmáranice volající po pomstě za mrtvého tribuna. Některé z nich dokonce napadaly mě osobně za neschopnost při vyšetřování. Většina byla naštěstí už přemalována muži, jež jsem najal, aby napsali má vlastní volební hesla.

Když jsme došli k řece, všiml jsem si, že zeď těsně u mola nutně potřebuje opravu. V duchu jsem si řekl, že jakmile se ujmu úřadu, musím s tím něco udělat. Teď, když jsem věděl, že se blíží záplavy, musí mít tyto práce přednost. Uvažoval jsem, jestli někdo za posledních deset let vůbec věnoval pozornost údržbě města. Nejspíš ne. Velcí muži prostě staví velkolepá divadla a pořádají hry, ale skutečnou práci přenechávají nádeníkům, jako jsem byl já.

Sublicio je nejstarší z našich mostů a byl několikrát zničen a přestavěn. Jeho jméno odkazuje na mohutné klády, ze kterých byl kdysi postaven, ale ten současný je už kamenný. Po mnoho generací sloužil v Římě jako jediný most přes Tiberu, protože na druhém břehu žili Etruskové, a Řím byl tak slabý, že by v jednom okamžiku dokázal ubránit jen jeden most.

Nejslavnější příběh týkající se mostu je o Horatiu Koklovi, který prý sám zadržel armádu Larse Porsenny, zatímco Římané za ním rozebírali most. Tato proslulá historka existuje v několika verzích. V jedné z nich je Horatius pouze prvním mužem v klínu Římanů, v jiné uhájil most se dvěma přáteli, kteří padli po jeho boku dřív, než byl most zničen. Ve třetí verzi hájil Horatius od začátku most sám.

Osobně si myslím, že jen první verze obsahuje něco pravdy. Byl jsem v mnoha bitvách a potyčkách a v žádné jsem nehrál hrdinskou roli. Viděl jsem spoustu zoufalých postavení a zdržovacích akcí, ale nikdy jsem nespatřil byť sebeužší místo, které by se dalo ubránit proti armádě jediným mužem déle než minutu. Nezáleží na tom, jak jste silní či obratní, jakmile vás napadne jeden muž, někdo další může hodit kopí přes okraj vašeho štítu. A pak tu jsou ještě šípy a kameny vržené z praku, jež vždycky hojně létají, když muži žízní po krvi jiných mužů.

Když byl most zničen, Horatius údajně nějak našel čas pomodlit se k říčnímu bohu Tiberinovi a pak skočil v plné zbroji do řeky, za velkého aplausu ji přeplaval a byl občany bohatě odměněn. V další verzi se utopil, což se obvykle přihodí, když někdo skočí do hloubky ve zbroji.

Ať se stalo cokoli, je z toho dobrý příběh.

Denní rybáři s tyčemi v rukou se už pravidelně rozestoupili podél kamenné zdi a připomínali racky na zábradlí lodi. I zástupy žebráků už pracovaly. Jak jsem se přiblížil, ti, kteří měli oči, okamžitě rozpoznali barevný pruh mé tógy. Jako jeden muž ke mně přistoupili s nataženými dlaněmi, tedy kromě těch, kteří neměli ruce.

Použil jsem vlastní dlaň, abych je zarazil. „Já jsem iudex Metellus. Kdo z vás je tu hlavní žebrák?“

Dopředu postoupil opravdu žalostný jedinec. „To jsem já, senátore.“ Kvůli nějaké neznámé nemoci mu uhnila levá polovina obličeje. Hovořil dost zřetelně, když se vzalo v úvahu, že měl jen polovinu úst. Na sobě měl zavšivené hadry a belhal se o berli, protože levá noha mu od kolena chyběla. Berli zvládal levou rukou a dřevěnou misku natáhl třemi zbývajícími prsty pravé.

„Ty jsi Mallius, ne? Dřív jsi žebral u Kvirinalské brány.“

„To jsem já,“ souhlasil.

„Jak ses dostal sem na most?“

„Spolek mě povýšil.“

„Vážně?“ zarazil jsem se. „Chceš říct jako v legiích? Jak vás povyšují? Jsi lepší žebrák než ostatní?“

„Tady jde spíš o věk, senátore,“ prohlásil.

„Úžasné.“ V životě Říma existují aspekty, o kterých nemají jeho celoživotní obyvatelé ani tušení. „Tedy, přišel jsem, abych zjistil podrobnosti o několika uprchlých zločincích. Byli jste tu všichni to dopoledne, kdy Krassus odjížděl z města?“

„Vlastně ano. Někteří z nás sice dostali povolení žebrat u Kapenské brány kvůli velkému davu, který se tam měl dopoledne shromáždit, ale většina z nás zůstala tady. Neměli jsme pocit, že dav bude moc štědrý, když Krassus a jeho válka jsou tak nepopulární. Lidé, co mají špatnou náladu, spíš žebráka nakopnou, než by mu dali pár mincí.“

„Vidím, že se ve svém řemesle vyznáš. Takže, to dopoledne, pamatuje si někdo z vás muže, či dva nebo tři, přecházející ve velkém spěchu most směrem z města? Jeden z nich nesl vak.“

Mallius se zachmuřil a v tu chvíli byl pohled na jeho obličej vskutku děsivý. „To toho moc nemáte, senátore. Každé dopoledne používají tenhle most stovky lidí. Skoro všichni něco nesou a spousta z nich pospíchá.“

Toho jsem se bál. Pak jsem si na něco vzpomněl. „Jeden z nich měl čerstvě obvázanou paži. A na obličeji mohl mít trochu nějaké barvy.“

„Na toho si vzpomínám!“ Dopředu se přesunul vyzáblý jednoruký muž. „Byli tři, dva muži v dobrých šatech, další za nimi vypadal jako otrok a přes rameno nesl vak.“

To vypadalo slibně. „Pokračuj.“

„Víte, proč si to pamatuju? Přistoupil jsem totiž k tomu vepředu, ale on zavrčel jako pes a odstrčil mě, až jsem málem přepadl přes zeď dolů do řeky. Ruka, co mě s ní odstrčil, byla ovázaná bílým obvazem, kterým prosakovala čerstvá krev. A měl čmouhy barvy pod ušima a po stranách krku. Teď si vzpomínám, že celý předek jeho tuniky byl mokrý, jako kdyby si tu barvu právě smýval.“

„Jaké to byly barvy?“

„Rudá a bílá.“

I ostatní přitakávali, že si na trojlístek pamatují, ale tohle potvrzení nebylo nutné. Teď jsem věděl, že Ateius přešel most po svých. Nebyl zabit ve městě a přenesen přes řeku. Dva občané, Ateius a téměř jistě Silvius. Třetí byl nejspíš otrok, kterého si vzali s sebou, aby nesl magickou výbavu, pomáhal se žebříkem a tak dále. Ateius se snažil udržet okruh kompliců co nejmenší, což je při organizování spiknutí vždycky dobré.

„Můžeš mi ty muže popsat?“

Jednoruký žebrák se na chvíli zamyslel. „Ten muž, co do mě strčil, byl menší než vy, dost hubený a měl černé vlasy a oči. Myslím, že ten druhý byl vyšší, ale nepamatuju si, jaký měl obličej ani vlasy. Měl nějaké prsteny, co vypadaly draze. Ten třetí byl jen otrok, možná stejně vysoký, se stejnou barvou vlasů jako ten muž s obvazem, snad o pár let mladší.“ Jako většina žebráků byl zvyklý odhadovat lidi podle kvality jejich oděvu a šperků. Ale abych řekl pravdu, byl jsem potěšen, že jsem z tohoto zdroje získal tolik informací.

„Viděl jsi, kterou cestou se dali, když přešli most?“ zeptal jsem se ho.

„Tamtou nahoru,“ řekl a ukázal na kopec kolem pobořené staré zdi Ankuse Marcia vedoucí ke stejně pobořené staré pevnosti navrchu Janikula, kde se rudý prapor ochable třepotal v ranním vánku a čekal, až ho spustí jako varování před blížícím se nepřítelem.

Rozdal jsem trochu peněz, rozloučil se s žebráky a přešel most do Zátibeří. V té době se oblast věnovala hlavně činnostem spojeným s říčním obchodem stejně jako aktivitám, které nesměly být prováděny uvnitř městských hradeb.

„Kam půjdete teď?“ zeptal se Hermes.

Na chvilku jsem se zamyslel. „Já půjdu s tebou.“

„Do ludu?“ zeptal se překvapeně.

„Chci si promluvit s Asklepiodem.“

Ludus Statilia Taura provozovala jednu z činností zakázaných v samotném Římě. Bývala umístěna na Martově poli, ale stavba Pompeiova divadelního komplexu ji odtud vytlačila. Ludi v blízkosti Říma se senát snažil zakázat už od Spartakova povstání. V dobách, kdy většina gladiátorů byla z řad dobrovolníků, si s nimi nikdo moc starostí nedělal. Ale narůstající počet otroků a barbarských vězňů cvičených se zbraněmi lidi znervózňoval, a jistě pro to měli dobrý důvod.

Od vstupní brány už nás vítalo známé řinčení zbraní. V římse nad branou byly vytesané válečné trofeje a na veřejích vyřezaná jména slavných šampiónů školy. Uvnitř asi stovka mužů trénovala proti sobě a zápasila s různými důmyslnými předměty tréninkového vybavení, zatímco ostatní stáli okolo a čekali, až na ně přijde řada. Všichni byli pod bdělým dohledem cvičitelů. Hermes zmizel, aby si vzal cvičnou výstroj, zatímco já se vydal na ošetřovnu.

Asklepiodes tam právě přikládal dlahy k prstům neopatrného žáka. Vzhlédl a usmál se. „Ach, Decius! To je milé, že jsi mě přišel navštívit.“ Obrátil se na své Egypťany a něco řekl. Jeden z nich převzal jeho práci a začal pečlivě omotávat rozbitý prst stoicky klidného bojovníka.

„Pojď do mé pracovny,“ řekl Asklepiodes. Vyšli jsme po schodech do prostorné, vzdušné místnosti s policemi plnými knih a početnou sbírkou zbraní visících na zdech. U každé z nich byl pečlivě označený původ a popis zranění, které způsobuje.

„Poptával jsem se,“ řekl, „ale nedokázal jsem najít žádné bestiarii. Jejich nejbližší škola je až v Kapui.“

„Toho jsem se bál. I kdybych nějakého předvolal v okamžiku, kdy mě jmenovali iudex, pochybuji, že by dorazil do Říma dřív, než Ateiovo tělo spolu s polovinou budov na Martově poli stráví oheň.“

„Je to politováníhodné,“ prohlásil nezaujatě. Žil si v bezpečí na druhé straně řeky. „Mohu ti nabídnout občerstvení?“

„Bohužel ne, děkuji ti. Musím toho dneska hodně stihnout.“

Ironicky povytáhl obočí. „Patrně se tě to velmi dotýká. Nedozvěděl ses v té záležitosti nic, co by ti pomohlo?“

Pověděl jsem mu fakta, která jsem byl schopen posbírat, a vynechal většinu náboženských aspektů, které tak halily prokazatelné skutečnosti. Asklepiodes při mém proslovu moudře přikyvoval, ale to lékaři dělají vždycky.

„Říkáš, že byl asi před patnácti lety zapsaný do jezdeckého stavu?“ ozval se, když jsem skončil.

„No ano. Dělá se to každých pět let při sčítání lidu. Cenzoři řídí census občanů, odhadují jejich majetek a přiřazují je ke třídám. Jezdec nebo kandidát na tento stav musí prokázat, že vlastní alespoň minimálně požadovaný majetek. Pokud to nedokáže, je jeho stav snížen. Pochází to z dob, kdy římské jezdectvo tvořili muži, kteří si mohli dovolit držet si vlastní koně. Dnes už je to jen majetkový stav.“

„Aha. Musím přiznat, že nejsem příliš zběhlý ve vašich politických institucích. Smějí do tohoto stavu vstupovat děti?“

„Cože?“ Jeho slova mě naprosto zmátla. „Co tím myslíš? Kandidáti na jezdecký stav jsou vždy vojenského věku, podobně jako tomu bylo za starých časů.“

„Muž, kterého jsem v Pompeiově divadle vyšetřoval, byl zle znetvořen, ale ne tak hrozně, abych nedokázal odhadnout jeho věk. Před patnácti lety mu nebylo víc než sedm či osm roků.“

Cítil jsem se jako člověk, který dostane ránu do hlavy měkkou palicí. „Jsi si jistý?“

„To bych prosil,“ ohradil se uraženě. „Jsem odborník na zranění způsobená zbraněmi, ne na rozdrásání zvěří, ale pořád dokážu odhadnout věk stejně jako jakýkoli jiný lékař.“

„Pochopitelně, já jen myslím, že to je…“

„Možná by nějaké občerstvení nakonec nebylo na škodu. Vypadáš dost pobledle.“ Řekl něco cizí řečí a jeden z jeho Egypťanů přišel do pracovny, aby hned nato rychle odběhl. Posadil jsem se ke stolu a moje mysl vřela jako převrácený úl, jak mi tam souvislosti právě nového zjištění vířily dokola. Teď jsem hledal dva muže a jeden z nich byl Ateius. I Silvius by mohl být naživu. Ze hry venku byl otrok, který nesl vak, ten, kterého žebrák popsal jako stejně velkého a se stejně zbarvenými vlasy jako muže vpředu, jen o pár let mladšího. Otrok teď ležel vystavený v Pompeiově divadle. Egypťan se vrátil se džbánem a pohárem. Naplnil pohár a vtiskl mi ho do napůl zmrtvělých prstů.

„Setkal jsem se s Ateiem Kapitonem,“ řekl jsem, „a byl to muž asi mého věku. Ten zmetek je stále naživu a někde se ukrývá.“

„To jsem si právě myslel,“ prohlásil Asklepiodes. „Jaká škoda, že žádného z nás nenapadlo vzít v úvahu otázku věku včas. Domníval jsem se, že ten nešťastný člověk se zdá být mladý na to, aby zastával tak důležitý úřad jako je tribunát, ale nemám tu volební právo a nikdy jsem nevěnoval pozornost všem těm věkovým omezením.“

„Pro tribuna neplatí žádný věkový limit,“ pověděl jsem mu. „Není to jeden z úřadů, které člověk musí zastávat, aby vyšplhal po politickém žebříku. Ale nikdy jsem neviděl tribuna, kterému by bylo o hodně méně než třicet let. Chce to čas a dlouhou službu, aby si člověk vybudoval politické stoupence.“

„Bojím se, že jsem tě zklamal,“ řekl.

„Vůbec ne. Jen jsem nepoložil nezbytné otázky.“ Upíjel jsem víno a snažil si vybavit další okolnosti, na které jsem se zapomněl zeptat. Pohlédl jsem na muže, který tak pozorně držel džbán.

„Asklepiode,“ ozval jsem se, „tam v divadle, než jsme se rozloučili, prováděli tvoji Egypťané nějaký obřad či modlitbu nad tělem. Myslel jsem si, že je to jen jeden z pověrečných rituálů, co lidé občas dělají v přítomnosti smrti. O co šlo?“

„Ach, ano. Mluvili jsme o tom cestou sem. Jsou z nilské vesnice blízko Prvního kataraktu. Je to stále poměrně primitivní a divoká oblast. Jejich modlitba měla usmířit boha Sobeka.“

Toho boha jsem znal. Zježily se mi vlasy. „Proč Sobeka?“

„Mysleli si, že ten mrtvý muž vypadá jako někdo, kdo byl roztrhán krokodýly, a Sobek je krokodýlí bůh. Ti, kdo zemřou po útoku krokodýla, jsou považováni za jeho oběti.“ Řek se shovívavě usmál. „Pochopitelně jsem jim pověděl, že v Římě žádní krokodýli nejsou.“

Vyskočil jsem. „Asklepiode, znovu jsi mi pomohl, i když trochu opožděně. Musím běžet!“

„Vždycky mě nesmírně potěší, když mohu pomoci služebníkovi senátu a lidu,“ prohlásil zmateně. Poslední slova už pronesl k mým zádům, protože jsem pospíchal ze schodů.

Celou cestu zpátky do města jsem se musel krotit, abych neutíkal. Představovalo by strašlivý prohřešek proti gravitas vletět do města s pleskající tógou kolem nohou. Naštěstí od mostu na okraji města k chrámu bohyně Ceres nebylo daleko.

Zašel jsem do hlavního archivu edilů pod portikem. Edil Paetus nebyl nikde vidět, ale já ho nepotřeboval. „Demetrie!“ zakřičel jsem.

Úředník vyšel zezadu, oči vytřeštěné údivem. „Pane?“

„Demetrie, chci, abys ty i tvoji lidé hned všeho nechali. Potřebuji všechny záznamy týkající se edilátu Marka Aemilia Scaura a chci je okamžitě! Vyneste všechno ven na terasu, budeme tam mít lepší světlo. Přikazuji to jako úředník iudex s plnou prétorskou pravomocí. Hni sebou!“

Rozběhl se zpátky dovnitř a já vyšel ven do příjemného světla pozdního dopoledne. Prohlížel jsem si fasádu Cirku Maximu a přemýšlel, zatímco chrámoví otroci vynášeli ven skládací stoly. Za okamžik se objevili s náručemi plnými svitků a tabulek.

Proč udělat zrovna takovouhle chybu, pomyslel jsem si, když rovnali věci. Asklepiodes mi pomohl v tolika vyšetřováních a i tentokrát měl odpovědi, jen o nich nevěděl. Nebyl odborník na zranění způsobená zvířaty, ale jeho otroci ano. Nezajímal se o naše politické instituce a neměl zkušenosti s diplomatickým životem v Římě. Tohle mi mohl pomoci vyřešit už před několika dny v Pompeiově divadle.

Ale věděl jsem, že je pošetilé vytýkat mu to, byť jen v duchu. Tohle bylo moje vyšetřování a já byl oklamán vším tím mystickým divadlem. Měl jsem mu položit správné otázky.

„Co hledáme, pane?“ zeptal se Demetrius. V neuvěřitelně krátkém čase uspořádali záznamy do úhledných stohů. Vedle Demetria stálo pět otroků včetně Hyla, chlapce, který mi pomohl při mé předchozí návštěvě.

„Chci cokoli, co se jakkoli týká Egypta, ať už cizí korespondenci nebo kontakty s Egypťany tady v Římě, obzvlášť s králem Ptolemaiem, který strávil v Římě většinu času, kdy byl Scaurus v úřadu. Také chci všechno, co se týká her, jež uspořádal – zejména to, kdo přispěl penězi, aby je mohl financovat. Chci všechno, co nese jméno jeho asistenta Ateia Kapitona. Pusťte se do práce!“

Nebyl to snadný úkol a neprobíhal hladce. Edil během svého ročního úřadu vytvoří děsivé množství dokumentů. Většina toho, co jsem opravdu chtěl, si stejně nejspíš nenašla cestu do oficiálních záznamů, obzvlášť věci týkající se peněžních darů. Ale naděje existovala. Mocní, arogantní muži umějí být úžasně neobratní, když dojde na ponechání důkazů jejich nezákonných činů. Mají za to, že je nikdy nikdo nebude vyšetřovat a že jsou stejně vůči útokům imunní.

„Byl někdo z vás na těch hrách?“ zeptal jsem se, když jsem procházel obrovský účet za krmivo pro zvířata tak exotická, jako jsou lvi, medvědi, zebry a dokonce pštrosi.

„Většina z nás šla na závody,“ odpověděl Demetrius. „Někteří se podívali na představení. Jako otroci jsme se nemohli zúčastnit munery a zvířecích zápasů.“

„Ten zákon se zřídka dodržuje,“ poznamenal jsem. Ani ženy je nesměly navštěvovat. To jim ale nebránilo, aby se jich účastnily.

„Tentokrát se zákona dbalo,“ řekl Demetrius. „Z venkova dorazilo tolik lidí, aby je viděli, že každý musel dostat propustku měsíce dopředu a prokázat se potvrzením o občanství.“

„To dává smysl,“ přitakal jsem. „Jestli je celý účel edilovy munery získat hlasy ve volbách, proč zkrátka plýtvat místem pro lidi, kteří volit nemohou?“

Když jsme procházeli účty, objevil se edil Paetus.

„Zase zpátky, Metelle? Co to znamená?“ Pověděl jsem mu to a on si přitáhl lavičku. „Pomůžu vám. Plánujete, že ho příští rok budete žalovat za Sardiňany? Uděláte si na tom dobré jméno, jestli se vám podaří vyhrát.“ Zvedl tabulku s důkladnou a složitou pečetí, otevřel ji a tiše hvízdl. „Tady je hodně štědrý příspěvek od Ptolemaia. V tom roce ten starý opilec vážně rozdával peníze plnými hrstmi. Kéž bych byl tenkrát v pozici, aby jich trocha doputovala i ke mně.“

„Ukažte!“ Vytrhl jsem mu ji. „Ha! Dva talenty na výdaje spojené s jeho hrami jako přátelská pozornost od krále Egypta, přítele a spojence Říma.“

„Na tom není nic nelegálního,“ připomněl mi Paetus. „Uvedl to ve veřejném záznamu.“

„Ale je to důkaz. Ačkoli jsem si jistý, že Scaurus si zaslouží zmrskat a poslat do vyhnanství, není to vlastně on, po kom jdu. Hledejte dál,“ pověděl jsem ostatním.

Paetus potřásl hlavou. „Ten člověk uspořádal velkolepé hry. První hroši, co byli v Římě k vidění. Umíte si představit náklady spojené s tím přivézt hrochy do Říma? Je třeba celou jednu loď proměnit na obrovskou nádrž pro každé zvíře. Také krokodýli. První, co byli ukázáni veřejně.“

„Krokodýli, ano?“ opakoval jsem. Dnes mi každý tyhle nepatrné lahůdky hází přímo do klína. „V Galii se hroši ani krokodýli nedostanou, že?“

„Ne, ale jeho načasování bylo dokonalé,“ pokračoval Paetus. „Pokud jste měl vliv a existovala nějaká laskavost, kterou vám starý Ptolemaios mohl prokázat, určitě ji toho roku poskytl. Alexandrijci ho vykopli, ale ze svých statků na horním toku řeky dokázal získat všechno, co si zamanul: gazely, lvy, levharty i slony. Vše, co chtěl, byl váš hlas a váš vliv. Kdyby jeho hotovost nebyla tak vyčerpaná, byl by si koupil celý senát. Štěstí pro Aemilia Scaura, že dokázal oškubat Ptolemaia, ještě dokud mu trocha z jeho pokladů zbývala.“

Odpoledne už byly hromady dokumentů zmenšeny na tolik svitků a tabulek, že se vešly do velkého koše. Půjčil jsem si chrámového otroka, aby koš nesl, a s ním v patách jsem se vydal do Obilného úřadu podat hlášení.

Liktor zaklepal na dveře koncem svých fasces, a když je dveřník otevřel, vešli jsme dál, aniž bychom čekali na svolení. Plešatý eunuch, jenž dělal majordoma, přišel celý rozhořčený do atria, ale já na něj spustil dřív, než stihl říct jediné slovo.

„Dojdi pro Lisa!“ vyštěkl jsem. Eunuch sice reptal, ale odspěchal. O několik minut později se objevil Lisas.

„Ale, senátor Metellus! A prétor Milo! To je nečekané potěšení!“ Snažil se, seč mohl, ale ani jeho diplomatický um nedokázal zakrýt smrtelně bledý obličej. Rozhodně se nedal úplně přičítat jeho postupující nemoci. „Co vás přivádí…“

Protáhl jsem se kolem něj. „Za okamžik si s vámi promluvíme.“ S Milonem a jeho liktory za zády jsem vyšel na jeden z postranních dvorů. U krokodýlího jezírka jsem upřel zrak na apatická, nehybná zvířata. Zdálo se, že se od mé poslední návštěvy tu noc, kdy bylo objeveno údajné tělo Ateia Kapitona, nepohnula. Prošel jsem kolem okraje, dokud jsem nenašel zvíře, na které oné noci ukázala Julie. Stále mělo kousek zlatého drátku omotaného kolem zubu v horní čelisti. „To je on,“ prohlásil jsem.

Milo si svlékl tógu s nachovým okrajem a hodil ji liktorovi. Pak beze strachu přeskočil zábradlí na mělký okraj jezírka. Voda mu sahala po kotníky.

„Prétore!“ zaječel Lisas strachem bez sebe. „To jsou divoká zvířata! Ona…“

Milo si ho nevšímal. Jednou rukou sevřel zvířeti tlamu a druhou ruku mu obtočil kolem těla těsně za jeho předními končetinami. Pak asi se stejným úsilím, které by většina mužů předvedla, kdyby zvedala velkého psa, vytáhl zvíře nahoru. Obluda sebou trochu mrskala, ale zdálo se, že ji chladné listopadové počasí připravilo o veškerou energii.

Milo přetáhl zvíře přes okraj jezírka a já sáhl po zlatém záblesku. Podařilo se mi dostat drátek mezi nehty a pomalu jsem ho uvolnil ze zubu. Jakmile jsem ho měl v ruce, viděl jsem, že na konci drátku, který byl v tlamě zvířete, je chomáč nachových a černých nití. Milo se rozmáchl a hodil obrovské zvíře zpátky do vody. Líně mrsklo ocasem a hned zmizelo pod hladinou.

Lisas se ani nepokoušel vztekat, když Milo vylezl ven a vzal si svou tógu. „Pojďme dovnitř,“ řekl jsem.

Ve velké audienční síni se Lisas posadil. „Jak by se tohle dalo vyřešit?“ zeptal se unaveně.

„Můj starý tlustý příteli,“ spustil jsem smutně, „raději mluvte rychle a k naší spokojenosti, pokud si ceníte svého života.“

„Och,“ zašeptal zničeně a skoro se mu podařilo usmát, „já si poslední dobou svého života moc necením.“ Zhluboka vzdychl a téměř si skryl obličej v dlaních, pak ztuhl a napřímil se. „Ale stále musím sloužit svému králi. Co byste ode mě chtěli?“

„Muže, které ukrýváte v tomto sídle,“ prohlásil Milo, „Ateia a Silvia. Musí se vrátit se mnou do Říma, kde vyslechnou žalobu a předstoupí před soud.“

„Moji přátelé,“ ozval se Lisas, „tohle je velvyslanectví. Podle smlouvy nejsem povinován vydat vám nikoho. Jsme na egyptské půdě.“

„Záležitosti se dostaly za hranici politických ujednání, Lise,“ pověděl jsem mu. „Máte tajnou dohodu s Ateiem Kapitonem už nejméně tři roky, od chvíle, kdy souhlasil, že se stane agentem krále Ptolemaia v Římě.“ Lisas neřekl nic a já pokračoval. „Jménem Aemilia Scaura se obrátil na Ptolemaia, aby si řekl o úplatek, zjistil, kolik peněz může král rozdat, a dal na vědomí, že se za úplatu stane Ptolemaiovým služebníkem. Čím si ho Ptolemaios koupil? Sídlem v Alexandrii? Velkým statkem v Nilské deltě se stovkami zemědělců, kteří by pro něj pracovali?“ Lisas stále neřekl ani slovo.

„Jednu službu potřeboval Ptolemaios víc než jakoukoli jinou. Chtěl zabránit Krassovi, aby dostal syrské velení. Když byl Ptolemaios tady v Římě, Krassus ho veřejně ponížil tím, že přišel s jasně falešnou interpretací Knih Sibyliných. Ptolemaios věděl, že Krassus je chamtivější než všichni ostatní Římané. Mohl vyjednávat s Pompeiem, mohl vyjednávat s Caesarem. Nemohl a nechtěl jednat s Krassem.“

Lisas stále mlčel.

„Ale i nejheroičtější snahy Ateia Kapitona a jeho spojenců nebyly k ničemu. Ať si za Ptolemaiovy peníze koupil hlasů, kolik chtěl, Krassus si jich mohl koupit víc. Kdyby Ptolemaios nemusel zaplatit tolik Gabiniovi, aby ho dostal zpátky na trůn, možná by to byl dokázal, ale to se nestalo. Nicméně musím přiznat, že kletba byla úžasně chytrým nápadem. Připravila Krassa o všechnu římskou podporu, která mu zbývala. A kdo ví? Možná to byla dokonale správná kletba. Pokud někdy něco získalo pozornost bohů, pak jistě tento obřad.“

Lisas znovu hluboce vzdychl. „Zdálo se to tak příhodné. Krassus zmařil Jeho Veličenstvu plány tím falešným výkladem věšteckých knih a Jeho Veličenstvo se pomstilo kletbou podplaceného tribuna.“

„Byl to Ateiův nápad?“ zeptal se ho Milo.

Lisas přikývl. „Byl tím velmi nadšen. Vždy chtěl předvést skutečně mocnou kletbu a teď měl zdroje, aby ji provedl.“

„Protože věděl, že Ariston z Kýmé je podplatitelný. Věděl to, protože sám Krassus si toho muže koupil, aby mu poradil s podvodnou interpretací Knih Sibyliných. Díky tomu, že byl Ptolemaios u moci v Alexandrii, měl peníze, aby si od Aristona koupil skutečně jedinečnou kletbu, takovou, která obsahovala nejzásadnější jméno moci.“

U dveří vypukl rozruch a do audienčního sálu vešlo dvanáct liktorů. Za nimi vstoupil Pompeius.

„Gnaeus Pompeius Magnus, římský konzul,“ řekl Lisas znaveně. „To je pro mě pocta.“

Pompeius se zadíval na Milona a na mě. Oba jsme přikývli a já zvedl kousek zlatého drátku i s barevnými nitěmi. Otočil se na Lisa. „Přiveď je, Egypťane.“

„Tohle je egyptské území, konzule,“ prohlásil Lisas. „Ač si velice vážím vás, senátu i lidu Říma, musím trvat na tom, aby smluvní závazky vymezující vztahy mezi našimi národy byly dodržovány.“

„Lise,“ řekl Pompeius, „s králem Ptolemaiem mi došla trpělivost. Římu došla trpělivost. Víš, Lise, co udělám, když nepřivedeš ty dva muže? Vím, že znáš Bellonin chrám na Martově poli blízko mého divadla. Senát se tam vždycky schází, aby jednal s cizími vyslanci.“

„Byl jsem tam nesčetněkrát, konzule,“ přisvědčil Lisas.

„Výborně. Asi máš povědomí o zvláštních kněžích zvaných fetiales? Za starých časů doprovázeli armády na nepřátelskou hranici a vrhli kopí zasvěcené Martovi na nepřátelskou půdu, aby před bohy vyhlásili válku. To bylo praktické, když naši nepřátelé odsud žili den nebo dva cesty, ale teď jsou příliš daleko. Místo toho je před chrámem pruh holé země se sloupem uprostřed. Tento pruh představuje nepřátelské území, a když jdeme do války, fetial na něj vrhne Martovo kopí.“

„S tímto zvykem jsem obeznámen,“ prohlásil Lisas.

„Dobře. Zítra totiž zajdu do Bellonina chrámu a vyhlásím, že ten pruh země je egyptské území. Fetial na něj vrhne Martovo kopí. Po senátu budu požadovat vyhlášení války Egyptu, a on to udělá. Tribunové přimějí shromáždění, aby mi odhlasovali velení, a já si dojdu pro Ptolemaiovu hlavu. Potom možná dosadím jedno z jeho dětí na trůn nebo taky ne. Jestli budu chtít, udělám faraona tady z Decia Metella. Budu moci udělat cokoli, co si zamanu, protože budu svrchovaným vládcem Egypta. Rozumíš mi, Egypťane?“ Poslední větu zaburácel Pompeius hlasem, jejž používal při přehlídkách vojsk. Byl to vždycky nebezpečný jev pro všechny křehké předměty v okolí.

Lisas se poraženecky schoulil, jak ho poslední zbytky vzdoru opustily. Promluvil na majordoma a ten kývl na Milonovy liktory. Vydali se do zadní části rezidence.

„Tak je to lepší,“ prohlásil Pompeius. „Možná by se mohlo ještě něco vyřešit i bez války. Ptolemaios nás převelice urazil jak masakrem Alexandrijců, tak tímto bezpříkladným zasahováním do vnitřních záležitostí Říma. Ale už dávno jsme zvyklí jednat se zdegenerovanými opilci a po pokání následuje odpuštění. A pochopitelně po odškodnění.“

„Mým přáním je pouze sloužit králi,“ prohlásil Lisas.

O několik minut později se liktoři vrátili. Vedli dva muže za zátylek. Se zdatností získanou dlouhou praxí je hodili na zem, kde se rozplácli na naleštěné mramorové podlaze u našich nohou.

„Poskytl jste nám jistou mimořádnou zábavu, Ateie Kapitone,“ spustil Pompeius. „Co můžete říct na svou obhajobu?“

Ateius se vyškrábal na kolena. Zoufalý Silvius zůstal ležet na břiše. Ateius nás probodával šíleným pohledem. „Říkám, že jsem na velvyslanectví a jsem nedotknutelný!“

„Lisas se rozhodl netrvat na této výsadě velvyslanectví,“ informoval ho Pompeius.

Ateius se prudce obrátil na Lisa. „Ty egyptské prase!“

„Taková slova,“ ozval jsem se, „jste určil muži, který při vás věrně stál, dokud jsme nevyvinuli tlak proti jeho králi.“

„Přesto se mě nesmíte dotknout!“ zaječel. „Já jsem tribun lidu a moje osoba je dle prastarého zákona nedotknutelná.“

„Ateie,“ řekl jsem, „dle téhož prastarého zákona, který zaručuje tribunům lidu nedotknutelnost, nesmějí opustit Řím byť jen na jediný den. Vy jste pozbyl svého úřadu i všech jeho výsad.“ S jistým uspokojením jsem viděl, jak se ho pomalu zmocňuje strach a zároveň z jeho očí mizí šílený vzdor. „Neměl jste štěstí s roční dobou,“ řekl jsem. „V létě byste býval mohl dojet na pobřeží a nastoupit na loď do Egypta. Skrýval jste se tady, dokud se počasí pro plachtění nezlepší, že?“ Potřásl jsem hlavou. „Měl jste to risknout.“

„Ateie,“ ozval se Pompeius, „dostane se vám výjimečného zážitku. Zítra se zúčastníte svého vlastního pohřbu v mém divadle a tam budete mít příležitost vysvětlit svým shromážděným stoupencům, proč na pohřební hranici nejste vy, ale nějaký ubohý, politováníhodný otrok, jenž se vám podobal velikostí a stavbou těla.“ Pokynul liktorům. „Odveďte je. Bedlivě je hlídejte. Chci, aby byli zítra naživu.“

Liktoři je odvlekli ven, protože oba byli hrůzou tak ochromení, že se nedokázali postavit na vlastní nohy.

„Lise,“ řekl Pompeius, „nevztáhnu na vás ruku, ale v Římě už nejste vítán. Povězte Ptolemaiovi, aby poslal nového vyslance, takového, který bude mít dlouhý seznam laskavostí a služeb, jež je Ptolemaios netrpělivý pro nás vykonat.“ S tím Pompeius i jeho liktoři odkráčeli.

Milo se na mě podíval. „Půjdeš?“

„Za chviličku.“

Milo odešel se svými liktory a já s Lisem osaměl. Vypadal spíš jako mrtvola než jako člověk.

„Lise, neposlal jste ty gangstery, aby mě zabili, že ne?“

Zavrtěl hlavou. „To byl Silvius. Vyklouzl ven, hned jak jsme se doslechli, že jste byl jmenován iudex. V té době ho ještě nikdo nehledal. Jste příliš známý svým talentem. Těší mě, že se jim to nezdařilo.“

„Proč ten krokodýl?“

Pokrčil rameny. „Když to dopoledne dorazili, já je schoval, jak jsme se předtím domluvili. Ateius mi řekl, že hodlá zabít toho otroka a zohyzdit ho tak, aby si lidé mysleli, že jejich tribun byl zavražděn. To by mu zajistilo bezpečí a zároveň Řím uvrhlo do zmatku. Pomyslel jsem si: tak dlouho mě obviňují z toho, že házím lidi krokodýlům, nebylo by zábavné to vyzkoušet?“

„Co budete dělat teď?“

„Musím sepsat dopis pro svého krále.“

„Proč nedoručíte zprávu osobně?“

Zavrtěl hlavou. „Načasování je vskutku nešťastné. Dosáhl jste rozuzlení svého vyšetřování v téže chvíli, kdy přišla zpráva z Alexandrie. Pompeius a senát snad jinak mohli být nakloněni záležitost urovnat. Teď jako prostředník musím přijmout plnou zodpovědnost za to, jak věci dopadly. Na to jsem příliš starý a stejně už mě život unavuje.“

„Bude se mi po vás stýskat,“ řekl jsem. Byl to zvláštní muž, ale já si zkrátka nemohl pomoct a měl jsem ho rád.

„Nechte mě o samotě. Doufám, že váš život bude úspěšný.“ Dobře věděl, že nelze doufat, že by byl klidný.

Tak jsem Lisa opustil. Později jsme se doslechli, že se stáhl do svých komnat, napsal dopis Ptolemaiovi a vzal si jed.

Příští den Řím hostil vzácnou podívanou. Rozhněvaný dav se shromáždil na pohřeb. Pak se objevil Pompeius. Odhalil jim Ateia a Silvia a vysvětlil s velkým sarkasmem, jak byli všichni podvedeni. Výsměšně přiložil pochodeň k hranici a poskytl bezejmennému otrokovi pěkné poslední rozloučení. Pak zavedl celý dav zpátky na Forum, kam byl svolán soud, a oba dva muži byli odsouzeni ve všech třech bodech obžaloby. Stručně jsem vypověděl o svém vyšetřování a Pompeius promluvil k porotě. Nebylo třeba žádných květnatých řečnických proslovů. Jak říkával Cicero, fakta hovořila sama za sebe.

Muži byli odvedeni na vrchol Kapitolu a svrženi z Tarpejské skály. Pak jejich zle potlučená, ale stále žijící těla nabodli na bronzové háky a vláčeli je k mostu Sublicio, kde byla vhozena do řeky.

Po těchto zvláštních událostech se Řím uklidnil jako muž snažící se přečkat ošklivou kocovinu. O několik týdnů později jsem byl zvolen edilem a pozornost lidí zaměstnaly nové skandály. Bohové znovu přijali své oběti a zdálo se, že Řím se konečně zbavil kletby. Krassa se to však netýkalo.

Mně osobně bude chybět Lisas. Byl to zábavný společník, loajálně sloužil svému králi a pořádal ty nejlepší večírky, jaké Řím kdy zažil.

Tyto události se odehrály v roce 699 po založení města Říma za druhého konzulátu Gnaea Pompeia Magna a Marka Licinia Krassa Divita.

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s